Jsem doma, sám tomu nevěřím; 2000 km a 33 dní. Všechno postupně doplním, slibuju. 

Edit,:
 Ráno mě budí slunce už kolem páté. Příjemně si ležím ještě do tři čtvrtě a následně vše balím. „Ty bláho, poslední den.. ne poslední se neříká. Dokud nejsem doma, ještě se neraduj, čeká tě ještě velkej kus cesty.“.. klasický vnitřní hovor, který neustále probíhá. Cpu se nějakými zbytky jídla a vyrážím do slunného rána. Je půl 7, ale už teď je vedro na padnutí. Jsem rád, že většinu trasy do Nového Města pod Smrkem jdu většinu času v lese. Jde se mi dobře, i když jsme usínal totálně vyčerpaný, cítím se dobře. 
    V Novém Městě mám naplánovanou pauzu, protože ta další na mě čeká až za dalších cca 18 km na Jizerce a dělí mě mezi ní ještě solidní krpál na nejvyšší vrchol českých Jizerek: Smrk. Dávám si dva Birelly, chleíček v cukrárně a já nevim, co ještě a pořádně posilněný vyrážím vzhůru. Míjí krásné single tracky pod Smrkem a říkám si, že sem musím někdy na kole zajet. Nemůže to být tak hrozně daleko, když odsud jdu pěšky domů. Kousek za pramenem místní kyselky začíná svah prudce stoupat a já se úměrně tomu lopotit. Je dusno a kopec je to fakt řádný. Je to taky skoro 700 výškových metrů. Cestou jdu kolem zajímavé cedule, která líčí jednu nešťastnou náhodu, kdy byl omylen zastřelen myslivec Pech s domněním, že jde o zvíře. Tak nevím, jestli „mít Pech“ pochází odsud. Kopec končí a já se tak můžu kochat nádhernými výhledy na vrcholu rozhledny. Již zcela zřetelně vidím Szrenicu a budovu u Sněžných jam a až mě jímá dojetí, že vidím již známé kopečky. Nejdřív svůj srak ale upínám o něco blíž, k osadě Jizerky, kde už bych nejraději pil vychlazenou kofolu. 
   Nakonec se 13 km celkem vleče. Cedule ta dával někdo vyloženě zlomyslně, protože zmíněné 4 km u Pytláckých kamenů běžím celkem svižným tempem skoro přesně 40 minut.  Vím to přesně, protože právě tam jsme se loučil s dvojcí Čechů, kteří byli naopak na začátku jejich cesty po hranicích. Kruh se uzavírá a já symbolicky předávám štafetu, krása!
     Kofola na Pyramidě byla výborná (i když i po upozornění stejně podměrečná, a to i ta  druhá, kterou jsme si tam dal 😀 ). Je to tam vážně pěkný. Když odcházím, je půl třetí a mě přijde nesmysl, že mám být vlastně za chvilku doma. Jakýsi blok, že jsme v jiném pohoří mi hlásí, že to přeci nemůžu stihnout. Ne, racionálně musím věřit kilometrům. Každopádně ty se mi ale trochu natahují, protože nepozorností kvůli dvoum hovorům a focení jedné zmije se dostávám slušně daleko mimo mojí žlutou značku. Nevadí, zase si zahraju na dobrodružství a vyrážím rovnou za nosem, lesem, přes Jizeru a hranice, přímo na polskou cyklostezku vedoucí do Orlové. Zbytky ze sklářské osady Orle je mimochodem moc pěkný a stojí za výlet. Jedna červená značka, táhlý kopec nahoru a serpentiny dolů a hle, jsme v Jakuszycích na silnici vedoucí do Harrachova- Jen nabírám vodu a přesouvám se na zelenou, která mě povede až pod Srzenicu. „Ty bláho, já jsme skoro doma!“…. Ze začátku nudná polňačka se zcela náhle mění na nádhernou lesní pěšinu vedoucí kolem krásných mokřadů plných bílých chomáčů suchopýru. 
     Najednou jsme u skupinky skal a já si říkám, že by bylo fajn si nahoře sednout a v klidu si sníst tu sušenku, co celou dobu vláčím jako záchranou. Trochu se tam sápu, ale výhled je nádherný! Užívám si těch pár minut fakt dosyta. Začíná ale trochu pršet, a tak si pozvolna hledám místo, kudy slezu dolů. Oouu, dolů to tudy nepůjde.. Už to vypadalo, že se tam zaseknu, ale nakonec se mi daří najít alternativí cestu a tak vybíhám dál.. Do kroku mi pěkně hřmí a půl hoďky na mě i dost kape, ale je mi to jedno. Cítím, že jsme doma,  doslova i přeneseně. Je to nádhera. Mám strašnou radost, ale ani mi moc nedochází,že co se mi povedlo.
    Mám dost sil a já běžím, vyhlížím Markét a zbytek rodiny, který mě snad jdou naproti. Líbám poslední patník u rozcestí Pramene Labe a následně k němu zbíhám. Dělám si tam ještě fotku, vybíhám směrem k Labský, ale cestou už potkávám tu naší bandu. Nádhera!!! Je to krása být doma!

       Všichni přijeli na kole na konec Buď fitky, a tak pěšmo pokračuju sám. Běžím vedle Markét, která se mnou po boku snáší druhý příval deště. Přicházíme durch, ale i tak se ještě hecnu a jdu si skočit do Labe. Večer se cpu, až se sotva valím do postele. Hurá, do postele. Jsem šťastný, že jsem to zvládnul, ale stejně jsem to asi čekal jiný. Je to ale asi jako s vylezením na nějaký kopec. Jak říká Mára Holeček, stejně je tam prd 😉 Spíš to ale musím asi vstřebat !

Včerejší úporný běh si vybral trochu svou daň a já jsem celkem hotovej a to sem ještě nevyběhnul. Noc nebyla tak měkoučká, jak jsme si na začátku myslel a musel jsem nakonec nafukovat karimatku, abych se vůbec vyspal. Navíc ráno je i celkem kosa, ale je to jen tím, že jsme kousek od vody v zaříznutém údolí. Vycházím těsně před sedmou, a nechávám Davida a Janu, zachumlané ve spacácích. Trochu jim závidím! Jen co se vyšplhám ven z rokle, teplota prudce stoupá, je dusna na chcípnutí. Na rozhledně Weifberg (478 m n. m.) je krásný výhled do kraje. Stálo mě to ale trochu přemlouvání, abych se vyšplhal na opravdu vysoko čnící železnou obludu. Stálo to ale vážně za to.
                Moc jsem se nenasnídal a vody jsem měl taky poskrovnu. Upínám svoje touhy k rozhledně Tanečnice, kde by měla být hospoda. I kdyby ne, čeká mě tam David s Janou, kteří už mysleli, že jsem dávno pryč a že mě nestihli. Opak je pravdou, jsem jak leklá ryba a nemůžu se nějak rozhýbat.
                Už už se raduju z orosené kofoly, když dostávám ránu v podobě nepříjemnýho bručouna otevírajícího místní občerstvení. Dostává se mi kázání o tom, že mu trvá půl hodiny nastartovat EET a že bez toho mi to prodat nemůže. Je protivnej jak prdel, ostatně, jak už tady v tom kraji je asi dobrým zvykem. Mám fakt žízeň a v tu chvíli mi prostě došla trpělivost, a tak jsme na něj spustil. “ Co to tady s váma na severu je? Tady je zákazník snad skoro na obtíž ne?“ Trocha lidskosti, úcty, nebo potěšení z toho, že někdo chce využít jejich služeb = 0 ! Turistů je tu mraky, takže snažit se fakt nemusí. Je to škoda! Kofolu teda mimochodem nakonec stejně dostávám, i když je u toho milión keců. Loučím se s Janou a Davidem a klesám dolů do Mikulášovic. Je fakt úmorný počasí a já hynu žízní a vedrem až do Lobendavy. Procházím spousty lesů i luk, krajinou, kde už turisté skoro nepáchnou. V Lobendavě se mám hrozné štěstí. Pro mě je to naprosto zássadní místo pro doplnění jídla, protože mám od rána hlad, už nic moc nemám a navíc mě čeká dalších 20 km divočinou až do Šluknova. Ukecávám jednu paní, aby ještě otevřela svůj skrovný krámek a prodala mi něco, abych nezahynul hlady. Pečivo už nemá a ani v jiném sortimentu to nepřetéká rozmanitostí, ale nakonec odcházím s několika sušenkami, křupkami, praženýou kukuřicí, sýrem a nějakou sladkou limonádou!

Je tu fakt konec světa, nikde nikdo a navíc to vedro. Šourám se do osady Severní, která je opravdu ta nejsevernější u nás v Česku. Odsud odbočuju na žlutou, která mě vede podél toho nejzazšího výběžku k nejsevernějšímu bodu naší země. V lese je mi trochu líp, do těla se asi vstřebala energie z pauzy v Lobendavě a já začínám trochu zase běžet. Hurá! A ještě jednou hurá, protože docházím na to nejsev. místo. Je to tam moc pěný, je tam obrovský žulový kámen značící onen bod a kousek vedle malý přístřešek s nápisem Nordkapp. Moc se nezdržuju a pádim to po patníkách na východ. Na mapě mi modrá značka vedoucí po hranici málem unikla, jak přesně kopíruje linii rozdělující Česko se Saskem. Někdo měl asi nějaké peníze z Unie navíc a tak je tu co 500 metrů nějaké sezení, nebo altánek. Cesta je sice samý kořen, ale celkem mi ubíhá. Musím si teda dát jednu menší pauzu, protože se hlady už celkem motám, ale tu delší si chci nechat až na Šluknov. Tam docházim kolem tři čtvrtě na tři a obrážím tam několik místních podniků:bageta a kola ze sámožky, malé pivu v místním nonstopu a na závěr ještě výborná zmrzka z cukrárny. Během mé návštěvy se prohnala dost solidní bouřka, takže jsme si sliboval, že odpolední část bude pěkně dýchatelná, ale prd. Za pár minut je dusno jako blázen úplně nanovo.

Cestou do Jiříkova mi chvilku dělá společnost jezdec na elektrokole, takže se aspoň trochu hecnu a svižněji běžím. Jiříkov míjím a stejně tak i Filipov. Jako na zavolanou přichází hospoda pod Vyhlídkou,kde si dávám krásně studené pivo. Je sice už pozdní odpoledne, ale vedro na padnutí nekončí. Samotná vyhlídka Vyhlídka se nachází v Německu, kudy chvilku zase půjdu. Po celkem příjemný cestě podél hranic se dostávám až do Varnsdorfu. Nechávám se zlákat Kauflandem a nakupuju spoustu jídla. Nakonec to byla ale správná volba, protože alespoň večer nemusím vařit a zároveň mám dost proviantu na další den.
 Následoval ještě večerní pochod přes samotné město a město Grosseshönau, neboli Velký Hezkov (asi :D) což bylo dost nekonečný a super nezáživný. Až ve 21:20 docházím konečně na místo, kde rozdělávám stan a cpu do sebe ty dobroty z Kaufu. Výhled mám na kopec Luž, na který naštěstí asi nepůjdu 😉 Dobrou!