30. Komáří vížka, Dolní Žleb, Hinterhemsdorf; 70 km

30.

Ráno jsem jako znovuzrozený. Asi to bude tím parádním jídlem a to nejen předchozí večeří, ale parádní snídaně. I když už jsem se tak porůznu něčím nacpal, na odchodu mě zdržela lahodná vůně linoucí se z grillu, který Adam znovu rozpálil. Jedna bagetka se slaninou a pádim! Mám fakt úžasný kamarády. Navíc David s Janou se mnou zůstanou částečně i dneska, takže se těším, kde mě dojedou.        Přes Komáří vížku mě vede červená značka až do Tisí. Do destinace, na kterou se vážně moc těším. Byl jsem tu před spoustou let s vrchlabským oddílem na lezeckým táboře jako instruktor, a pak ještě několikrát lézt, i jen tak na výlet. Těším se na to, že si dám v Refugiu kofolu! Jde se mi fakt dobře, co to kecám, běží se mi dobře. Za necelé tři hodinky si dávám půlmaratón až do Tisí, přičemž cestou znervózňuju účastníky Libockého ultra. Tuším, že měli otočku právě na Komáří vížce, takže si mysleli, že jim hrozně nakládám. Je docela dusno, ale většinu cesty jdu lesem, tak to není úplně tak hrozný. V jednu chvíli si říkám, že bych už dávno měl míjet dálnici, než mi dojde, že dálnice tu vede tunelem.
                A už vidím Cukrák, parádní rybník, u kterého se dá pěkně kempovat. Je tu pár aut, ze kterého pozvolna vylézají dopolední spáči. Ani jim kupodivu dneska nezávidím. Asi je to tím, jak dobře se mi jde. Radost z pohybu je na maximum. Čas mám sice nahnaný, ale náskok je v cuku letu v tahu, protože se zdržuju v tom Refugii a následně při plánování další cesty. Další zdržení je trochu ve skalách, kterými se musím trochu proplést. Je to bomba, krasný výhledy, vůně pískovce a já už se těším, až půjdu lézt až se vrátím. Na konci skal na mě už čeká David s Janou, kteří se pak chudáci musí probíjet po rozmlácené cestě. Za pár kilometrů se objevujeme v Ostrově, kde je strašná spousta lidí. Pak nám dochází, že většina asi patří ke svatbě. Z terasy místní hospody ale vidím známou tvář. Dušan, náš učitel, ale i kamarád, Dušan. Hned v za ním ale poznávám další známou tvář Michala Němce, kamaráda ze skialpů. David tam navrch ještě potkává známé z Hudáče, takže tahle trojtá sešlost je ještě větší haluz, než jsem si z prvu myslel. Kecáme tam chvilku, ale čas běží. Na rozdíl ode mě, já stojím a pořád mluvím. Už musím jít, je to děs, ale jinak to nejde. Tak zatím!
                Za chvilku jsem zase sám a drápu se na Děčínský sněžník. Davy lidí jsou celkem značný, ale ještě aby ne. Je sobota a je nádherně, na slunci až moc. Ze Sněžníku je luxusní výhled a já se opravdu kochám. Zvlášť, když to ženu dolů. Cesta je sice místy kamenitá, ale většinou je to ta pěšinka, kterou potřebuju. Nevím, jestli to je jen moje iluze, ale přijde mi, že běžím kudlu. Před Maxičkami se zase setkávám s mojí cyklospolečností, takže do vesnice už přijíždíme společně. David ale našel nějakou vyhlídku, takže se zase odpojují. Tento den je ale dnem setkání, protože za pár kilometrů se potkávám se strejdou, který z Ústí vyjel na kole, abychom se na chvilku potkali. Je to fajn, tyhle setkání! S Vaškem tak sestupujeme dolů do Dolního Žlebu, což je teda šílenost. Strmá stezka po kluzkých kostkách je pěšky vražda, natož na kole. Oběd dáváme v hospodě u přívozu. Loučení se strejdou je trochu hektické, protože David s Janou chytají převoz v celou. V rychlosti jim dávám věci a bez velkého rozmýšlení skáču do vody. Vidím, že proud je celkem silný, ale na živo mě stejně trochu překvapuje. S tím největším úsilím se snažím držet směr, ale proud mě táhne směr Hamburk. I tak se mi daří dostat na druhou stranu, i když jsem o pár set metrů níž po proudu a musím podél přehu pěšky nahoru. Proud je velmi silný i když jdu jen s vodou  cm pod kolena. Kdybych ale tušil jak strašně úzká a plná provozu je silnice vedoucí do Hřenska, tak jsem ty tři kiláky moh plavat s proudem.
                Před Hřenskem nás dojíždí další spolužák, Kamil. Opravdu den setkání! Děláme symbolickou fotku s nejnižším místem v Čechách, během které je nám Davidem oznámeno, že tahle informace je už dávno neplatná. V lomu Bílina jsou prý už mnohem níž. Tak nic. Nakupujem každý po třech trpaslíkách, pěti tričkách Adibas a kartónu cigaret a běžím dál. Fakt humáč tohle, tak nádherný místo a my si to, s prominutím, zaserem takovým bordelem. Na Cesta by se možná našla i blíže k hranicím, ale Prašnou bránu jsem si nemohl nechat ujít. Je to ale dav, co míjím. Vstupenku si nekupuju, stačí mi jen jí vidět. Pokračuju dál na Meznou, kde se zas s Davidem a Janou střetáváme. Mám celkem žížu, protože jsem teď fakt hnal. Těch 12 km jsem dal za hodinu a půl, což sice pořád není žádný vodvaz, ale při mém trůadičním tempu vlastně jo. Na Mezný mě vytáčí svým protivným přístupem obě restaurace, která nám nechtějí natočit ani pitomou kofolu. Nakonec jí teda přeci jen dostáváme, ale už z minulý návštěvy mi sílí pocit, že zákazník tu nemá žádnou cenu. Z téhle mírné nabroušenosti pak vyplývá moje reakce na jednoho pána. Byl jsem si natočit na záchodě vodu a vzhledem k tomu, že dveře měli jistý protitah, předpokládal jsem, že je tam tam vracecí pružina Brano. Nicméně tomu tak nebylo a jeden zákazník mě na to dost arogantním způsobem nezapomněl upozornit. „Dveře totiž mají kliku, víš!“,,Nebo taky mají zavírače Brano…aby ses neposral“ vyjelo ze mě.“ Vzápětí mi to bylo líto, ale další povýšenost už jsem nesnesl. I když to byl pitomeček, tohle jsem neměl. Promiň, kámo.
                Trest ale dostávají David s Janou, když se drbou strmou pěšinou s kolama, aby ještě rozbitější pěšinou vzápětí zase scházeli dolů. Bylo mi Jany tak líto, tak jsem se vrátil a kolo jí vzal. Trochu jsem je k volbě téhle cesty přemluvil, takže cítím další výčitku. Za chvilku boží mlýny dobíhají i mě, protože nejdřív vybírám špatnou cestu (zacházka tak kilák) a následně se trápím po nekonečné pěšině podél potoka Křinice. Naivně jsme si dali sraz na jedné křižovatce, s tím, že pak poběžím ještě dál. Nakonec dorážím na smluvené místo až v 9, totálně hotovej. Cesta byla nádherná, potok se krásně vlnil podél strmých stěn, pěšinka se tam kroutila stejně tak a ještě navíc nahoru a dolů. Máme kliku a oba v jednu chvíli máme signál a já můžu Davidovi zavolat, že končím pod jedním převisem, a tak za nedlouho společně večeříme. Nádherný den, ale jsem úplně koženej. Prý jsem usnul v půlce hovoru.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *