69.-73. Nový Zéland: ty vole, jsme tady!

69.+70+71 Příjezd na NZ, auto a spousta zařizování

Vzhledem k tomu, že minimálně první část pobytu na Zélandu bude trochu jednotvárná, opustím od standardního deníku a budu psát asi jen nějaké týdenní shrnutí, nebo highlighty. Uvidím..

Přilétáme úplně debilně, v půl druhé ráno. Tak jsme tady, fakt haluz, že to vyšlo. Imigrační v pohodě, jen si na naše příletové karty poznačili asi deset teček. Zároveň, když přicházíme k zavazadlům, koukáme, že můj batoh se tam válí na zemi. Za chvilku mi to přichází vysvětlit jeden policista se psem. Prý tam pes asi něco cítil. No to je dost možný, cítit z něj po tříměsíční cestě může snad cokoli. S kompletní prohlídkou batohů počítáme. Máme skoro všechny rizikový položky – hlavně jídlo a věci, co přišli do kontaktu s bahnem atd. Šacuje nás jeden mladej kluk a je celkem v pohodě. Dost mě překvapilo, že nám třeba nechal otevřený sýr, nebo slivovici v tisíckrát zmačkaný pet lahvičce. Stan jde na detailní inspekci někam vedle, ale jinak v pohodě. Prošli jsme. Super! Trvá nám to ještě dobu, než se zase zpakujem.
Původně jsme chtěli jít někam z letiště směrem do města, protože jsme se pak s klukem (Petr), co nám prodává auto, měli sejít u nějaké univerzity. Nakonec se ale domlouváme na tom, že nás vyzvedne přímo u haly. Trochu jsem se obával noci v Christchurch, protože na sleepingonairport.com psali, že security nechtěj nechat lidi spát a že tu nejsou žádný dobrý místa. No a nakonec jsme se vyspali parádně. Nejdřív dole ve vestibulu a potom v druhém patře v parádních křesílkách. Petr měl trochu zpoždění, ale aspoň si v klidu poleháváme a dospáváme další časový rozdíl. Teď máme krásných 12 hodin oproti Česku.
Koupě auta probíhá poměrně rychle. Jako upřímně ani jeden z nás autům moc nerozumíme, a tak prostě jen doufáme a věříme. Nic jiného taky moc nezbývá. Internet je plný historek lidí, co koupili za draho a za pár kilometrů prodávají auto na šrot a opačně, že koupili plečku a nemuseli do toho vrazit ani korunu. Petr je ale sympatickej, docela jsme si sedli. Hlavně vypadá, že to má nastavené podobně jako my, a že nás rozhodně nechce na ničem podrazit.
Dost mě překvapilo, jak jednoduše se auto v podstatě kupuje. Prodejce u toho ani nemusí být. Člověk zajde jenom na poštu, vyplní formulář, zaplatí 9 dolarů a auto je jeho. Nechápu, jak je to pošetřený, protože takhle bych si mohl vyhlídnout auto na ulici a zaregistrovat si ho. I když k čemu zase žejo…Takže, máme auto. Hustý. Je to bílá mazda MPV ročník 2002. Najeto asi 180 000, v celkem pěkném stavu. Tak snad nás nezradí.
Potom, co Petra hážem zpět na letiště, vyrážíme do města. Potřebujeme zařídit spoustu věcí. Předně zařídit si bankovní účet a telefonní číslo. Bez toho totiž nemůžeme zažádat o IRD číslo, což je v postatě číslo pro berňák. Díky němu potom můžeme na Zélandu pracovat. Banka po nás ale chce nějaký „proof of address“, takže i když se bráníme, musíme nakonec na jeden den do kempu, aby nám to tam někdo podepsal. Telefon je pak otázkou pár minut. Kupujeme dvě odlišný simky, tu hlavní, pro Markéty telefon od Spark, kdy za 19 dolarů ( 1 NZD= cca 17, 1 Kč) máme nějaký data a volání, ale taky giga dat denně na jejich wi-fi spotech u telefonních budek. I když jsme chtěli skouknout ještě nějaký second hand shopy, už je pozdě a zavírají. Děláme tak jen první nákup v Pak´n Safe, kde zjišťujeme, jak je tu draho. Doprčic, i když tu jsou o 20 % menší platy, než v Austrálii, jídlo je tu rozhodně dražší. Hlavně ovoce a zelenina. No nic, něco zas určitě vymyslíme.
Zajímavé drama nastává, když chceme odjet z obchoďáku. Nasedáme, startuju a… a hovno. Auto ani neškytne. Doprdele! Oba se na sebe hystericky podíváme a já dumám, co by to mohlo být. Petrovi věřim, nemyslim si, že by nás nějak podfouk. Píšeme mu o radu, jestli se mu to někdy nestalo, ale v tom mě napadá, v čem by mohl být problém. Petr zmiňoval, že dochází asi baterky v centrálním klíči. Běžím zpět do obchodu a za šílených 15 dolarů kupuju baterky. Měním je a… a startujem. Ufff. No tak tohle bylo nepříjemné. Auto má totiž imobilizér, to znamená, že když se zamkne centrálem, musí se jím také odemknout, jinak se auto nenastartuje. Chudáka Petra jsme nechali bez odpovědi až do večera, a ten z toho měl asi podobný šok, jako my. Nakonec nám ještě posílá peníze zpět za baterky a na večeři jako odškodný.
První kemp (Blue Skye), kde ubytování nestojí 30 dolarů na osobu je asi 15 km na sever od města ve městě Kaipoi. I tak stojí 13 dolarů, což je podle mě celkem dost na to, že si člověk platí ještě za sprchu. Každopádně pán je tu mrtě příjemný a rád nám napíše, co chceme. Takže supr. Vykydáváme auto, vaříme si slíbený buřtguláš a jsme šťastný. Tak tenhle den celkem vyšel. Stejně jsme ale nervózní, že nemáme práci. Člověk se cítí tak zranitelně v zemi, kde všechno stojí ranec. Usíná se nám parádně. Postel v autě je pro nás letiště a příjemná změna ze stanu a jednolůžkových postelí, na kterých jsme teď pár měsíců spali.

Další den a půl trávíme sháněním různých věcí a dalším zařizováním. Návštěva banky, pak pošty, kvůli tomu IRD, a pak objíždění second hand shopů. Ne že bychom neměli všechno, co potřebujeme k životu v našich batůžkách, ale přeci jen, nějaké oblečení navíc se teď bude hodit. Nechce se nám pracovat jenom v našich merino tričkách, a tak nakupujeme porůznu spoustu věcí za pár korun. Doplňujeme taky vybavení kuchyně, protože Petr vařil jen na pánvi.
Nejlepší se ukázal ECO shop, kde jsme našli fakt skvosty. Neudržel jsem se a koupil i potápěčské brýle za tři dolary, nebo čupr nový nášlapy Giro za pět dolarů. Ani jedno nepořebujeme, ale takovej deal nešel odmítnout. Další noc už jsme si střihli na zastrčeném parkovišti.

72.+73. Oklikou na sever a rovnou do práce

Původně jsme chtěli vyrazit hned ráno, ale Markét ještě pořád není spokojená s dostatkem oblečení (haha :), tak to nebudu spokojená asi nikdy), a tak děláme ještě jedno rychlé kolečko. Zajíždíme ještě jednou do ECO shopu, kde každou sobotu otvírají nové zboží. A zase další skvosty, zejména ukulele za tři dolary. Kolem poledne jsme ready vyjet.
Přes den už jsme sjížděli internet a zkoušeli najít nějaké inzeráty, ale nic moc. Odpověděli jsme asi na 4, tak uvidíme, co se z toho vyvine.
I bez odpovědí jsme ale věděli, že musíme na sever do Nelsonu, Motueky, nebo Blenheimu, kde je spousta vinic a sadů. Vyjeli jsme tak směr Kaikoura. Docela mě překvapilo, že silnice byla stejného ražení jako ze Špindlu do Vrchlabí, možná horší, my máme celkem široké krajnice. Krajina je ale krásná a nevadí nám, že se tu silnice klikatí a jedeme pomalu. Cestou jsme se zastavili v jednom vinařství. Došlo mi, že jsem snad nikdy v životě nežádal o práci. Většinou tak trochu přišla ke mně. Tady jsem poprvé musel vejít do dveří a tváří v tvář se zeptat. První pokus jsem byl sice trošku nesvůj, ale šlo to hladce. Teda až na to, že nikoho nesháněli a řekli mi, že je tady stejně ještě brzy. No nic, o to větší důvod jet rovnou na sever a nezdržovat se cestou optáváním.
Noc jsme plánovali někde kus před Blenheimem, abychom další den ráno mohli rovnou obcházet farmy. Kaikouru jen tak míjíme a ani nám nedochází, že bychom se tu měli zastavit a zkusit zahlédnout velryby. Valíme to dál a aplikace CamperMate nám ukazuje ještě 30 km do nějakého kempu, který je zdarma.
Systém kempů je tu dost rozpracovaný. Aby ne, když tu je tolik mladých lidí na working holiday a další mraky lidí jako normální turisti. A všichni potřebují někde spát, takže to hlavně v sezóně bývá problém. Mají tu síť kempů pod státní správou s tím, že některé jsou placené, některé jsou zdarma a některé jsou jenom pro tzv. Self contained vozidla. Je to auto, které musí mít určité parametry, jakože tam musí mít záchod a dřez atd. Někteří kutilové to vmáčkly i do auta, které je podobně velké, jako máme my, ale je to teda celkem punk. Navíc samotná certifikace něco stojí, takže je to celkem vopruz.
No nic, každopádně, do vyhlédlého kempu jsme nedojeli, zastavuje nás cedule s označením zákazu vjezdu. Cože? A za chvilku ještě jednou cože? Zjišťujeme totiž, že objížďka vede asi 140 km zpátky. No dobrý, tak to je, jakoby jsme vyjížděli zítra přímo z Christchurch. No štve nás to teda dost. Přitom nám nepřišlo, že bychom viděli nějaké cedule, které by na to upozorňovali. Na druhou stranu, místo máme krásný, uprostřed borovicového lesíka s výhledem na rozbouřený oceán (z druhé strany je ale cedulí jak máku, což mě teda přímo vytáčelo).

Další den vyrážíme zpět. Naštvání a rozmrzelost trochu povadla. Je tu hezky. Jedeme asi 60 km zpět a pak odbočujeme směrem na Hammer Spring. Silnice je ještě užší se spoustou mostů pro jedno auto. Jak se napojujeme na hlavní silnice, už to frčí trochu líp, ale stejně toho asi dneska nestihneme moc objet. Myslím farem, kde bychom se ptali na práci. Odpovědi na inzeráty zatím nic. Markét ještě zkouší jeden zaurgovat, tak uvidíme. Třeba ještě někdo dneska, nebo zítra odpoví. Přeci jen, je neděle.
Cestou bereme jednoho stopaře. Naložení je dost složité, musím vyndat postel, aby tam bylo alespoň jedno místo navíc, ale nezastavit bychom prostě nemohli. Po tom všem, jak jsme v Austrálii stopovali, rádi tuhle laskavost vracíme, kde to jde. Byl to Francouz, který šel trek ze sevru na jih přes celý Zéland (Te Araroa). Bylo to moc fajn popovídat si s někým o takovémhle počinu. Když jsem ho vysadil, jako bych zapomněl, že jsme na Zélandu a suverénně jsem se zařadil do pravého pruhu. Protijedoucí auto pak muselo trochu vybočit stranou, protože mi to vážně trvalo, než mi to došlo. No, je to děs :D.
Kolem jedné hodiny se dostáváme na křižovatku. Jedna cesta vede do Blenheimu a druhá směrem k Nelsonu, Richmondu a Motuece. Vzhledem k tomu, že nám nikdo neodepsal a, že směrem na Nelson čekala další stopařka, jedem doleva na Nelson.
Po 20 minutách v autě ale slyšíme SMS. Urgovaná zpráva na sběr jablek zafungovala a máme prý přijet na interview. Do Blenheimu! Zpátky nemůžeme už kvůli stopařce, ale asi by se to ani nevyplatilo. Šlapu na to, abychom tam nějak rozumně byli. Je to šílený, cesta do Blenu, která je v ideálním případě bez objížďky něco přes 300 km, nám nakonec dává něco přes 600 km. No nic, snad to má aspoň smysl. V místní putice Groovetown jsme se měli setkat chlápkem, který si nás proklepne. Jsme trochu nervózní, nevíme, co čekat. Chlápek s brýlemi okolo 40, nejdřív asi 10 minut telefonuje, a až potom si nás bere stranou. Jde to překvapivě snadno. Jsme Češi, kteří prý dobře makaj a navíc tu chceme na tuty zůstat celou sezónu. Taky jsme už trochu starší, než drtivá většina mladých Němců, kteří po střední s penězi od rodičů přijedou na druhou stranu světa. Práci prý většinou nezvládají a po několika dnech končí.
Nemůžeme tomu uvěřit, že to všechno klaplo. Tři dny po příletu máme všechno zařízeno a další den nastupujeme do práce. Paráda, nádhera. Večer pak spíme ve free campu v Renwiku, který je asi 15 km od sadu….

…no a pak jsme tam byli 8 týdnů, pak měsíc cestovali s našima a pak jsme se usadili ve Wanace. Podrobnější zápisky nějaký mám, ale musím to dát zas do kupy. V tý Wanace teď pracujeme 12 hodin denně, což je parádní, ale taky není 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *