67.+68. Sydney: zhodnocení, rozdání medailí, závěr etapy

67. Propršené Sydney

Ráno si dáváme krátkou rozcvičku na Mount Kembla. V krásném vlhkém subtropickém lese nás vítají přítulní kamarádi. Nejdřív jsme si mysleli, že se Markét někde rýpla, když jí tekla krev, ale pak objevujeme další dvě hnusný pijavice. Fuj. Na vrcholu to desinfikujeme australským teatree olejem dovezeným z Čech. Výhledy nejsou nejčistší, ale i tak stojí za to. Je tu totální mrtvo, což sice prohlubuje zážitek z místa, ale na druhou stranu znemožňuje stopování (aby to bylo jasné, na vrchol se dá i vyjet autem).
Jdeme tak pěšky a doufáme, že někoho i přesto stopnem. Trvá to pěkných pár kilometrů a jeden nepříjemný liják, než nás nabírá paní z DHL. Nakonec ten déšť byl asi k něčemu dobrý, protože lidé jsou pak mnohem častěji soucitnější. Trochu jsme si asi nerozuměli, kam přesně chceme odvést, ale nakonec vystupujeme na nájezdu na dálnici, směrem východní Sydney. Místo je to ale v pohodě, protože má obrovské krajní pruhy, kde by zastavily dva kamióny. Asi i díky tomu sedíme už za deset minut v autě malého Punta. Máme kliku, že jsme stop stihli za sucha, protože cestou začíná totální slejvák. Pán je velmi ochotný a trochu střelec. Klidně by nás vysadil u rozdvojení dálnice u těch barelů s vodou. Vzhledem k brutálnímu provozu i dešti ho raději prosíme, jestli by nás nevzal někam na vlak. Tohle by bylo o hubu naší i lidí na dálnici.
Vysazuje nás na stanici St Marys, kde si kupujeme lístek do centra. Kupujeme si vlastně nějakou jejich přednabitou lítačku, protože jinak by cesta stála ještě šílenější cenu než normálně. Pořád lije jako blázen, že to ani okapy nestíhají. Všude se valí spousta vody. Když po hodině čekání a dvou odvolaných vlacích vyrážíme, míjíme zatopená auta. Ty jo, zas tak hustý mi to nepřišlo. V Sydney naschvál vystupujeme na zastávce Milsons point, abychom přejeli přes Harbour bridge. Pořád prší, ale už to není tak strašné. Blbý je, že máme jen jednu bundu, protože jsme za ukradenou Markétinu ještě nesehnali adekvátní náhradu. Alespoň, že máme deštník z Kuala Lumpur.

Přecházíme opravdu dlouhý a velkolepý most a kocháme se výhledy. Je to vážně neskutečný. Zase máme ten pocit, jako ,,kde to sakra jsme, a co vidíme´´. Celkově jsem neměl zvlášť velké očekávání od Opera house v Sydney, ve skutečnosti je to pořád jen dům a ještě vcelku malý, ale zážitek to je tak jako tak. Vážíme si toho, že tu můžeme být a i když prší, nic to na tom nemění. Po pár kilometrech docházíme nejdřív na rušnou promenádu a posléze až přímo k budově. Nacházíme si jedem zastrčený přesah střechy, kde neprší, a dáváme si skrovný oběd. No kdo to má, oběd v Opera house!
Jediné, co nás trochu víc trápí, je otázka ,,kde budeme dneska spát?“ No vždycky to nějak dopadne, to je jasný, ale spíš mi vadí, že i další noc bude na prd. Máme totiž přílet asi ve dvě ráno. Na promenádě si cestou zpět kupujeme od falešného aborigince malý bumerang jako suvenýr, takže teď už můžeme v klidu odjet. Ještě jsme teda neviděli pandu (koalu), ale to prý většina Australanů, takže dobrý. Ze sortimentu suvenýrů přicházeli v úvahu ještě klokaní koule jako zapalovač, ale ani jeden z nás nekouří, takže by byl k ničemu (na výběr byli i jiné části různých zvířat, nechápu, jakej sadista si to kupuje). Procházíme se hala bala Sydney a vůbec nám nevadí, jestli míjíme nějaké slavné místo, nebo památku. Ono teda spíš stejně asi ne, protože o historii na kterou jsme v Evropě zvyklí, tu člověk nenarazí.
Pro nás tímto pomalu končí jedna etapa naší cesty. Na to, že jsme to moc neplánovali, nezjišťovali, jestli to je reálný nebo ne, a ani jsme díky tomu nic neočekávali, to dopadlo neskutečně dobře….teď se musím zastavit, no bilancování si nechám na samostatný odstavec na závěr, teď k věci – kde budeme spát? Už jsme si na ten pocit nejistoty za ty léta zvykli, ale dneska mě to teda trochu trápí, protože jsme v nejlidnatějším městě Austrálie, ale hlavně pořád prší. Kombinace městského trempinku a solidního lijáku není nic moc. (Moc jsem v ten moment nechápala, z čeho je Matěj tak nervozní! Kempování ve velkoměstech je vždycky drobek složitější. Vzpomínám na přenocování ve stanu v centru Kjota, vedle krematoria a hážu se do klidu). Nakonec to ale dopadá nad očekávání dobře a my po asi 7 kilometrech docházíme do obrovského parku, kde podle maps.me dohledáváme gril s altánkem. Spát se v tom nedá, ale jako azyl pro večeři parádní. Navíc déšť ustává, a tak stan stavíme relativně v suchu pod obrovskou borovicí. Dokonale schovaní od celého světa. Prostě parádní místo.

68. Goodbye a welcome

I když místo bylo parádní, oxidovat a čekat, než nás někdo vyhodí, rozhodně nechceme. Ještě skoro za šera si balíme těch pár švestek a přesouváme se zpět do altánku. Po zkušenosti s kontrolou na letišti tady v Austrálii máme v lánu všechno vydrhnout a předejít tak případným problémům. Kontroly zavazadel na Novém Zélandu jsou prý občas ještě o stupeň přísnější. Nechceme riskovat, aby nás poslali zpátky jako jednoho našeho kamaráda (zdravím tě Šóne).  Je teda fakt, že měl teda mega pech, protože někomu před odletem půjčil batoh a ten někdo tam vytrousil snítku konopí. Jak by řekli Američani… hovno se stává. Ráno tím trávíme pár hodin, ale alespoň nám pěkně prosychají věci.
Balíme si ,,saky paky´´ a vydáváme se na náš poslední den z dvouapůl měsíční cesty. Vzhledem k tomu, že končí tahle etapa, budu tu trochu sumarizovat a psát různé nesmysly. Doufám, že se mi podaří do toho nezabřednout. Jakmile vysedneme z letadla, začnou nám trochu nepříjemnosti. Koupit auto, zařídit mraky věcí a hlavně najít co nejdřív práci. Až mě ta dávka odpovědnosti po takové době trochu děsí. Zároveň se ale těšíme. Těšíme se na to pracovat, klidně pracovat tvrdě. Myslet konečně zas na něco jiného než co budeme dělat, kde budeme spát a tak. Naše mysl je plná vzpomínek a myšlenek a je potřeba je nechat trochu odpočinout od dennodenního závalu zážitků a vjemů. Cestou jsme potkali hodně lidí, kteří cestovali dlouho a ani jeden si nepřipadal tak jako my. Přeplněný.  Každý ale cestuje jinak a speciálně lidi, kteří cestují několik měsíců, nebo i let, mění cestování na život. Zůstávají na různých místech týdny a různě se přesouvají. Zatímco my jsme cestovali tak, jako normálně. Z každého dne jsme se snažili vytěžit maximum. Vidět a zažít co nejvíc. Neříkám, že to je nejlepší způsob, ale takhle jsme to chtěli. Osobně by mě asi nebavilo strávit půl roku v tom vedru v jihovýchodní Asii poflakováním se po hostelech. Což spousta lidí dělá, protože je to levný a jednoduchý. Někdo by zas mohl říct, že by z toho našeho hektickýho bláznění měl hovno. Což může být taky pravda. Každopádně, my si tak většinou nepřipadali. Byli jsme ale neustále na cestě a občas to nebylo jednoduchý, ale osobně bych neměnil. Viděli a zažili jsme toho mraky. I když nejsem úplně městský tip, navštívili jsme jich hodně. Ono při takové cestě to většinou ani jinak nejde, protože ve velkých městech se stejně přestupuje. Zároveň jsme ale viděli i dost přírody, i když o něco míň, ve srovnání s ostatními cestami.
No nic, dál… I když to byl poslední den etapy, pořád měl co do sebe. Dopoledne jsme strávili sháněním tiskárny. Jako se asi posxxx dolar (19 Kč) za černobílou A4! Nakonec se nám ale naštěstí daří najít tisk za 4 Kč v knihovně. Máme toho dost – všechny ty víza, různý potvrzení. No, a než jsme se nadáli, je tu čas oběda. Času nemáme moc nazbyt, protože jsme se rozhodli ušetřit 40 dolarů za pitomý metro. Plán je, dojet na poslední zastávku, kde platí normální tarif cca 2,5 dolaru a pak asi 3 km dojít pěšky. Na nás si nepřijdou, se fakt asi zbláznili ne? Každopádně oběd si užíváme ještě parádně. Slavnostně si kupujeme nějaký maso připravený jako burgry a v nedalekém parčíku si je grillujem. Paráda.
Tak a teď začíná nejzajímavější část dne. V klidu, včas a s předstihem dorážíme na zastávku Mascot. Hážu do navigace Sydney International airport a jdeme za šipkou. Libujeme si, jak tam budeme brzo. Cestou míjíme Mekáč a tak si neodpouštím jednu zmrzku na rozloučenou. Je tam celkem narváno, samý náctiletý holky s notýskama. Nedá nám to a ptáme se, co to tam je za demonstraci. No přijede přece Justin Bieber!!!! No doprdčic, já se snad zblázním. Justin Bieber, jako fakt ten Justin Bieber, ten zpěvák a playboy! Wau, tak to nikam neletíme, dokud ho neuvidíme. Přidáváme se k jásajícím fanynkám a čekáme na soukromý tryskáč, než naše hvězda přiletí…….:D
Ne, kecám, kašlem na to. Štrádujem si to podél plotu dál a koukáme, jak nám pěkně odbíhají kilometry. Když máme na displeji už jen 500 m, dochází nám strašná věc. Doprdele, my jsme úplně někde v trapu. Ta debilní aplikace nás navedla na ranway a ne na terminál (pozn. aplikace je skvělá, uživatel je debil). Do háje, do odletu to je dvě a půl hodiny a my jsme 9 kilometrů od vstupu. Je tu ještě možnost proběhnout tunelem pod ranvejí a pak by to bylo jenom 6, ale klučina z autopůjčovny nám to vymlouvá, že nás někdo zabije. Není čas na vymýšlení, utahujeme přezky batohů a vybíháme. Zase. Už to jako není vtipný dobíhat letadlo. Markét se běží blbě, tak jí beru batoh. Hecuju to, protože vím, že tohle bude hrana. Počítám, jak rychle můžu běžet s batohama a říkám si, že to musíme stihnout. Na druhou stranu, máme na to asi hodinu a deset minut. Sakra, sakra, sakra.
Běžíme asi kilák, když najednou zastavuje malá dodávka. ,,Co tady blbnete?´´ Bodrému Australanovi vysvětlujeme naši stupidní situaci a ten jen mávne rukou směrem dozadu, ať si sedneme, že nás tam hodí. Joooo, spása. Nádherná tečka, za celým cestováním tady. Lidi jsou tu vážně moc milý, otevřený a vstřícný. (Za mě byla Austrálie naprostá bomba. Osobně nikdy nebylo mým snem navštívit zrovna tuhle zemi, a asi proto jsem byla tolik překvapená, jak krásná ta země je. Nejspíš se spojilo všechno dohromady – stopování, lidi, které jsme potkali, místa, kde jsme se zastavovali, opačná polokoule, zvířata, poušt, obrovský prostor a neskutečný pocit svobody. To všechno ve mě vyvolalo obrovský emoce a zanechalo nádherné vzpomínky. Nejsem takový spisovatel jako Matěj, ale prostě supeeeer to bylo!!! 😉 )
Na letišti nás čeká ale ještě jeden zádrhel. Mám dva pasy. Udělal jsem si nový pas kvůli vízum na Nový Zéland, protože ten starý by neměl dostačenou platnost (asi rok, nebo půl roku po ukončení víz). No jo, jenže do Austrálie jsem přilétl s mým starým pasem. Tuhle prekerku jsem tušil, ale rozhodl jsem se to nechat být, že se to nějak vyřeší. Plánoval jsem normálně odletět na starý pas, a na Novém Zélandu předložit nový. No, ale to úplně nešlo, protože moje víza byla na tom novém. No nebudu to protahovat, nakonec mě zachránila jedna paní za přepážkou, když zavolala na imigrační a přesunula mi australská víza na nový pas.
No, a díky takovým zádrhelům jsme nakonec ani neměli čas přemýšlet nad loučením s Austrálií. Zbytek už proběhl v pořádku a tak dva utahaní cestovatelé mohli v klidu usednout do letadla a přesunout se ještě kousek dál od domova. Dál už to skoro ani nepůjde, až příště poletíme, domovu už budeme jenom blíž. Tak co nás asi teď čeká? No určitě to bude super, to je jasný!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *