0.-1. Jedem !!!

Před cestou…

Je to tady. Už není cesty zpět. Na druhou stranu, rozhodně jsem o couvnutí nepřemýšlel ani vteřinu. Jet po škole na nějakou delší cestu bylo pro nás pro oba stejně tak jasné, jako jsme chtěli jet na Erasmus. Ano, Ano. Okolnosti a celkově vše nakonec vykrystalizovalo, že na náš roční výlet vyrazíme hned po svátcích v lednu 2017.
Základní cíl byl nakonec taky celkem jasný- trochu ohraný Nový Zéland. I když jsme tam ve skutečnosti nikdy nechtěli moc jet, najednou se stal naší oázou při cestě kolem světa. Místem, kam směřujeme naše myšlenky a kde bychom chtěli strávit asi nejdelší část naší cesty. Je to jen logické. Je to na půli cesty a zároveň je tam všechno. Další otázka zněla: jak ? Původní plán byl smělý. Chtěli jsme jet po transsibiřské magistrále do Pekingu a pak po zemi až do Singapuru, pak do Austrálie a následně na ten Zéland. Ne, že by se plán ukázal jako nereálný (všechno jde), ale spíš jsme zhodnotili míru úsilí a to, co by nám to přineslo. Výlet zimní Sibiří by asi byl nezapomenutelný, ale vyřizovat navíc 2-3 víza a řešit cestu do Moskvy atd., by zabralo nejen spoustu času příprav a cesty, ale taky o něco víc peněz. Když jsme pak objevili přímou letenku do Pekingu za 6 tisíc, miska vah se pozvolna začala přesouvat k pohodlnější variantě.
Potom, co jsme přijeli z Atén, měli jsme dva měsíce na to, všechno připravit. Neskutečná doba, která ale stejně není dostatečná. Člověk stejně dělá dalších milión věcí, a tak spoustu záležitostí řešíme až týden před odletem. Ke všem tipům pro někoho, kdo by chtěl podniknout něco podobného napíšeme asi samostatný příspěvek. Není toho málo, co musí člověk zařídit a i když je na internetu spoustu informací, pořád jsou kusé a každá věc často generuje další. Dost čau jsme každopádně věnovali vybavení a to, co si sebou vezmeme. Rozhodli jsme se, že míň je víc. Další část času padla na věci, které na cestu nezbytně potřebujeme jako pojištění a platební účty, očkování, pasy, plný moce atd., část potom na různé brigády a Vánoce, no a na plánování samotný cesty už jaksi nezbyl čas. Odjíždíme jen s hrubou představou, že původní plán ořízneme o Rusko a jinak to nějak dáme. Máme tři letenky Praha Peking, Singapur- Darwin a Sydney- Christchurch. Pak máme hromadu původců v tabletu a pytel odhodlání

Hurá do světa !!!

M+M

Odlet

Do noci jsem něco balil, instaloval nějaký aplikace, šel jsem spát asi ve dvě. Večer před odletem ještě jedu na chvilku za Matějem do Špindlu doladit a dobalit pár posledních drobností. Z chvilky se ale stávají dvě hodiny totální itálie. Nakonec ale odjíždím zpět do Herlíkovic úspěšně sbalená. V 6 ráno už mě ale budí mobil. Myšlenku na to, že jedu na rok pryč vypuzuju z hlavy. Jsem celkem emotivní člověk a mám tendence nad vším dumat. Teď si to trochu zakazuju. Hážu do batohu poslední věc, obuju se a jdu. Co jsem tam nechal, už tam zůstane, doufám, že nic důležitého.
Jedou se mnou od nás všichni. Kuba, Barča mamka i taťka. Jsem rád. V Herlíkovicích nabíráme Markét. První loučení bylo smutný, ale rychlí, takže možná o něco snazší. Tátovy není úplně dobře, a tak řídím. Pár dní před odletem byly cesty zasněžený, ale nás už pouští plynule až do Prahy. Vzpomínám, že je to přesně rok, kdy jsem vybíhal do Prahy do školy- hezky to vyšlo. Jedu přes tunel a Dejvice, abych se ještě pokochal Prahou a mojí oblíbenou Divokou Šárkou. Na letišti jsme včas. Dost času na focení i loučení. Při odbavení vážíme naši bagáž. Limit 4×23 kg ani zdaleka nevyužíváme. Odbavujeme jen můj 13 kg batoh a Markét neseme jako příruční (10 kg). 10 kg jídla 🙂 S sebou ale vezeme dost jídla, mám v batohu i nějaký džus, co jsme nedopili, svačinu do letedla a na další den. Základní váha je tak cca 10+7 kg. Není to ideál, ale některých věcí jsme se prostě vzdát nechtěli. Po check-inu přichází Lucka, Michal a Martina. Je to moc milý. Postáváme, povídáme si a pomalu se začínáme loučit. Mamka vytahuje odjezdovou Becherovku. Dávám si a snažím se si nepouštět myšlenku ,,rok pryč?,, nepouštět k tělu. Slzy, dojemný situace, tři kolečka objetí, ale už musíme jít. Né, že bychom to nestíhali, ale už je čas ukončit loučení. Tak ahooooooooooooooj Čechy, rodino, kamarádi. Na shledanou! Becherovku snad pil jenom Matěj nebo co. Cestou do gatu má dost bujarou náladu, tak se jenom potichu směju a čekám až vystřízliví.

Přílet

Jsme KO. Za 3 dny před odletem jsem naspal vždycky tak 5 hodin a teď navrch ještě časový posun 6 hodin a noc v letadle bez spánku. První seznámení s Čínou je půlhodinka před celní kontrolou Tam slyšíme jedny z prvních slov na přivítanou. ,,Mrdxx, kokoxx vyjebxxx … atd.,, nějakému Čechovi se asi nelíbilo něco, co mu pověděl celník u přepážky. Chvilku se tak těšíme z krásných jadrných českých slov, než dotyčného zpacifikuje místní strážník.
Peking nás přivítal totálním smogáčem, ale fakt total. Přiletěli jsme kolem šesté ráno po deseti hodinách letu. Marně jsme čekali na to, kdy se rozednění, než nám došlo, že tady Slunce nevychází. Smogový opar byl tak silný, že bylo neustále šero, jako hodinu před úsvitem. Jsme sice hotový, ale i tak se nám daří prohlédnout si všechno důležitý. První se nám připletlo do cesty Náměstí nebeského klidu, které mě teda moc v klidu nenechalo. Chodili jsme různými koridory a oplůtky asi půl hodiny, než docházíme k bezpečnostní kontrole a my můžeme vejít na jedno z největších náměstí na světě. kromě velkého prostoru je ale zajímavé také tím, že je zde mauzoleum Mam Ce-Tunga, které je tedy mnohem velkolepější, než mauzoleum Lenina. Stejně mi tedy přijde, že je to jen vosková figurína a trochu to potvrdila i jedna neoficiální informace (lidi v mauzoleích jsou pořád jenom lidi a i přes balzamování podléhají zkáze, která je neúměrně větší tomu, jak vypadají pod skleněnou rakví). Z náměstí jsme se přesunuli dál na sever a prošli Bránou nebeského klidu, na níž se tyčí známý obraz vůdce. Vzápětí přicházíme do komplexu patřící pod tzv. Zakázané město. Je to soustava starobylých paláců, hradeb, bran, parků a zdí, kde bydlívali císaři. Zakázané se mu říká proto, že do něj 500 let nikdo kromě císařské rodiny a služebnictva nevkročil. Teď je otevřené, a tak se po zaplacení asi 20 ¥ procházíme po místech čínské historie. Část budov s různými menšími výstavami je zavřená, pravděpodobně z důvodu vedlejší sezóny a rekonstrukcí. Vidíme ale nespočet trůnů, parků, nádvoří, bran a soch. Spletitými uličkami se nakonec vymotáváme ven. Jsme fakt KO, ale ještě stoupáme na pahorek Ťing-Šan, který byl vytvořen nahromaděním zeminy při stavbě městského příkopu. Je opravdu dlouhý, pro představu, přímá vzdálenost od kraje náměstí nebeského klidu na konec Zakázaného města je asi 8 km, takže pahorek je dostatečně vysoký, aby umožnil výhled na město. No výhled. Rákosníček by tu byl doma. Zažitý pojem ,,Za mlhou, tak hustou, že by se dala krájet… ´´ tu získává nový rozměr, protože počet smogových částic na metr čtverečný je tak velký, že vzduch skoro cítíte hmatem. Město sto metrů pod námi je tak jen stěží vidět. Ještěže máme roušky už od nás z Vrchlabí, padnul bych k zemi už po deseti minutách.
Dlabem na to, jdeme do hostelu. Chvilku trvá, než se tam dostaneme a než ho vůbec najdeme. Už, už to vypadalo, že jsme v pytli, ale nakonec nám místní klučina pomohl, zavolal na majitele a ten si nás už vyzvedl a odvedl do…. jak to nazvat…mordoru. Na fotce na booking.com byla vyfocena krásná výšková budova, což ale nebyla moc reprezentativní fotka. Zkrátím to. Bylo to jedno z nejhorších bydlení, kde jsme kdy byli- smrad, sklep, tma, šváby (viděl jsem jednoho, ale čekám, že jich bylo víc) a koupelna, že bych si tam ruce neumyl. Zamkli jsme se v pokoji, a protože jsme spali už i ve stoje, byli jsme moc rádi i za tohle. No já si myslím, že vydržim hodně, ALE TOHLE!! Kdybych byla schopná být vzhůru ještě aspon pět minut, tak by to nejspíš byl můj strop a prosadila bych svoje holčičí právo „tak tady spát nebudu“.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *