17.+18. Nanning

17. Nanning

Noc byla hrozná. Nějak jsme se nemohli srovnat. Naše zaručené spací polohy nezabírali a já si neustále přelehával nohu, že mi každou chvíli jen bezvládně visela ze sedačky. Do cíle cesty přijíždíme poprvé s předstihem, v 5 už všichni vystupujeme z vlaku. Na druhou stranu, aby ne, zvolili jsme naschvál noční, pomalý vlak, abychom nemuseli řešit nocleh, normálně 450 km vlaky zvládají do pěti hodin. Nemáme úplně kam spěchat, musíme vyřešit hlavně víza, a tam rozhodně nebudou mít otevřeno. Projdeme ještě zpět na nádraží, umejem se, dáme snídani a pak půjdeme. Rozhodnutí, kterého vzápětí trpce litujeme. Když vystojíme frontu na bezpečnostní kontrolu, policistka, nějaká obzvlášť pečlivá, u mě našla můj zavírací nůž. Bere mi ho z ruky a háže ho na zem, po kolegyni. Dávám najevo svoje znepokojení, protože tohle se mi teda nelíbí. Následuje nepříjemných 15 minut, kdy mi postupně dochází, že nejen, že nemůžu mít tenhle nůž na nádraží, já ho dokonce nesmím držet ani na ulici. Marně jim vysvětlujeme, že na nádraží ani nechceme, že si vezmu nůž a jdeme pryč. Mladý klučina, který umí anglicky na úrovni páté třídy mi na mobilu ukazuje větu, že je to zakázané a že jakmile to najdou je to okamžitě zabaveno. Nééé, můj vysněnej a zbožňovanej nůž Deejo. Sebrat chlapovi nůž, to je jakoby mi něco uřízli. Nehodláme se vzdát. Diskutujeme, vysvětlujeme, že jsme těhle kontrol prošli stovky, že to máme na ovoce, že cestujeme dlouho, že to byl dárek, že byl drahej… odpověď pořád jen ,,I know, I know…“ . Nakonec ale dosahujeme toho, že se zkusí domluvit s vedoucím, ale že teď spí, máme přijít v 7. Po snídani a po umytí jdem zpět. Klučina mi strká do rukou nějaký desky v čínštině s obrázkama nožů, že prej si to musím prostudovat a e prej mi ho možná vrátí. Skoro musím potlačovat smích, protože tupě koukat na stránky s rozsypaným čajem a dělat, že je, čtu je opravdu komický. Když to jakoby dočtu, musím se ještě naučit jakousi pitomou frázi v čínštině, která říká, že ctím jejich práci. Snažím se ji co nejlépe naučit s domněním, že půjdu před kapitánu a budu mu to muset předříkat. Najednou mi klučina vtiskl nůž skoro potajmu do ruky a říká ,,go“ I want you see you again, I do not want to see you again.!“ No tak to byla prdel. Hlavně, že mám nůž.
Kancelář s vízama nacházíme kupodivu snadno, ale mají až od devíti. Čas tak aspoň věnujeme návštěvě nedalekého parku. Ten žije! Při východu slunce je tu mraky důchodců, kteří hrají badminton, tancují, cvičí Tai Chi, zpívají, hrají, nebo se jen tak pohupují. Neskutečný kulturní zážitek. Za největší exoty jsme tam ale stejně mi, když cvičíme pozdrav Slunci. V 9 už jsme ale nastoupení v Guanxi overseas tourist centre. Dopadlo to líp, než jsme čekali. Do dalšího dne budeme mít víza za 300 juanů/os. To je o 1200 méně, než Čechách a o 100 Juanů méně, než psali v několika let starém průvodci. Důležité ale je, že už pozítří ráno můžeme jet dál a nemusíme tu čekat na víza 3 dny. Jízdenku kupujeme vzápětí a do Haiphongu stojí taky celkem přívětivých 180 Juanů. Tak to by šlo celkem hladce, teď ještě najít hostel. Máme nějaké tipy. První nevyšel, ubytovna byla zrušená, ale hned další asi 1,5 km od nádraží nacházíme pěkný hostel Faboulous (Green place) za 38 Juanů/osoba/noc. Sice to tady není takový kontrast jako v Šanghaji, ale i tak je to najednou změna přijít z poměrně špinavé ulice do solidně zařízeného a hlavně čistého patra. Dáváme si zase nějaký čas na rest a navečer se jdeme projít o města. Kousek od nás teče mohutná řeka Yang a u ní je velká pagoda. Klid říční promenády ale za chvíli střídá obrovský shon velkoměsta. Probíjíme se těmi davy lidí, kteří tu šílí asi tak jako u nás před Vánoci. Cestou míjím stánek s telefonama a koukám, že jsou vcelku levné. Iphone za 1300 Juanů..?..zrovna se mi porouchal mobil, že bych..? N, přece si nekoupím iphone! Ze zvyku zkouším 1000 a malá holka, cotg mamince pomáhá na to kýve… a safryš, tak to by mohlo být ještě lacinější… Ještě předtím, než jdeme do hostelu se zastavujeme ve Walmartu. No ty vole. Když jsme před chvílí přirovnával shon v ulicích našim svátkům, to, co se dělu uvnitř obchoďáku už srovnání nemá. Kdo byl například o adventním víkendu v drážďanském Primarktu, tak to vynásobte počet lidí dvěma, přidejte desítky lidí s různými megafony a hlásiči, co se snaží nabádat k prodeji toho a onoho a…. takhle to tam asi vypadalo. Člověk se sotva pohnul, bez přehánění.

18. Nanning 2.

Ráno sice nevstáváme nijak zvlášť pozdě, ale dáváme si načas. Je super, že nikam nemusíme. Užíváme si trochu klidu. Jdu se ráno proběhnout, což je po takové době opojný zážitek. Zvlášť když je zakončen pozdravem slunce spolu s dalšími spartakyádníky kolem.  Dopoledne píšeme domů, zkouším dostat fotky z foťáku, ale před dvanáctou už zase vyrážíme do ulic.
Jsem nahlodanej z předešlého dne ohledně toho telefonu. Nový se mi ale kupovat nechce. Zkouším jednoho opraváře a ten mi nabízí výměnu baterky a nabíjecího konektoru za 200, no promyslím to. O pár chvil ale zkouším smlouvat s chlápkama na ulici, co sedí na stoličce a v košíku před sebou mají vyskládané mobily. U jednoho se mi daří se dostat na částku 450 Juanů, což už je teda argument. Buď si nechám opravit svůj starý (navíc jsem opravu už očekával, a doma mám potřebné součástky, jen jsme to nestihl před odletem), nebo si přidám 800 a koupím iPhone. Domlouvám se, že se vrátím, že si jdu vybrat a nakonec se k večeru opravdu vracím a telefon kupuju. Vypadá v pohodě, tak uvidíme 😀 Na ten den jsme měli v podstatě dva hlavní úkoly. Ten jeden byl poslat pár věcí domů. Různý mapky, drobný suvenýry a dopisy domů. Anální situace, ze které vyšla hodina a půl nervydrásající komunikace. V Číně jsou prostě zvláštní pravidla. Věci nesmí být v obálce, musí to být balík, nesmíte poslat mobil, nesmíte poslat jídlo, nesmíte poslat keramickou sošku, nesmíte poslat kus kamene, co je tohle, v tom jsou peníze?…atd.. do toho samozřejmě nikdo neumí anglicky, takže vše probíhá skrz telefon. Jsem v cizí zemi, jasně, je můj problém, e neumím čínsky, ale tady je to často tak, že se s člověkem jednoduše nechtějí zabývat, což nás rozčiluje. Marně jí vysvětluju, že ten telefon mi dokonce z Číny přišel, že mi chodí desítky balíčků a žádný rozhodně neměl podobu takové krabičky, která tu je ,,must have“. Kašlem na to, pošleme to z Vietnamu. S tepajícími srdci odcházíme pryč, tohle je drsný. Pošťačka bere každou jednotlivost do ruky, chodí s ní po poště a zjišťuje, jestli se to smí poslat a jestli to není proti režimu. Zabalit věc do čínských novin je například naprosto nepřípustné.
Poslední a nejdůležitější věcí bylo vyzvednutí víz. Paní nám sděluje, že je poslední den na žádost o víza tenhle měsíc (Nový rok, sakra, to je klika), takže budou později, ale nabízí nám, že nám je nechá poslat na hostel. Paráda, tak snad tam budou. Večer jdeme ještě jednou okusit tu pravou chuť jeden a půl miliardové Číny do Walmartu, což je celkem stylové rozloučení.

19. Sbohem Číno- Dobré ráno, Vietname!

V 8:20 nám jede autobus směr Haiphong. Ráno trochu nestíhalačka, lehký bloudění, ale nakonec vše stíháme ještě s předstihem. Na to, že autobus stál 180 Juanů je v poměrně dobrým stavu a navíc dostáváme snídani. To je komfort, paráda. Za tři hoďky zastavujeme a nastává škatulka hejbejte se. Z našeho busu do golfového vozítka, výstupní kontrola z Číny, přechod k hranicím s Vietnamem, jedna kontrola, dvouhodinová řada na další kontrolu, další vozítko, další kontrola a následně přestup do normálního autobusu směr Haiphong. Nemám zdání, k čemu jsou tyhle šílenosti, ale určitě to bude něco nesmírně závažného. Ta fronta byla dost naprd, párkrát se před nás chtěli nacpat nějaký darebové, ale naštěstí jsem o hlavu a půl větší, než většina místních, takže jsme si pozice uhájili. I když jsme neujeli zase tolik kilometrů, Nanning-hranice cca 200 km teplo je tu rozhodně znatelnější.
Do Hai-Phongu přijíždíme už za tmy. Hledat hostel se nám nechce a jsme připraveni na to, vyspat se někde na divoko. V průvoci píšou, že se jedná o třetí největší město Vietnamu, což nám předpovídá řádnou výzvu. Chvilku chodíme po městě a hledám bankomat, který by nechtěl poplatky. Marně. Daří se nám ale připojit na chvilku na hifi, a postahovat důležitý věci- offline mapu, překladatele a vyřídit zprávy domů. Ty bláho, to je úleva, to to jde hladce. Hned tak nacházíme místo na mapě, kde by tereticky mohl být plácek na stan. Trochu bloudíme a chvílemi to vypadá, že budeme atakovat nejhorší místo, kde jsme kdy spali, ale nakonec nacházíme malý parčíko/lesík u městského jezírka. V to jsme ani nedoufali. Paráda.

Opustili jsme Čínu a čeká nás Vietnam. První etapa naší cesty byla náročná, zajímavá, pro nás rozhodně nevšední a stála za to. Zkusím napsat speciální příspěvek 100 věcí, které vědět o Číně z toho, o jsme měli možnost poznat. Krátká doba na vytváření závěrů a krátká doba na pořádné poznání tak obrovské a rozmanité země.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *