NOVÝ ZÉLAND WANAKA

155.- ? Zevlení ve Wanace

Jak naši odjeli, plán byl jasný. Dojet do Wanaky a zkusit se tu uchitit. Bohužel, spolu s námi mělo stejný nápad dalších asi tisíc lidí, takže tu malé sotva sedmitisícové městečko, bylo přeplněné lidmi shánějící práci a bydlení. Jo, je to tak, už jsme trochu unavení tímhle automobilovým nomádstvím. Je to samozřejmě o dost jednodušší, než stoprocentní cestování, nebo chození po horách, ale po půl roce různého handrkování už jsme taky zralí na teplý obývák, varnou konci, nebo stůl. Taky začíná zima, takže kdy jindy, než teď.
I když naši odjeli ve středu večer, ve Wanace jsme až v pátek. Trochu jsme se zdrželi v Churchiru (čti, jak píšu; jak se u nás v rodině přezdívá Christchurch), kde jsme nakoupili zásobu jídla a zařídili pár věcí v knihovně atd.. Ve Wanace nás pak v pátek přivítal náš italský a japonský kamarád Manuel a Tatzsuru. I když jsme za celý měsíc nehli prstem, Manuel za nás hledal pro nás pro všechny ubytování. Hned jsme tak měli naservírované tři prohlídky domů. Když jsme tak procházeli ty domy, úplně to na nás dolehlo. Taková touha po normálním životě. Škoda jen, že nás na všech prohlídkách bylo tři zadnice, takže šance, že zrovna my budeme ti šťastní, kteří dům dostanou do pronájmu, byla relativně malá. Navíc se hledí na to, kolik lidí ze skupiny má práci, aby byla majiteli zajištěna jistota, že mu z domu v půlce zimy odejdou nájemníci, protože jim dojdou peníze.

Abychom trochu upustili stresu, dáváme si další den ráno výběh na Roys Peak, kde jsme před deseti dny byli s našima. Zbytek dne věnujeme hledáním inzerátů, psaní motivačních dopisů a rozesílání životopisů. Podobně to bylo i další den, jen cíl nebyl Roys Peak, ale malý Iron Peak. Kromě toho jsme taky objevili parádní recyklační středisko Wastebusters, kde se mi podařilo sehnat skelety na lezení za 10 dolarů, což byla teda výhra dne. Konečně máme všechno vybavení na to vyrazit do hor.
V pondělí to bylo bez nějaké větší procházky, spíš jsme to strávili zas v knihovně, Markét obcházením potenciálních míst na práci. Pondělí byl krizový den. Dávají nám vědět z realitky, že jsme nebyli úspěšní při pronajmutí domů, kde jsme byli se podívat, začíná trochu pršet a trochu na nás doléhá stres. Je to fakt děs, kolik je tady lidí hledající práci a bydlení.

CINA3648
V úterý ráno, nemůžu nějak spát a od půl šestý vymýšlím plány B, C, D…. hledám práci v celém Otagu, ale nic moc nenacházím. Den předtím jsme se domluvili s Tatzem, že zajdeme do nějakých realitek podat přihlášky na prohlídku domů. Jen co jsme se rozloučili, za chvíli se zase potkáváme v New Worldu u nástěnky. Ani se mi to nechce číst, samý: hledám práci, hledám bydlení, budu dělat cokoli, budu spát kdekoli…. Když se pak blížíme ke kase, přichází za náma Tatz, že tam našel inzerát přímo pro nás. Že v jednom kempu hledají nějaký pár a že je to i s ubytováním. Okamžitě to jdeme do knihovny řešit. Posíláme krátký motivační dopis o nás dvou a obratem dostáváme asi pětistránkovou přihlášku. Jsme pro tu práci fakt ideální, oba jsme vyrostli v horách a oba naši rodiče něco na zimu pronajímají. Náplň práce je totiž starat se o pronajímané domky a zázemí pro kempaře. Aktivně přihlášky tiskneme a jdeme je odevzdat osobně na recepci. Osobní kontakt je nejlepší. Slečně na recepci se líbíme, ale musí počkat, než přijede paní majitelka, prý nám dá do zítra vědět. Ty jo, to vypadá slibně. Za odměnu jdeme odpoledne lézt na Mount Iron. Je to teda všechno dost převislý a tak lezu jen já. Na to, že je to takhle kousek od města je to parádní. Večer jsem si udělal pár šprýmů, když jsem ze Skypu zavolal Honzovi a Michalovi. Ono se to totiž ukazuje jako neznámé číslo, takže jsem toho využil. Honzovy jsem nabízel nějaký zednický práce a Michala jsem seřval za to, že mi spí s Marcelou  a že to musí skončit:D

Máme práci, konečně. Máme kde bydlet, sláva!

Ve středu ráno mi hned z rána přichází SMS od Manuela ,,Buon compleanno amico mio! Ty vole, tak už je to tady. Je mi 26. To to sviští. Dneska co nejmíc stresování, né že bychom nešli hledat práci, jen si tam vložím trochu víc radosti. Snídai máme nádhernou a s výhledem na město u nějakého pomníku, a pak se jdu proběhnout. Je z toho nakonec nádherných 15 km podél jezera až na vrcholek malého oblíku. Krása. Jen co přiběhnu, už máme mail, že se máme dostavit na pohovor do toho kempu. Jde víc než dobře. Paní je z nás nadšená a moc by nás tam chtěli. My jsme taky nadšený, protože konečně máme práci, ale hlavně taky bydlení. S prací totiž nabízí i nádherný jednopokojový byt u nich v přízemí. Jediná negativní věc je, že je práce jen na poloviční úvazek a že asi budeme muset shánět něco dalšího. Slibuje nám 15 až 25 hodin týdně, každý. Což je dost málo. Na druhou stranu výhoda bydlení za poloviční cenu je celkem super. Bereme si od ní klíče a další den už jdem do práce. Wau, tak to přeci jen dopadne a my tu budeme přes zimu. Jsme šťastní, je tu fakt krásně a byla by to škoda odjíždět. Protože mám narozky, jdeme odpoledne zase lézt. Tentokrát jsme tam trochu zabloudili, protože jsme hledali nějakou skálu i pro Markét. I tak ale dobrý! Původně jsme chtěli na mý narozky jít na nějakou chatu, ale takhle se pěkně vybalujeme do novýho bydlení. Moc toho nemáme, takže to trvá asi půl hoďky. Hned potom pak Markét začíná připravovat sváteční smažák. Nakonec večer dorazí i Manuel a Tatz. Je to super večer i celý den.
Postel je šíleně měkká, je to jak trampolína. Strašný nezvyk. Ráno mám super hovor se spolužákama, co zrovna začínali grilování. Bylo fajn slyšet známý hlasy a zavzpomínat na rodnou hroudu. Práce nám začíná až 9:30, takže už teď vidím hodně prostoru pro nějaký ranní běhání, nebo tak. Zaučení Michal a Bab
I přesto, že pracujem, máme spoustu času – běhání, Roys Peak běh, kola, Disk golf, wastebusters, lezení Mount Iron a Hospital flat, výlet na Diamond Lake s Manuelem atd..

Výlet na Meg hut podruhý další Roys peak

Máme práci, jako myslim ještě jednu další. Hurá!

V úterý jsme to počkrábli a ve čtvrtek už jsme oba nastoupili. Je fakt super, že budeme mít oba stejný dny volno. Přesný hodiny ale nemáme. Já dělám od 5, kdežto Markét už od 4. Škoda, že to není naopak. Markét musí být všude o pů hodiny předem a já to mám zas na knop. Takhle budem těžko něco na odpoledne vymýšlet, protože bude Markét pořád v nervu, že nestíhá být v práci. Markét teda začíná sice dřív, ale končí už v 9. Já mám finiš trochu nejasný. Prostě, až se všechno dodělá, což prý bývá kolem 12 +/- půl hodinka. Denně mi to tak bude dělat taky kolem těch 12 hodin (+/- 30 minut). Jako upřímně, vtěsnat nějakej normální život do týdne s 60-65 hodinami v práci, není úplně jednoduchý. Nějak se to ale poddá, věřim tomu.
Moje úloha v New Wordu spočívá v tom, že si zajedu s takovým vozíkem do skladu, naložím ho zbožím a pak ho zase vyložím do polic v krámě. Od pěti do devíti do toho chodí lidi a je to občas trochu blázinec, ale od 9 si pak vytáhneme celou paletu a pak to jde rychle. Je to uplně v pohodě práce, možná až moc. Je to totální opičárna, znova si říkám, že tu asi můj magisterský titul úplně neuplatním, ale o to teď fakt nejde .D První týden byl trochu těžký. Bylo celkem hnusně, takže nápor na psychiku o něco větší a nějak jsme se proto nemoh donutit něco mezi pracema podniknout. Byl jsem tak buď zavřenej doma a nebo v práci, což vyústilo v celkem slušnou mrzutost. O to víc jsme se ale oba těšili na dny volna.

Původně jsme měli mít volno v Kiwi kempu v úterý, ale na poslední chvíli dostáváme zprávu, jestli bychom si nepřesunuli volno na středu. No což, aspoň se máme ještě na co těšit. I tak jsme byli najednou nadšení, jak máme volné odpoledne. Manuel mi den před tím přinesl do New Worldu mýho novýho lezeckýho průvodce, kterej koupil za mě, protože má nějakou slevu. I tak stál 40 dolarů ale slibuju si, že ho na konci zimy snadno prodám. Takže, když už po třech týdnech konečně vim, co lezu, musíme toho využít. Je nádherné odpoledne a my jedeme na Hospital flat. Odpolední slunce krásně hřeje a já se trápim v nějaký cestě za 25 (9-) na kterou jsem totálně neměl. Na moji obhajobu jsme meseli čekat na legendární cestu ,,The crack´´ (18) na skálu Thomb. Díky průvodci zjišťuju, co tady je za divnou klasu (XXX). Převodní tabulky se trochu liší a je to fakt složitý to převést do naší známé UIAA. Každopádně je to zajímavej způsob bez složitých plusů a mínusek, nebo písmenek. Původně jsme myslel, že na ,,Náhrobní kámen´´ polezeme s Markét, ale na rozlez to je pro Markét trochu moc. I já se trošku zapotím, když po dlouhé době lezu po vlastním. Cesta a skála opravdu ale stojí za to, je to vážně krása. Prý je to jedna z prvních vylezených cest tady, prostě klasika.
Večer zajíždíme do Domino pizzerie. Otevřeli jí teprve nedávno a my jsme nadšení, že můžeme mít nějaký týdenní rituál. Pizza tu stojí i 5 dolarů, takže to rozhodně nezatíží náš rozpočet, je dobrý a hlavně se můžeme pořád na co těšit.
No a co další den, takhle jsme to neplánovali. Trochu googlím a nakonec se rozhodujeme pro kombinaci kola a výletu na Rob Roy glacier. Dopoledne vyjíždíme na nádhernou vyjížďku podél jezera až do Albert townu. Chvílemi jedem po pěkné polňačce, pbčas po vlnicím se singeltracku a ke konci už pak po vedleší silnici. Daří se nám udělat parádní okruh se zastávkou ve wastebusters. Zas tam máme nějaký úlovky. Nejzásadnější jsou telemarkový lyže. Stály 25 dolarů, a jsou fakt pěkný. Prostě jsme je tam nemoh nechat. Posledních 7 kilometrů si tak užívám s lyžemi na batohu. Mám to rád, jezdil jsem takhle vždycky v Innsbrucku.
Pohodový oběd a v půl druhý už sedíme v autě a vyrážíme směr Mount Aspiring NP. Jede s námi ještě Michal, co s ním pracuju. Manuel ani Tatz nemůžou, protože jsou v práci. Pro oba platí: konečně. Tatz tu zevlil skoro měsíc a Manuel bez týdenního zaškolení vlastně taky. Manuel měl sice sjednanou práci dopředu, jenomže Treble cone jaksi neumí zasněžovat, takže nejezdil. Přesně proto jsem o práci ve středisku moc nestál. Nejenže je takhle nestálá kvůli sněhu, ale navíc člověk stráví minimálně 1,5 hodiny dojížděním. Cesta na výchozí parkoviště je asi 50 km, z čehož je asfaltových asi 20 km. Je tam dokonce 8 brodů, které se musejí překonávat, ale podle různých zpráv i paní z informací, které jsm ráno volal, je to sjízdné i pro normální auta. Každopádně mají to tady trochu posunuté oproti Evropě. Cesta sama o sobě je neskutečně velkolepá. Úzká polňačka se líně vlní obrovským ledovcovým údolím s vrcholy s více jak dvoutisícovým převýšením. Nedávné sněžení všemu ještě dodává dramatičnosti a já se tak musím držet, abych pořád sledoval cestu a né kopce okolo. Cesta k ledovci má něco přes 6 km a asi 400 m převýšení. Vycházíme před třetí, takže to budeme mít akorát. Hlavním údolím jdem jen chvilku, po kilometru uhýbáme doprava do vedlejšícho vysutého údolí, stylově přes dlouhý vysutý most. Pozvolna stoupáme, z lesa občas vykoukne zajímavý výhled, nicméně to hlavní nás čeká až na konci. Obrovský amfiteátr ledovce Rob Roy, respektive to, co z něj zbylo. Je patrné, že ještě poměrně nedávno bychom byli ledovci na dosah, teď leží jen v horní polovině strmého masivu Rob Roy. I tak je to pohled nádherný. Nutí mě to hledat různé možnosti vstupu a trochu mě mrzí, že tu jsme jen na vycházce. Cesta zpět je z kopečka a tak jsme u auta za chvilku. Načasování bylo ale úlně akorát, protože už je pěkné šero. Cesta po polňačce je vážně nekonečná. Jedem většinou kolem 50 km/h a vypadá to, jako bychom jeli stovkou. No, myslim, že jsme ten den volna využili na maximum.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *