Japonsko- ze Sappora až na Okinawu

Rozsáhlý deník je zatím jen na papíře, tak sem vkládám pouze článek který vyšel v časopise Lidé a hory a taky odkaz na fotky 😉

https://goo.gl/photos/5JFbVoHEa8VQD8gR9

Barevné Japonské Alpy

Když se řekne Japonsko, každému se vybaví gejša, sushi, nebo zemětřesení. Když se řekne Nagano, hokejovým fandům vlhnou oči, ale co takové Japonské Alpy? Asi 200 km severovýchodně od Tokia a jižně od zmíněného Nagana se rozprostírá velkolepé pohoří, které nabízí nespočet výletů i horolezeckých cest. Všechny japonské třítisícovky, kromě sopky Fuji, se nacházejí právě zde. Angličanovi Williamu Gowlandovi, který tu v 19. století pracoval jako důlní inženýr, místní hory připomínali Evropské Alpy a tak je začal nazývat podle nich, u čehož už zůstalo. I přesto, že se zde můžeme setkat s četnými projevy vulkanismu (např. termální prameny tzn. onseny) je pohoří příkrovové a tak je opravdu více podobné nám známým horám na starém kontinentě. Jedno z hlavních turistických středisek je Kamikoči, které je ideální základnou pro objevování tamních krás. Dostat se sem lze pouze speciálním autobusem, protože klikaté horské silnice by nápor turistů nezvládly. Nádraží a přilehlé infocentrum jsou dřevěné stavby postavené v honosném americkém stylu, nicméně rady na cestu jsme tu moc nezískali. Slečna u pultu se téměř diví, že tu chceme chodit po horách a to je přitom trek z Kamikoči do pasa Murado jeden z nejhezčích a zároveň nejtěžších v Japonsku. Celkově se jedná o 65 km po skalnatých hřebenech s převýšením 4 000 respektive 5 000 metrů. Trek je rozvržen do 6-ti dní a většina lidí ho chodí z druhé strany z pasa Murado. Autobus vás tam ale vyveze o téměř 1000 výškových metrů výš, o které by se člověk rozhodně neměl ochudit. Nenecháváme se odradit nedostatkem znalostí o cestě, předpovědí na 50 mm srážek na nadcházející noc ani blížícímu se tajfunu a vyrážíme vstříc dobrodružství. Za dobrého počasí je možné cestu naplánovat přes třetí nejvyšší vrchol Japonska Hotaka-dake (3190 m n.m.) (pozn. dake=vrchol) a krásný, exponovaný hřeben až k vrcholu Yariga-dake (3180 m n.m.). My, vzhledem k podmínkám, volíme bezpečnější variantu a k Yariga-dake míříme jednodušší oklikou po upravených cestách proti proudu řeky Asuza. Za známým mostem Kappabashi, který je i přes svoji obyčejnost vyobrazen i na piškotech, se noříme do zeleného pralesa, který teď po dešti přímo tepe životem. Nachází se zde zvláštní biom neopadavých lesů, který je tak hustý, že ani nemůžeme najít místo na stan. Nakonec ho vtěsnáváme mezi místní trávou saso naprosto pohlceni v jejích vysokých stéblech. Předpověď nelhala a do rána napršelo opravdu 50 mm srážek. Bohužel pro nás, polovina k nám do stanu. Po deštivé noci nám hory dávají čas se nadechnout, a tak můžeme, sic nevyspalí, vykročit vzhůru do prosluněného rána. Svahy jsou kolem nás překvapivě strmé, ale zalesněné zároveň. Místy se prohání vypařující se mlha, která krásně kontrastuje s barvami začínajícího podzimu. V horní části se z pěšinky vedoucí zelenou trávou a zbytky horské květeny, stává kamenitá stezka klikatící se mezi obřími balvany. Slunce vydrželo jen pár hodin, ale na druhou stranu, horšící se počasí všemu dává dramatičtější atmosféru. Vrchol Yarigate díky tomu zdoláváme jako opravdový Matterhorn, i když se mu tak pouze přezdívá. Někteří by vrcholový úsek považovali za feratu, jiní by si několika žebříků ani nevšimli. Kvůli husté mlze nemáme jakoukoli představu o expozici, a tak si ani neužíváme dechberoucí výhledy, které tu obyčejně jsou. Dech nám naopak bere prudký vítr, který nám spolu s deštěm znepříjemňuje celý zbytek dne. Od vrcholu klesáme ostrou hřebenovkou až do sedla Sugoroku-goya a ke stejnojmenné chatě. V krátkých okamžicích, kdy nám to hory dovolí a prohlédneme husté mraky, obdivujeme strmé svahy pokryté zakrslými břízami, které končí v hlubinách pod námi. Obědváme spolu s několika divokými slepicemi (bělokur japonský), které se kolem nás prohání a prosíme černé mraky ať nasměrují svůj déšť někam do pr……ostoru nad mořem. Jsme ,,durch“. Původně jsme se chtěli v chatě nad hrnkem čaje ohřát, ale vlídná atmosféra by mohla s klidem soupeřit českými poštami. Jsme celkem překvapení, protože jinak jsou Japonci velmi milí a pohostinní. Raději zapínáme zip pořádně ke krku a s písní ,,proti trudomyslnosti“ pokračujeme vzhůru až k oblému kopci Mitsumata-dake (2841 m n. m.). Odtud už pouze scházíme dolů k chatě Kuroberogorō-goya, která leží na malé louce obklíčena bujnou vegetací. V chatě si platíme za 1000 ¥/os (pozn.: 100 ¥ 22 Kč) místo na tábořišti, ale kromě udusané hlíny v tom žádné výhody netkví. Až doušek české Becherovky obměkčí vedoucího, a tak si alespoň na chvíli můžeme sednout uvnitř chaty a ohřát zmrzlá těla. Ráno se budíme u rybníčku Brčálník, kde by se mlha dala krájet. Není vidět ani na krok. Chatař nám ještě přidává trochu ,,optimismu“, když říká, že takové počasí bude celý den, ale je vidět, že předpovědní modely tu jsou stejně bizardní jako místní reality show. Za 5 minut je absolutní azuro a my se nestačíme divit. Jakoby někdo odkryl oponu kouzelného divadla. Stoupáme na vrchol Kuroberogorō-dake (2840 m n. m.), kde se kocháme nekončícím bílým mořem pod námi a tisícibarevnými horami všude okolo. Nastavujeme tváře slunečním paprskům, a nabití pozitivní energií lehce přecházíme členitý hřeben až k chatě Tarō-san. Zde se k nám přidává asi půlka obyvatel Tokia, která zrovna vyšla z prodejny s outdoorovým vybavením. Japonci jsou vášniví turisté.Novotou přímo září a i když je vidět některé západní značky, Japonci jsou patrioti a většina z nich obléká místní značku Mont Bell. Po dřevěných můstcích překonávající četná rašeliniště se dostáváme až k rušnému tábořišti, které by mohlo konkurovat basecampu Everestu. Desítky pestrých stanů dokonale ladí s okolní podzimní mozaikou. Následně stoupáme na výrazný vrchol Yokushi-dake (2926 m n. m.), kde je stále dav Japonců. Pod námi se pořád rozprostírá nekonečná inverze a my si tak ještě o to více považujeme té cti, že jsme tady nahoře. Krásně je zde vidět, kudy nás vede naše cesta.

Line se jako had po barevném hřebeni a ledabyle mění svojí výšku; 200 metrů nahoru, 200 dolů. Poprvé a naposledy váháme s orientací, protože všichni ostatní zde svůj výstup končí a vrací se zpět. Navíc zde není ani žádná značka s ,,rozsypaným čajem“, kterou by jsme mohli zkoušet luštit a tak pro přítomné Japonce začíná hra ,,Uhodni, co se snažím vyslovit“. Z široké cesty jsme nakonec úspěšně navedeni na úzkou suťovou pěšinu. Strmě klesáme po ostrém hřebeni, abychom vzápětí zas vystoupali to samé nahoru. Cesta je opravdu vzdušná a nabízí výhledy z jedné strany do temného údolí a z druhé na hladinu inverze. Poprvé v životě také vidíme zajímavý úkaz, tzv. mlžnou duhu, která sice není barevná, ale o to mystičtější. Stejně jako slunce, tak i my se blížíme k bodu, kdy zapadneme do husté oblačnosti. Po krásném hřebeni jsme postupně sešli o několik stovek metrů níže, kde nás začínají chladit mlžné kapičky. Teď už jen odhadujeme, jak hluboko pod námi je nejnižší místo z celého hřebene, kde jsme si pro ten den vytyčili svůj cíl. S nižší nadmořskou výškou houstne i vegetace, a tak jsme během několika minut z horské pustiny uprostřed zelené divočiny. Náš poslední úsek je doslova jako pila. Cesta několikrát stoupá a klesá a tak je to zkouška jak fyzické, tak i psychické výdrže. Často je trasa tak kolmá, že musíme použít ruce. O to víc nás překvapuje, když míjíme opravdu zasloužilé seniory, kteří nás s těžkými batohy vesele zdraví ,,Konichiwa!“. V očích máme upřímný obdiv. Pozvolna ukrajujeme zprvu nesmírnou vzdálenost k naší ,,Hoře Osudu“. Vrchol Tateyama (3015 m n. m. ) si s námi hraje a když už myslíme, že je daleko, co by kamenem dohodil, objeví se další údolí, ke kterému je potřeba sejít. Jak se blížíme k chatě Ichi-no-koshi, od níž začíná závěrečný výstup, znovu značně přibývají lidé. I přesto zde s důvěrou necháváme naše batohy a nalehko zdoláváme ,,cestou necestou“ posledních 300 výškových metrů. Trochu absurdní pohled, na který jsme si již v Japonsku zvykli, se nám naskýtá v malém chrámu, kde mniši prodávají suvenýry a občerstvení. Nejvyšší bod masivu se nachází ještě o pár metrů výš a je z něj krásný pohled do kraje a na malou svatyni u chrámu. Stavba je posazena na ostré špici a krásně vyniká na pozadí nesčetných skalních vrcholů. Snažíme se za ní na jihu zahlédnout začátek našeho putování, ostrou špičku Yarigate, zatímco dole pod námi se již rozprostírá planina Murado, kde trek oficiálně končí. Podzim, jakoby se najednou probudil, a vše ještě více vybarvil neskutečnými odstíny od zelené, přes žlutou, až do červené −barevné orgie. Přesně tak jsme si to představovali. Ani se nám tu nechce nasednout k tisícovým davům do přeplněných autobusů, a tak se rozhodujeme si cestu prodloužit až k vlakové zastávce Toyama dole pod horami. Čekalo nás ještě dvacet krásných a osamocených kilometrů po úzkých dřevěných lávkách s gigantickými borovicemi, velkolepými vodopády a dalšími parádními výhledy. Japonsko je nádherná, pestrá země plná kulturních a přírodních zajímavostí. Od přeplněných moderních měst jako je Tokio, přes města s desítkami památek UNESCO jako je Nara, nebo Kjóto až po velkolepé sopky Fuji (3776 m n. m.), nebo Aso. Mimo to i Japonská kuchyně a samotná mentalita Japonců stojí za návštěvu, a tak nejen kvůli čarokrásným vrcholům Japonských Alp, je dobré sem vážit cestu.Informace k trekuJídlo a vodaVoda je dostupná zdarma poblíž většiny chat, s výjimkou těch, které stojí přímo na vrcholu, či hřbetu. Balenou vodu a omezený výběr potravin je možné koupit na všech chatách s vysokohorskou přirážkou. Poslední ,,normální“ potraviny se nachází pod horami.SpaníU téměř každé chaty se nachází místo pro stany, kde je možné za poplatek přenocovat (500-1000 ¥). Oficiálně je zakázané spát mimo vyhrazené prostory, nicméně vhodných míst na spaní i tak není mnoho. Přenocování na zemi ve vlastním spacáku v chatě stojí 7000-10 000 ¥.DopravaDo Japonska lze v akci pořídit letenky již od 7 tis., nicméně běžně 13-20. tis podle dopravce, sezóny apod. Dopravní síť je zde jedna z nejlepších na světě a tak je cestování velmi jednoduché. Z Tokia jezdí v sezóně několik přímých autobusů až do Kamikoči (6600 ¥). Možností je skloubit výlet i s návštěvou hradu v Matsumotu, které se nachází po cestě (3500+2500 ¥ do Kamikoči). Při opačném směru je důležité nejprve dostat se do města Toyamy (vlak/autobus), následně soukromým vlakem do ,,Tateyama station“, kde můžete využít nejprve zubatku a posléze autobus až na plato Murado. Na tomto místě je vhodné zmínit, že z pasa se dá různými dopravními prostředky (lanovka, autobus, loď) dojet až do Ogizawy. Této trase se říká Tateyama Kurobe Alpine route a jedná se o variantu, jak si prohlédnout Japonské Alpy a nezpotit se u toho. Snad jen z cen jízdného.

Informace o treku a Japonsku všeobecně:www.japan-guide.com a www.walkopedia.net

One thought on “Japonsko- ze Sappora až na Okinawu

  1. Ahoj Mateji a Marketko. Srdecne vas zdravim na vasi narocne a krasne ceste. Sleduji vase zazitky a preji vam obema hodne zdaru a stesti. Ja pobyvam momentalne v Brazilii ve state Minas Gerais ve meste Belo Horizonte. Ale uz se brzy vracim. Vas cekaji jeste mnoha poznani. Tak se opatrujte a vsechno dobre pozorujte a zapisujte at mame co cist.
    Dasa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *