7.+8.týden – Monte Rosa s našima

7. týden

Nádherný počásko pokračuje. Už je mi naštěstí celkem dobře a tak se jdu aspoň proběhnout. Dopoledne sem věnoval psaní, odpoledne nákupu, ale jinak celkem zevl. V úterý mám ráno školu od půl 9 a vzhledem k tomu, že se mi vysypalo to kolo, tak musim pěšky. Samozřejmě vycházim pozdě a tak trošku nestíhám. Pěšky je to 5 km, ale nakonec to stíhám. Po hodině se musim jít ukázat na OEAD, že tu jako sem a nehážu jejich peníze do automatů v Las Vegas. Odpolední diskuze nad glacio a pak už jen zas zdlouhavá cesta domů. Večer je fakt nádherně, tak zas běhám. Ve středu mám školu vyjímečně až odpoledne, a tak jdu zase běhat (.. sakra, já nedělám nic jinýho, než běhám) a po obědě běžim do školy a pak zas ze školy 😀  Už trochu začínám přicházet tomu Matlabu na kloub, ale ještě to chvilku potrvá.
Čvrtek to samý, běh – běh do školy a pak zas ze školy. Meteo sice bejt němělo, ale stahovali jsme data z těch našich meteorologickejch stanic. Večer už sem fakt KO a bolej mě nohy. Běhání už bylo na chvilku dost, naštěstí se teď blíží skialpovej tejden, tak si od něj odpočinu. Dokonce mě to běhání do školy tak nebavilo, že jsem začal běhat s Mp3, což sem vždycky nesnášel.  Něco člověk ale dělat musí, jinak by se zbláznil. Večer mi najednou píše Johanes, jestli nezajdem na pivo, ale už se mi nikam nechce a tak mu navrhuju, aby přišel za mnou.
Ráno není moc pěkně, ale nakonec vyrážíme na jeho neskutečný rachotině pár kilometrů k Martinswandu, kde si konečně chcem poprvý letos zalézt. Jen co cvaknu druhou presku, začíná pršet. Nakonec ale v dešti dávám ještě jednu cestu, co končila malym převískem skrytým před deštěm. Prší jen trochu a tak pak ještě prozkoumáváme ostatní lezecký sektory. Nejlepší vypadal ten nejodlehlejší nad železniční tratí. Vápenec je tam nejmíň olezenej a má to krásnou expozici. Určitě sem musíme zajít. Jen co přicházíme zpět domů, tak začíná teprv pořádnej slejvák. Aspoň nás to donutilo strávit nějakej čas na úkolama do našeho německýho Matgea. Než se naděju, už mi volá mamka, že už jsou před Mnichovem. Jen tak tak stíhám shruba poklidit a upíct nějaký vločkový cookies (aby rodina viděla, že nejsem trouba, ale že se pěkně o sebe dokážu postarat 😉 ). V 10 přijíždí a já mám tak zas na 10 dní společnost. Mám radost! Radost určitě mají i účastníci párty na našem patře, kteří si museli myslet, že se sem stěhuje cikánská rodina. Nanosili jsme do mýho pokoje asi 50 tašek, moje nový kola, spacáky atd. K mýmu velkýmu potěšení se ve velký části zavazadel skrývali i věci pro mě- hlavně český jídlo, sladkosti a PIVO! Večer si vyměňujem zážitky a pozdě usínáme uprostřed všech těch věcí.
Ráno už ale pěkně s tátou vyrážíme na skialpy. Musíme se před naším vysněným závodem Trofeo Mezzolama co nejlíp rozehřát. Zbytek rodiny vysazujem u bazénu, protože se jim do toho „nic moc“ počasí nechce. Vyjíždíme takorát na Hoedl na Axamamer Lizum a valíme zpátky. I přes počasí, které by se dalo charakterizovat jako  „bílá tma“ a a přesto, že lanovka už nejezdí, tak byla půlka parkoviště plná. Skialpinismus prostě letí. Odpoledne věnujeme nezbytný návštěvě různejch krámů, ale prosedil jsem si jim aspoň ukázat zámek Amras, kde sme už byli s Markét. Večer oplácíme párty ostatním na patře a děláme bordel u Dobble. Je fajn zahrát si to ve více lidech a ještě tak, že mi nezbývají všechny karty v ruce.
V neděli se rozhodujem přesunout na Stubai a pak pokračovat dál směrem na Bolzano, aby jsme se přiblížili údolí Aosta . Překvapivě se balíme vcelku rychle, ale i tak to trvá děsnou dobu, než se dostáváme až pod lanovku a nasazujem lyže. Je tam asi milión lidí. Je totiž nádherný počasí a je víkend. Mažeme nahoru a cestou pozoruju, jak přibývá sněhu. Dole je sotva pár cm, ale o tisíc vejškovejch je někde nafoukanejch i 10 metrů. Nahoře sou trochu zmatky. Ztratil se táta. Měl čekat na mezistanici, ale když ho tam nenecházíme, rozdělujeme se a já s vybíhám na nedalekou 3-tisícovku Hinterer Donkopf. Nahoře je českej mejdan a potkávám tam partu s Luckou hrozovou. Asi potřebuje taky nějakej voraz od cepínů. Když si chci zaaretovat boty, praská mi druhý lanko. Doprdele, ty boty už fakt asi pomalu končej. Nějak to improvizuju, ale sjezd je děs. Aspoň dobrej trénink stability. Na mezistanici se nakonec všichni zdárně potkáváme a dáváme si nějaký drobnosti v restauraci. Chvilku tam sedíme a já se tak můžu naplno kochat tou šíleností zvanou Stubai. Jsem tu poprvý, ale slýchám o ní pořád. Pro lyžaře ráj, pro skialpinistu asi taky, ale mě to přijde jako znásilněná příroda. Všude miliarda lidí, všude samej drát, hudba a do toho se tam čas od času přes celý údolí nese znělka jak z nějakýho metra, že asi odjíždí lanovka. Před odjezdem dáváme jednu jízdu (turnikety jsou jenom dole) a pak už svištíme směrem Bolzano, Trento až k našemu místo na přespání   u jezírka Terlago. Spali jsme tam, když jsme jeli na Korziku a tak na mě doléhá trocha nostalgie.

8.týden

V noci je asi celkem zima. Spím pod širákem, aby jsme se nemuseli mačkat v 5-ti ve stanu. Mám omrzej spacák, ale jinak jsem se vyspal dobře. Holt Sir Joseph. Nikde neotálíme a jedem rovnou směr Gressoney-la- Trinite. Plán na celý týden je totiž následující. V pondělí vystoupíme na chatu Citta de Mantova v 3500, kde už na nás čeká zbytek český party – Michal Němec, Veseláč, Láďa Šplýchal, ale hlavně taky člen našeho krkonošskýho týmu na Mezzolamu– Gali. Pobudem tam asi do středy, dáme nějaký 4-tisícovky, pak dva dny rest dole a v sobotu si oběhneme 20-cátej ročník tohodle prestižního závodu.  Cesta byla vcelku dobrá, až na malý zaváhání před Milánem, kde nás to nahnalo trochu jinym směrem. Na místo přijíždíme už v půl 1, ale po všem tom balení vyrážíme až ve 2. Čekalo nás celkem výživnejch 1800 převýšení s batohama. Nejdřív po sjezdovce a pak různejma žlabama. Na chatu přicházíme celkem znavený nějak po 6, což je akorát tak na večeři. Rozhodli jsme se, že když je to jednou za X let, tak nebudem jednou za totální čechy a nebudem vařit jako jediný za barákem těstoviny a dáme si to i s jídlem. Hrajem nějaký hry a já pak ještě trávim nějakej čas venku s foťákem, protože byly nádherný hvězdy a jasná obloha
Snídaně je už od 6-ti, ale mi přicházíme až na 7. Je zvykem vycházet v horách dřív, ale nám to takhle stačí. No jsme tam skoro jediný. Fakt, že chata je ve 3 a půl dává místu slušnej potenciál na zdolávání 4-tisícovejch kopců. Jako první se škráben na Signalkuppe (4559 m n.m.), kde stojí nejvyšší chata v Evropě- Capanna Regina Margherita  . Je posazená doslova na vrcholu a tak to trochu kazí dojem z dosaženého cíle. Chvilku sedíme nahoře, aby jsme dostali výšku pod kůži. Všichni jsme na tom s dechem celkem dobře a asi sme tak aklimatizovali dobře.  Následuje Zumsteinspitze (4563 m n.m.) 
, kam jdeme bez mamky, Kuby a Barči, protože jsme nějakým záhadným způsobem nevzali mačky a bylo to tam trošku nebezpečnější. Nejdřív jsem byl z toho vážně na sebe i na tátu naštvanej, ale ve finále jsme celej výlet bez nich zvládli v pohodě. Ten den dáváme ještě Ludwigshoehe (4341 m n.m.)  a malý vrcholek se sochou Ježíše – Balmenhorn (4176 m n. m) . Těsně před ní se mamka málem propadla do trhliny, ale všechno dobře dopadlo a nic se nestalo. Těsně pod sochou je ještě malý bivak  pro 6 lidí, kde musí bejt zážitek přespat! Ten den už to stačí a tak se vracíme na chatu. Jak říkal Míša Němec. Prostě zájezd ROH. I když se to může zdát, tak dosažení všech vrcholů byla celkem brnkačka a celkově sme nachodili tak max 1500 převýšení. Kdyby byl člověk hodně ctižádostivej ( a měl mačky), tak se za den dá vcelku pohodlně stihnout ještě o další tři „čtyřky“ víc. No musim si nechat něco na příště. Určitě tu nejsem naposled. Celý den bylo totální azuro a já s ještě neuzdravenou kůží z posledního výletu se mažu jak divej. I tak je to celkem vyčerpávající a radši bych uvítal pár mráčků.
Středeční den už neni naplánovanej na velkej výlet. Měli by jsme si už pomalu šetřit nohy na závod. Dáváme jenom jeden kopec nad chatou- Piramide Vincent (4215 m n.m.) Ten den se mi nejde moc dobře a nejsem v tom sám. Nějak mě začli dřít boty a tak mám dva slušný fleky růžovýho masíčka na patách. Dokonce se mi ale i hůř dejchá, což je divný, mělo by se mi jít líp. Kuba chudák musel cestou i odlehčovat, což mu ale nakonec pomohlo a na vrchol se taky dostává. Všichni pak jedem  zpátky k chatě, jen Barča s mamkou maj roupy a tak se jdou ještě kousek projít. Já se radši vyvaluju na terase a neni mi nějak dobře. Myslim, ale že kromě vejšky v tom bude i možná nějaký divný jídlo. Odpoledne to všechno balíme a sjíždíme k autu. Plán byl takovej, že se ubytujem někde v 1000 metrech a další den si uděláme výlet do Aosty. Ujedem ale sotva pár km a najednou kluci před náma zastavujou a sdělujou nám, že jim přišla SMS o přesunutí závodu na 1. května. No super. Nejdřív mi je to jedno, ale pak zjišťuju, že mám ve čtvrtek prezentaci z metea a kdybych tam nebyl, byl by to asi průser, protože bych asi nemoh na ten terénní kurz a přišel tak o výraznou část kreditů. Snad to bude nakonec v sobotu, nezbývá než doufat. Vůbec nejhorší by bylo, kdyby se to zrušilo úplně. Fotíme se aspoň u velkýho billboardu s nákresem trasy a jedem směr Cervinie. Když nemusíme mít „rest-day“, tak si dáme ještě nějaký kopec. Domů nespěcháme. Spíme nakonec v kempu Cervino  a dáváme večerní posezení na terásce.
Ráno je trochu pomalý a tak vyrážíme až skoro v 10. Michal Němec s Galim jeli lanovkou, aby stihli víc kopců. My na takový podfuky nehrajem a jdem celých 2200 m převýšení na Breithorn (4165 m n.m.) po svých. Dává nám to zabrat. Mě neskutečně dřou boty a tak to na rovinách sundávám a nesu lyže radši v ruce- tolik to nebolí. Cesta se táhne a hlavně závěrečná pasáž, kdy se ještě přechází takové plató nás ubíjí. Zase je děsný vedro a všem se nám de celkem špatně. Respektive špatně na to, že by jsme měli být aklimatizovaný. I tak se nám za 5 hodin daří všem vystoupit na vrchol. Je nádherný výhled na okolní kopce. Vidíme celý masiv Monte Rosy, na druhé straně Matterhorn. Vypadá opravdu velkolepě. Sem rád, že už to  mám za sebou.  Sjezd je trochu strmější, ale všichni to zvládáme. Za hodinku už sme u auta a loučíme se s ostatníma, kteří jedou domů. My si ještě prohlížíme Cervinii se spoustou plakátů se 150 lety výročí výstupu na Matterhor, Mezzolamu a na květnový Giro di Italia. Michal nám srašně doporučoval návštěvu Aosty a tak se tam vydáváme. Nakonec vycházíme na sightseeing až za šera, protože jsme nejdřív museli najít obchod a v klidu se najíst. Město je to vážně nádherný. Všude je spousta románských (asi, moc to nepoznám) staveb zakomponovaných do okolních domů. Místo na spaní nacházíme na malém parkovišti nad městem, který sice bylo z ruky, ale máme pěknej výhled na celý údolí!
Na pátek nemáme moc jasnej plán, ale nakonec ho tak nějak strávíme vyhlídkovou cestou zpět ke mě. S trochou komplikací se dostáváme do Lugana. Celkem pěkný švýcarský město, kde si děláme menší vycházku. Všechno maj děsně napálený a já už sem poslední dobou proti švýcarum nějak vysazenej. Výlet to byl ale dobrej. Nejlepší byla asi zahrada, kde všechno kvetlo a člověk všude cítil po zimě všechny možný vůně. To by ale nebyli švýcaři, kdyby se mohlo na trávník. Dál jsme naší vyhlídkovou jízdou jeli směrem na St. Moritz, kde zrovna začali tát jezera „Engadinu“ až do Fis-Ladis. V tomhle městečku jsme byli několikrát, když jsme byli malý a máme na něj hodně vzpomínek. Nakonec se ale rozhodujem nepřespávat tam, ale jet dál. Žádný normální místo cestou nenacházíme a tak to k nelibosti některých „účastníků zájezdu“ musíme upíchnout až u mě na koleji.
Nespornou výhodou bylo, že další den jsem aspoň věděl, kam jít. Na skialpy se nikomu nechtělo, ale na pěší tůry je zas nahoře moc sněhu. Zvolil jsme teda cestu, která byla snad zajímavá i bez vrcholu. Prošli jsme strmou soutěskou kolem místa, kde sme spali s Markét a vystoupali výš téměř až k chatě Solnstein hause . Už sem ale měl dost brodění sněhu a tak jsme to otočili dřív, než by se člověk moh začít vztekat. Odpoledne jsme ještě stihli zajít nakoupit, a já hlavně vyměnit zadní pastorek na nový kolo, co mi přivezli naši.
Stejně jako před dvěma týdny je nedělě dnem loučení. Podařilo se nám nacpat moje čerstvě opravený kolo do auta  a ještě společně jedeme do oblíbeného Obermergaou. Děláme tam malý výlet na výhledový kopeček Kofel.  . Co samozřejmě nevynecháváme je úžasná zmrzlina, kde sice kopeček stojí euro, ale člověk dostane poctivý tři. Zpátky je to skoro 90 km s 900 m stoupáním. Jedu přes Garmish a pak zas údolím Leutash. Vítr mě tentokrát dostává až v Telfsu, ale za to pořádně a tak mám závěr doopravdy výživnej. I když bude teď čas nabitej – další týden Mezzolama, teréní měření z metea atd, tak mi to stejně připadá jako hrozně dlouhá doba. Už se moc těšim, až po kurzu sednu na kolo a pojedu konečně navštívit Markét.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *