Špindl- Athény

Před odjezdem

 Prázdninové stresy s diplomkou a učením se na státnice byly úspěšně zdolány, ale co teď ? Ještě než vyrazíme na naši „dlouhou cestu“, rádi bychom si vyčistili hlavu. Někam odjet, neutratit moc peněz a zároveň něco zažít. Říjnový počasí není úplně ideální pro to někam vyrazit, ale na druhou stranu, zážitky nemusí být pozitivní, hlavně, že jsou. Moje představa byla jednoduchá – sbalit si pár švestek a jít někam. To se ale Markét nelíbilo a tak nakonec navrhla cestu na kole do Athén. Nejdřív jsem k tomu úplně nakloněn nebyl, ale když jsme ještě předtím přihodili výstup na Glockner, souhlasil jsem. Na poslední chvíli řešíme spoustu vybavení, hlavně najít kompromis mezi pohodlím a váhou., pod tlakem stresu z balení posouváme plánovaný odjezd postupně z pátku až na neděli 9. října. Mezitím nám na krkonošských hřebenech napadlo solidních 30 cm sněhu a výhled na celý týden nevypadá vůbec příznivě skoro pro celou Evropu. No a co! Jsme fakt dost nahecovaní něco zažít, tak přesto vyrážíme.

 9. (+10.) října; den 1. Špindl- Chýnov (192 km)-8:20

 Budím se v půl 6 a balím poslední věci, na poslední chvíli přemontovávám držák na pití a mezitím začíná pršet. Než se ale doprdelím, a rozloučím, pršet skoro přestává a já vyrážím. Z mokré silnice mám mokré boty za pár chvil a ukazatel 2.8 C° u mi nutí myšlenku ,, Jakej magor by v tomhle vyjel na cestu na kole“. Což o to, pár bláznů bych asi z hlavy vydoloval, ale holku asi žádnou! Markét na mě čeká v Herlíkovicích . Tam už je počasí příjemnější (neprší, ale zima je stejná). Tam balíme její raneček a v půl 8 vyrážíme vstříc neznámému počtu kilometrů směr jih. V hlavě si snažíme vsugerovat myšlenku, že tam musí být teplo a slunce, a je jen potřeba to pár dní vydržet. Aby šok nebyl takový, je naše první etapa zakončena u mojí babičky v jižních Čechách. Za parádní azyl ale musíme vynaložit trochu víc úsilí, protože to je skoro 200 km a rozhodně to není jen rovina. První úsek jedeme jako draci. Za pár hodin už sedíme na náměstí v Kopidlně, kde do sebe soukám pozdní snídani, kterou jsem v ranním stresu skoro nestihl.

Dochází zde k zajímavému rozhovoru. „Markét, já ti musím něco říct… , já to kolo vlastně moc nemusím.“. “ No to já ale vlastně taky ne“. Oba se od srdce zasmějeme, protože nás nejbližších pár týdnů nečeká nic jiného, než šlapání do pedálů. Do Kolína to celkem frčí a cca v půl 12 stavíme v Bille , což je dobrej čásek na stokilásek. Markét to neříkám, ale druhá půlka je horší. Je tam dost zákeřných menších stoupání a pár delších, hlavně od Sázavy nad Vlašim. Je to hned poznat na našem tempu, které se výrazně zpomaluje, ale na druhou stranu, čas máme pořád dobrý a za tmy snad dorážet nebudeme. V polovině kopce nad Kácovem dáváme pauzu, kterou počasí vyplnilo krátkou přeprškou, ale než dojíme svačinu, je pryč a my můžeme zas vyjet. Kromě toho, že mi mrznou nohy v botech, mě zebe i okolí mého mužství :D. Do cyklo kalhot se přece nechodí ve spodním prádle, to je přece jasná věc, to by se rušila jeho funkce…. No, to mi ale nedošlo, že tohle rozhodně neplatí v říjnu. Zbytek kopce už je hračka a stejně tak i následný sjezd do Vlašimi, kde kupujeme ještě pro jistotu sváču. Tu si ale dáváme až v Louńovicích pod Blaníkem, , kde jsme si jí dávali i na konci května, když jsme jeli z Prahy k babičce na pouť. Odsud už to je jen asi 30 km k vyhřátému krbu. Cesta se ale dost nepříjemně vlní nahoru a dolů a v Mladé Vožici k tomu připojuje i déšť. Poslední nepříjemné stoupání do Pohnání tak jedem v dešti, ale v půl 6 už se pěkně hřejeme v chaloupce a představujeme si, jaký by to asi bylo teď stavět stan… Další den věnujeme práci na zahradě, ale taky doplňování posledních zásob energie v podobě vypečeného kuřátka a návštěvy cukrárny. I tady v jižních Čechách, kde bývá většinou podstatně líp, ráno mrzne a tak jsme na naše putování opravdu zvědaví. Nejtěžší krok, a to vyjet z domu, jsme zvládli, teď už to jen doklepnout do konce.

11. listopadu, den 2.; Chýnov- Gaindorf (155 km) 7:30

 Ráno trvá balení dýl, než jsme doufali, a tak vyrážíme a po 8. Je sice kosa, ale nemryne, což je pohoda. Taky už jsme chytřejší a beru si i nepromokavý kalhoty, který mě celkem drží v teple. Poyitivní na začátek bylo taky to, že nepršelo. Jen co jsme ale vzstoupali k Choustníku, začíná poprchávat, a tak po dalších 10 km, kdz jsme si poprvé trchu zajeli vyndavám jednu z vychytávek na tuhle cestu, a to tyvekový návleky.

Musím je trochu stáhnout páskou, ale díky nim máme nohy jakž- takž v suchu. Do Jindřichova Hradce přijíždíme za víc než 2,5 hodiny, což je výrayně pomalejší tempo, než první den. Kupujeme zde ještě pár nezbytností jako zámek na kolo, duši a infadolan na odřený zadnice a pak frčíme dál směrem na Novou Bystřici. Míjíme pumpu, kde jsem před pěti lety kupoval tankovaný rum do 5 l barelu. Jeli jsme tu toiž přesně stejným směrem na školní letní kurz na Albeř. To byla paráda. Cestou, kdy kromě mrholení z mraků přidávají další litry vody i projíždějící auta a náklaďáci, mám tak aspoň nad čím vzpomínat.

                 V Nový Bystřici už jsme celkem promrzlí, a tak zapadáme do malé cukrárny utratit poslední, zbytečně těžké české kováky, které teď nebudeme nějaký čas potřebovat. Přestává taky pršet, a tak je přejezd hranic výrazně příjemnější. Cesta najednou začne celkem odsýpat, a tak za sebou necháváme nespočet rakouských vesniček a měst. Měli jsme naa tuto část trasy několik variant, potoe jsem se bál provozu, ale nakonec jedeme po hlavní, která je sice o chlup delší, ale zase se dá jet soustavněji bez zbytečného bloudění. Provoz je dost malý, a celkově nám sever Rakouska připadal mírně opuštěný. Vzhledem k tomu, že jsme dopoledne nic moc neujeli, cítíme tlak to  nahnat v druhé půlce dne. Svačiny jsou kratší a ani jsme vlastně neměli pořádný oběd. K večeru se začínáme těšit, že někde postavíme konečně stan a něco si uvaříme. Ve městě Maissau, které na mapě vypadá důležitě, ale ve skutečnosti je to jen malebná vesnička s vinicí v kopci, kupujeme nějaké chipsy a vodu na večer, ať má dušička nějaké potěšení. Za dalších asi 10 kilometrů ve městečku Gaindorf odbočujeme z hlavní cesty a nacháíme odstrčený místo kousek za městem na poli. Trochu jsem doufal, že se nám podaří najít nějakej altánek, aby se nám líp bivakovalo, ale naštěstí neprší, když přijíždíme, tak to zas tolik nevadí. Dáváme si těstoviny s tuňákem, ale yačíná pomalu kapat. Chipsy už jíme ve stanu, a hned potom jdem spát. Je sice asi půl devátý, ale to nám neva.

12. října, 3. den, Gaindorf- Vídeň- Achau; 121 km 6:30
 

První část naší cesty má přibližný plán, kde a kdy chceme být a tak jsme trochu hnaný. Předešlý den se snažíme dorayit, co nejblíž Vídni a dneska bchom tam dopoledne rádi dojeli, poroyhlídli se a odpoledne zajeli někam za ní, kde bychom přespali. Ráno trochu šaškujeme s cestou, abychom se vyhli hlavní, která už začíná trochu houstnout. Čeká nás tak hned z kraje celkem rychlý stoupání, kde hned schazujeme vrstvy oblečení. I přesto, že v noci pršelo, vzjeli jsme za sucha, ale kosička je pořád. Po kopci nahoru nás čeká zasloužené klesání až k Dunaji. Projíždíme malebné vesničky, kde je sklizeň už u kone a po polích se válí poslední dýně. Ve mstě Tulln se rozhodujeme pro jižní cestu do Vídně, která by nás měla dovést přímo k zámku Schoenbrunn. Kromě toho, že se cesta začíná nepříjemně zvedat, tak začíná i pršet. Vydupeme jedno nepříjemné stoupání s tím, že už se povezem, ale stoupáme nakonec až do 410 m n. m., kde mi poslední zatáčka hlásí “ Asich kurve“, ale já vidim kulový, protože je uplný mlíko. neprší sice uplně hustě, ale durch jsme fest. Ze sedla už ale nakonec opravdu klesáme, ale je to jště asi XX kilometrů, než nacházíme vytoužný Mekáč nedaloko kýženého zámku. Jsme tam trohu za exoty v těch bílých tyvekových návlecích, ale k něčemu rozhodně byly. Škoda, že jsme si nevzal i tyvekový rukavice, protože takhle se mi vrací cit do rukou až po půl hodině. Dáváme kafe a pak ještě jedno a daří se nám dostat se zpět do provozní teploty. Prohlížíme si zámek, který je i v takovým marastu celkem rušný. Moc dlouho se tam ale nezdžujeme, bojíme se o kola. Dál se vydáváme obhlídnout i další části Vídně, ale spíš se tak dvě hodiny projíždíme městem v marné snaye najít nějaké centrum. I tak byla ale projížďka podél Dunaje pěkná. Už nás ale taky trochu tlačí čas. Potřebujeme se vymotata z města a to taky může trvat dost dlouho. Nakupujem v Aldi, a pak už zapínám GPS na hodinkách a pak už se snažíme napojit na původní trasu. Navigaci tam přímo neznám, znáve vpodstě jen směr, kam se máme ubírat, a tak se různě klikatíme ulicemi. Nakonec se nám ale přeci jen daří se dostat na výpadovku směr Eisenstad. Je ale celkem plná, protože je uzavírka na dálnici, což nám trochu znepříjemňuje jízdu. Navíc se už yačíná šeřit, a tak to pro ten den ukončujeme kousek za městem Achau. Našli jsme si pěkné místo od yámeckého parku, což ale zjišťujeme až zpětně z mapy. Celkem fouká, ale hlavně neprší. Vítr, i zprávy navíc nasvědčují tomu, že by se mělo měnit počasí a konečně by mohlo být trochu líp.

 13. října, 4. den, Achau- Keszhtely 187 km 7:30

Chtěli jsme dojet až k Balatonu, ale máme jen matnou představu, že je to cca 160 km (ve skutečnosti ten den najedeme ještě o 25 km víc). Nevíme, kolik je za námi a kolik před námi, ale příjemná cesta umožňuje držet slušný tempo a tak 50 km mezi Sopronem a Sárvárem máme za 2 hodinky za sebou. Oběd tam byl už celkem na místě, protože už jsme začínal pociťovat únavu. Vyměňujeme pár euro na forinty, kupujeme zeleninu a dáváme pauzu v parku před hezkým hrádkem v centru města. Po pauze chvilku trvá se rozjed, ale v půl 5 už jíme svačinu v krásným městě Sümeg, nad kterým se tyčí dominanta hradu. Zde odbočujeme z hlavní silnice a míříme po vedlejšce do města Hevíz. Od babičky jsme měli zprávy, že  je tam pěknej přírodní termál a tak trochu doufáme, že ho budeme moc využít. Zvlněnou sopečnou krajinou tam dojíždíme se sluncem v západu, což je čas, kdy areál zavírají. Rozhodujeme se přesunout do Keszthely k Balatónu, kde doufáme, že ochutnáma pravý maďarský langoš. Do města přijíždíme již za tmy a překvapuje nás, jak je tu mrtvo. Langoš nenacházíme, a musíme se spokojit aspoň s řeckým gyrosem. Jak zašlo slunce, je strašná kosa. Podél jezera se snažíme najít nějaký pěkný altánek, ale nakonec zase stavíme stan, kousek od břehu.

 14. října, 5. den, Keszhtely- Virovitica 145 km 8:00

 Ráno nemáme snídani, a tak jedeme, dokud nenarazíme na krám. Kolem jezera vede různě kvalitní cyklostezka, kterou využíváme až do města Balatonmáriafürdö. Tady kupujeme dobroty v místním COOPu a snídáme pěkně u vody. Ráno je celkem fryšno a nepříjemně fouká. Vítr se nás pak drží skoro celý den. Dopoledne je chvílema dost utrpení a musíme se pracně probíjet přes jeho poryvy. Cesta do města Nagyatád, kde jsme doufali být před dvanáctou je nakonec naším místem oběda. Náš úmysl dát si v Maďarsku langoše trval, ale bohužel nám nebylo přáno. Dononce jsme se i ptali, ale bylo mi řečeno, že langoše se prodávají v sobotu na trhu, což se nám čekat nechtělo. Spokojujeme se ale s českým křemešníkem a po obědě nám je hned líp. Dokonce potom už ani tolik nefouká a tak zanedlouho dojíždíme k hranicím s Chorvatskem ve městě Barcs. Utrácíme poslední forinty v penáči s tím, že langoše si uděláme doma. Odpoledne se vítr už úplně uklidnil a do města Virovitica se jede příjemně. Trochu tam taky vyjímečně blbnu s volbou trasy, ale zajíždíme si max 5 km. Když se konečně dostaneme na výpadovku naším směrem, už je pomalu čas sesednout z kola a tak se utábořujeme nedaleko silnice u lesnické chaty. Večeříme tak příjemně u stolu, ale nedlouho potom, už zaleháme, tak jako každý den, abychom byli další den pěkně čerství,

15. října, 6. den, Virovitica- Gradiška 108 km 5:30

 Ráno je pěkně a konečně se nám daří vyjet před 8. Čeká nás pár stoupání a klesání, přičemž jsou občas nepříjemně prudké, ale vždy do 150 výškových metrů, takže pořád dobrý. Jede se nám dobře. Za obcí Darüvar nás čeká nepříjemné překvapení  v podobě hnusnýho stoupání . Vidlice se nám skoro zvedá, ale na konec se dostáváme na vršek, kde opírám kolo a malou sámošku, kde potřebujeme nutně koupit pití. Ochotná prodavačka nás ochotně obsluhuje a my potajmu komunikujeme o tom, že jakým jazykem na nás mluví. “ Ty jo, to je skoro jako čeština ta chorvatština, co?“, ty jo, já nevim, jestli nemluví česky… to je divný, že by to bylo takhle podobný, to je spíš jenom českej přízvuk… já jsem tady strašně dlouho nebyl, já nevim.“ Naše dohady pokračují ještě venku a nakonec se shodujeme, že to není možný, že by to byla chorvatština. Jdu koupit ještě něco dobrýho s tím, že se jí zeptám. Paní ale obsluhuje pána před mnou stejně, a tak si říkám, že je to teda asi chorvatština je. Ptá se mně, odkud jedem a já automaticky odpovídám, že z česka. Paní se ušklíbne, že to jako poznala, a mě dochází, že to teda čeština je. Hned se jí ptám, jakto, že mluví tak dobře česky a dovídám se, že chodila do české školy. V okrese Darüvaru je největší česká menšina v chorvatsku a mají tady i tři český časopisy. I místní pivo se jmenuje „staročeško“. No svět je malý. Při naší pauze se přežene drobná přeháňka, což byla vlastně taková první předzvěz dnešního parádního počasí. Za dalších 20 km v obci Lipik už zase prší, ale tentokrát už fest. Schováváme se v areálu pěkných lázní a aspoň si v klidu můžem dojít na záchod. Postupně se připravujeme na to, že pojedem i v mírném dešti. Oblékáme nepromokavé kalhoty a lepíme už trochu pochroumané tyvokové návleky. Asi za 40 minut déšť lehce ustává a my vyrážíme na cestu k bosenským hranicím. Překvapuje nás, že cestu neprovází žádné značení, které by zmiňovalo hranice Bosny. V podstatě jedinou ceduli míjíme až pár kilometrů před přechodem. Ve stejné chvíli ale začíná znovu pršet a to pořádně. Už byl čas oběda, a tak jsme chtěli najít nějaký obchod, kde bychom si koupili něco k jídlu. Už jsme se bál, že pojedem v totálním hnusu ještě 10 km do Gradišky, když v tom vidím malou večerku a před ní autobusovou zastávku- ideál. Dobíjíme energii a když déšť ustává, vyrážíme. Byl to bohužel jen malý nádech před dalším deštěm, a tak na hranice přijíždíme už slušně mokrý. Ptám se Markét, jestli v pohodě a informuje mě, že to takhle do večera asi nezvládne, ale že jedem. Projíždíme městem, ale je to šílený. Silnice sou úzký, je hroznej provoz a my jsme fakt dost mokrý. Na druhou stranu je celkem teplo, což je nejdůležitější. Otáčím se a vidím, že za mnou Markét není. Když přijíždí, vidím, že to asi nepůjde. Zajíždíme do benzínky a Markét se jde převlíct. Jsem trochu rozmrzelej, že už dneska nepojedem, ale chápu to. Dáváme na benzínce čaj, za který platím 2 eura, což mě teda dost natáhla. Jsou tu dost nepříjemný. Policajti, co si sem přišli dát kafe se mě ptaj, kam jedem takovým tónem, jako bych jim měl odstřelit prezidenta. Hledáme nějaký ubytování, protože venku je fakt kentus, lije jak sviňa. Máme kliku a nacházíme poměrně kousek zpět v centru Gradišky nový hostel Art. Úplně fungl nový hostel, který je spíš jak pension nás stojí 25 euro, ale je to fakt luxus. Máme vlastní pokoj, vybavená koupelna. Paráda. Večer ještě skáknu do supermarketu a děláme si pěknej večer. Dobrý jídlo, víno, sušíme všechny věci, nabíjíme a příjemně se vyspíme. I když bych osobně spal stejně radši venku a beru spaní v hotelu trochu jako podvádění, jsem rád, že jsem v teple. Venku je fakt šíleně, tohle bych Markét nemoh udělat, už tak je statečná, co všechno zvládá.

6. října, 7. den, Gradiška- Glamoč 171 km 8:30

 Ráno se snažíme vyrazit, co nejdřív, abychom dohnali menší ztrátu z předešlého dne. Daří se nám nasednout na kola už před 8 a pěkně to frčí. Neprší a silnice jsou už jen vlhký. I provoz není takový a my jsme za chvilku v druhém největším městě Bosny– Banja Luka. Celou cestu sem to byla totální rovina, ale poté, co se proplétáme městem se zčistajasna zvedají kopce a my sledujeme tok řeky Vrbas. Po několik dnech po nekonečných rovinách je tahle soutěska krásným zpestřením. Silnice se klikatí pod vysokými skalními stěnami, zatímco pod námi burácí řeka. Těsně předtím, než uhýbáme do hor k městu Mrkonjič Grad míjíme přehradu Bočac,která je v podzimním hávu opravdu nádherné. V Mrkváči, jak jsme mu říkali máme pauzu na oběd. Máme za sebou už slušných pár kilometrů a zároveň cca 800 m převýšení. Sedíme na lavičce s krásným výhledem a já dělám první fotku s Chodovarem. Tady s ním určitě nikdo neby
l 😀 Začíná se na nás mračit obloha a lehce kapat. Moc se nám to nelíbí, protože jsou před námi dvě stoupání do 950 a následně do 1150 m n. m. Odbočujeme z hlavní, která i tak už byla téměř bez aut, na naprosto vedlejší silnici. Na 70 km nás minulo tak 20 aut. Je to ale krása, projíždíme panenskou přírodou s občasnými výhledy na rozlehlá údolí s několika staveními. Míjíme čerpací stanici, za kterou je cedule oznamující, že další možnost tankování je za 49 km, což dává příslib pěkné divočiny. Cesta se nejdřív pozvolna klikatí a mírně stoupá, ale následně se sklon zvedá. Nahoru přijíždíme do naprostý mlhy, takže výhledy nic. Překvapení nás ovšem čeká, když po několika kilometrech sjezdu přijíždíme nad obrovskou náhorní plošinu. Je pozdní odpoledne, obloha zatažená a před námi otvírá tajemná planina posetá jen několika rozbořenými domy. Projíždíme přes ní asi deset kilometrů a jsme unešeni mystikou místa. Jediná živá duše, kterou potkáváme je stařenka oblečená do černé, která trhala šípek u cesty. Podívala se na nás a jakoby by říkala “ co tady děláte vy podivní cizinci, tohle není místo pro vaše troufalé cestování.“ Je jisté, že zde byla oblast, kde probíhala koncem devadesátých let jugoslávská válka. Do Glamoče, prvního města po 70 kilometrech ten den už nejedeme, stan stavíme v malém remízku u silnice, což jsou jediné stromy na kilometry daleko. Kolem nás jsou sýpky a nějaké staré bunkry, takže máme o pěnou atmosféru postarána.

17. října, 8. den, Glamoč-Gradac 170 km  7:30

Ráno je kosa jako sviňa. Podle hodinek je něco kolem tří stupňů, ale pocitovku ještě snižuje mlha, že by se dala krájet. Ještěže je u silnice obrovská krajnice, protože auta by nás viděly asi až na čelním skle. Než však dojedeme do Glamoče, mlha se na chvíli trhá a my vidíme nádherný východ slunce. Těšíme se, jak ranní paprsky ohřívají naše promrzlé končetiny a spěcháme do města koupit si snídani. Po snídani se ještě zahříváme menším výšlapem, ale pak si užíváme parádní sjezd až do Livna. Míjíme pásky s označením „pozor miny“ a máme radost, že jsme dneska se stanem nevybouchli. Je krásně! Konečně! Z Livna jedeme směr Buško jezero. Je to takový příjezd k moři nanečisto- je obrovské. Kousek za jezerem jsou hranice s Chorvatskem. Je to ale trochu jako za starých časů. Přechod je maličký a celnice nám zády zvedá závoru. Už se vidíme u moře, ale čeká nás ještě celkem kus. Velká část je z kopce, ale často příznivý sklon je zmírňuje úsilý proti protivětru. Naši psychickou odolnost zkouší ještě stoupání asi 150 m těsně před mořem, ale pak už si užíváme ten krásný pocit „dojet k moři“. Je to paráda. I s nějakým deštivým zdržením nám to sem zabralo 7,5 dne ze zasněženého Špindlu, což je teda fofr. Fotíme se, ale k obědu potřebujeme nakoupit. Projíždíme tak poloprázdné letní megahity Baška Voda a Makarska a až poté se usazujeme k obědu. Poprvé je mi snad i vedro a vysvlékám si návleky na nohy. I přesto, že už je mezisezóna na úzké silničce s názvem “ Jadranská magistrála“ je neustále rušno. Tušíme, že to teď asi nebude úplně jednoduché. Jadranské pobřeží je nádherné, ty útesy, zálivy a skály…. no, ale o to obtížnější na kole. Silnice se kroutí, objíždí, stoupá a zas klesá a zároveň je pekelně úzká. Dopoledne jsme najeli celkem kus a spolu s tím teplem už nám to moc nejede. Projíždíme malými vesničkami, které jsou v létě přeplněny k prasknutí, ale teď je tu mrto. Míjíme velké markety, které jsou na mimosezónu vyskladněné a je jasné, že to tu je jako u nás o silvestra – minimálně dvacetinásobek stálých obyvatel. Markét už se nechce jet a já bych jí rád vyhověl, ale nemáme moc  vody a tak musíme ještě kousek, než bychom původně chtěli.  Naštěstí poměrně brzo nacházíme opuštěný kemp, a tak nám nic nebrání zapadnout na první plážičku za obcí Gradac. Máme kliku. Nebýt několika rybářů, kteří kolem nás chytají ryby, byl by tu úplný klid. I tak dávám koupačku a večerní pohoda je nádherná.

18. října, 9. den, Gradac- Plat 130 km

Ráno se moc nerozmýšlíme a valíme dál. Hned z kraje nás čeká pár nepříjemných kopečků do k městu Ploče. Cestou míjíme zajímavé Baćina jezera a pak jedeme několik kilometrů podél řeky Neretva až do města Opuzen. Obrovská rovina, která je součástí staré i současné delty řeky je velmi úrodná a míjíme obrovské plantáže pomerančů, mandarinek, fíků a dalšího ovoce. Celou deltu si pak můžem pěkně prohlédnout z vršku, protože znovu stoupáme asi 200 výškových  metrů. Ten den celkem fouká a tak je to zas trochu tvrdší boj. Za sedlem nás čeká krátký sjezd až k hranicím s Bosnou. Přijíždíme totiž k městu Neum, což je v podstatě jediné bosenské přímořské letovisko. Dáváme tam malou sváču, nakupujeme nějaké jídlo (je tu levněji, než v Chorvatsku) a za dalších 15 km už jsme zase zpět v Choratsku. Míjíme odbočku na město Ston, přičemž silnice dále pokračuje desítky kilometrů zpět na sever po poloostrově Korčula. Spousta mých kamarádů tudy jela a jezdí. Vítr moc nepolevuje a my neustále stoupáme a klesáme a zároveň často dlouze objíždíme různé zátoky. Původní plán byl takový, že jsme si chtěli po příjezdu k moři dát den volna. Jen tak ležet se nám celý den nechtělo, a tak jsme si říkali, že pojedem do oběda, dojedem do Dubrovníku a pak zajedem za město a vykydneme na pláži. Nakonec to byl celkem urputný boj s větrem a silnicí. Do Dubrovníku přijíždíme přes velkolepý most, ale následně zjišťujeme, že nás čeká ještě nepříjemné 4 km do kopce, než dojedeme do historické části města. Už je po druhé hodině, jsme utahaný a počasí nevypadá uplně dobře. Města je ale nádherné. S koly se chvilku proplétáme mezi neskutečnými davy turistů, kteří vůbec nezaregistrovali, že je úplná mezisezóna. Starobylými uličkami se proplétáme až do přístavu, kde máme oběd. Měli jsme tu být před dvěmi hodinami a užívat si pohodu a teď jsme tu celkem vyřízený a lehce vystrašený z okolních temných mraků a sílícím větrem. Moc radši nelelkujeme a vyrážíme dál. Znovu 250 výškových nahoru a pak dohromady dalších asi 600 m, než se nám daří najít místo na spaní. Končíme sice už před pátou, ale o nějaém oddechovém dni nelze vůbec mluvit. Místečko nacházíme v obci Pla. Mezi skálami stavíme na schované pláži náš stan  Markét se stihne i vykoupat. Z deště nakonec do večera nebylo nic a tak můžem venku i v klidu večeřet.

19. října, 10. den, Plat- Petrovac na Moru 111 km

 20. října, 11. den, Petrovac na Moru- Fushe Kruje 152 km

Po snídani zas stoupání, klesání, stoupání, nejdřív Šušajn a pak Bar. Následně odbočujeme na menší silnici, která vede na albánský hranice. Už pár dní mi připadalo, že mi divně loupe v pedálech. Konečně jsme se dokopal zastavit a rukou to vyzkoušel. Taky že jo, je tam vůle dobrých pár milimetrů. To nevim, jestli to teda na tom dojedu. Navíc mi bez rachtání jde přehodit asi na tři převody. Paráda. Jo a ještě jsem zapomněl, že foukalo. No prostě k hranicím přijíždim trochu rozmrzelej. Trochu si ale spravuju náladu, že na tom nejsme tak špatně, když míjíme ukrajinský pár, který jede z jejich domoviny už dva měsíce s průměrem asi 40 km za den. Na hranicích zase předbíháme frontu aut a sme tam. Ve státě, kterej mi posledních pár dní trochu nahání trochu hrůzu. Naši nás varovali ohledně psů a potom, co před dvěma dny na Markét jeden slušně vyjel se mi pořád v hlavě hodní myšlenky an to, jak na nás útočí psi. Hned za hranicema tak láduju zadní kapsy kamenama. Psů je tady opravdu hned znatelně víc, ale naštěstí se jen tak líně převalují. Celkem nám to jede, a tak před dopolední pauzou ještě dojíždíme až ke Skadarskému jezeru. Museli jsme projet jakýmsi cikánským ghetem, což byl teda zážitek. Indie hadr. Od jezera se vracíme zpět na hlavní silnici, která z města Skodra vede na jih směr Tirane. Uvidíme, kam se nám až podaří dojet, ale je tu celkem slušná rovina. Škoda, že nemůžu přehodit na největší převod. Strašně se dřu, ale zas to celkem odsejpá. Na objed dojíždíme do města Lëzhe. Měli jsme tu menší konflikt s místní mládeží. Jel jsme koupit pití a najednou se na mě vyřítila skupinka cca dvanáctiletých spratků, který po mě chtěli peníze. Jedem mi dokonce sahal na brzdu. Musel sem zastavit a dost jasně jim vysvětlit, že na tohle teda rozuhodně nejsem zvědavej. Pak dokonce přišli i k nám do parku a něco po nás chtěli až je zavolal nějakej rabín a promlouval jim do duše. Celkem překvapivá situace. U nás by takový kazatel dostal na budku, tady ho celkem poslouchali.  Jsem fakt KO a oběd si i přesto užívám. Jak sedíme a nejedem, uvědomuju si, že je taky celkem teplo- výjimečně. Po obídku to valíme dl směr na Tirane. Je nám jasný, že musíme ten den spát někde před městem, ale i tak je tady strašná rovina a všude jsou rezesetý políčka s obydlíma. Naši spanilou jízdu nekonečnýma rovinama ruší až dálnice, kterou  musíme složitě objíždět. I když nám to bere poměrně dost času, měli jsme možnost vidět i menší města zblízka. Projížděli jsme kolem několik kilometrů rozsáhlé industriální zóně…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *