33. Petrovice, Jizerka, Špindl; 64 km

Jsem doma, sám tomu nevěřím; 2000 km a 33 dní. Všechno postupně doplním, slibuju. 

Edit,:
 Ráno mě budí slunce už kolem páté. Příjemně si ležím ještě do tři čtvrtě a následně vše balím. „Ty bláho, poslední den.. ne poslední se neříká. Dokud nejsem doma, ještě se neraduj, čeká tě ještě velkej kus cesty.“.. klasický vnitřní hovor, který neustále probíhá. Cpu se nějakými zbytky jídla a vyrážím do slunného rána. Je půl 7, ale už teď je vedro na padnutí. Jsem rád, že většinu trasy do Nového Města pod Smrkem jdu většinu času v lese. Jde se mi dobře, i když jsme usínal totálně vyčerpaný, cítím se dobře. 
    V Novém Městě mám naplánovanou pauzu, protože ta další na mě čeká až za dalších cca 18 km na Jizerce a dělí mě mezi ní ještě solidní krpál na nejvyšší vrchol českých Jizerek: Smrk. Dávám si dva Birelly, chleíček v cukrárně a já nevim, co ještě a pořádně posilněný vyrážím vzhůru. Míjí krásné single tracky pod Smrkem a říkám si, že sem musím někdy na kole zajet. Nemůže to být tak hrozně daleko, když odsud jdu pěšky domů. Kousek za pramenem místní kyselky začíná svah prudce stoupat a já se úměrně tomu lopotit. Je dusno a kopec je to fakt řádný. Je to taky skoro 700 výškových metrů. Cestou jdu kolem zajímavé cedule, která líčí jednu nešťastnou náhodu, kdy byl omylen zastřelen myslivec Pech s domněním, že jde o zvíře. Tak nevím, jestli „mít Pech“ pochází odsud. Kopec končí a já se tak můžu kochat nádhernými výhledy na vrcholu rozhledny. Již zcela zřetelně vidím Szrenicu a budovu u Sněžných jam a až mě jímá dojetí, že vidím již známé kopečky. Nejdřív svůj srak ale upínám o něco blíž, k osadě Jizerky, kde už bych nejraději pil vychlazenou kofolu. 
   Nakonec se 13 km celkem vleče. Cedule ta dával někdo vyloženě zlomyslně, protože zmíněné 4 km u Pytláckých kamenů běžím celkem svižným tempem skoro přesně 40 minut.  Vím to přesně, protože právě tam jsme se loučil s dvojcí Čechů, kteří byli naopak na začátku jejich cesty po hranicích. Kruh se uzavírá a já symbolicky předávám štafetu, krása!
     Kofola na Pyramidě byla výborná (i když i po upozornění stejně podměrečná, a to i ta  druhá, kterou jsme si tam dal 😀 ). Je to tam vážně pěkný. Když odcházím, je půl třetí a mě přijde nesmysl, že mám být vlastně za chvilku doma. Jakýsi blok, že jsme v jiném pohoří mi hlásí, že to přeci nemůžu stihnout. Ne, racionálně musím věřit kilometrům. Každopádně ty se mi ale trochu natahují, protože nepozorností kvůli dvoum hovorům a focení jedné zmije se dostávám slušně daleko mimo mojí žlutou značku. Nevadí, zase si zahraju na dobrodružství a vyrážím rovnou za nosem, lesem, přes Jizeru a hranice, přímo na polskou cyklostezku vedoucí do Orlové. Zbytky ze sklářské osady Orle je mimochodem moc pěkný a stojí za výlet. Jedna červená značka, táhlý kopec nahoru a serpentiny dolů a hle, jsme v Jakuszycích na silnici vedoucí do Harrachova- Jen nabírám vodu a přesouvám se na zelenou, která mě povede až pod Srzenicu. „Ty bláho, já jsme skoro doma!“…. Ze začátku nudná polňačka se zcela náhle mění na nádhernou lesní pěšinu vedoucí kolem krásných mokřadů plných bílých chomáčů suchopýru. 
     Najednou jsme u skupinky skal a já si říkám, že by bylo fajn si nahoře sednout a v klidu si sníst tu sušenku, co celou dobu vláčím jako záchranou. Trochu se tam sápu, ale výhled je nádherný! Užívám si těch pár minut fakt dosyta. Začíná ale trochu pršet, a tak si pozvolna hledám místo, kudy slezu dolů. Oouu, dolů to tudy nepůjde.. Už to vypadalo, že se tam zaseknu, ale nakonec se mi daří najít alternativí cestu a tak vybíhám dál.. Do kroku mi pěkně hřmí a půl hoďky na mě i dost kape, ale je mi to jedno. Cítím, že jsme doma,  doslova i přeneseně. Je to nádhera. Mám strašnou radost, ale ani mi moc nedochází,že co se mi povedlo.
    Mám dost sil a já běžím, vyhlížím Markét a zbytek rodiny, který mě snad jdou naproti. Líbám poslední patník u rozcestí Pramene Labe a následně k němu zbíhám. Dělám si tam ještě fotku, vybíhám směrem k Labský, ale cestou už potkávám tu naší bandu. Nádhera!!! Je to krása být doma!

       Všichni přijeli na kole na konec Buď fitky, a tak pěšmo pokračuju sám. Běžím vedle Markét, která se mnou po boku snáší druhý příval deště. Přicházíme durch, ale i tak se ještě hecnu a jdu si skočit do Labe. Večer se cpu, až se sotva valím do postele. Hurá, do postele. Jsem šťastný, že jsem to zvládnul, ale stejně jsem to asi čekal jiný. Je to ale asi jako s vylezením na nějaký kopec. Jak říká Mára Holeček, stejně je tam prd 😉 Spíš to ale musím asi vstřebat !




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *