63.-66. Přes Canberru na Mount Kosciuszko a zpět

63. Hlavní město jako vesnice, aneb přes Canberru do Thredba

Ráno máme parádní snídani, protože na benzínce mají čerstvě mletou kávu za dolar. Od pumpy hned z rána stopujeme dál. První nám zastavil jeden pár v důchodu. Vzali nás necelých dvě stě kilometrů a za celou tu dobu jsem neřekl snad ani slovo. Ticho ale rozhodně nebylo. Pán a paní se předháněli, kdo nám co řekne zajímavého o historii Austrálie atd.
Jakmile jsme vystoupili z auta, ucítím ve vzduchu zvláštní vůni. Doprdele, já cítím podzim. Až teď mi to teprve došlo v plném rozsahu. Přes zimu a rychlé léto se dostáváme trochu oklikou do podzimu. No nazdar. Vyhazují nás ale úplně pitomě na rozdělení dálnice. Úplně mi bylo blbý tam stopovat, abychom někoho neohrožovali. Naštěstí nebyl skoro žádný provoz a zastavuje hned první auto, takže dobrý (řidič, jakoby z oka vypadl Honzovi Pilíkovi,  po dvaceti letech 🙂 )
Celkem brzo se tak dostáváme do Canberry. Hlavní město, kde chcípl pes. Je to město, které bylo přesně rozplánované v konceptu zeleného města. Skoro nám přišlo, že je tam víc les, než město. Nikde ani nepotkáváme skoro žádné lidi, takže je tu trochu mrtvo. Procházíme od jakéhosi centra přes řadu parků, mostů a promenád až k největší atrakci města a to k Parlamentnímu domu. Budovu procházíme úplně komplet, a i když je to pořád jenom barák, je to pěkný. Architektonicky velmi zajímavé, pěkné výhledy a celkově i důležité místo pro celou Austrálii.
Trochu jsme se v Cambeře zasekli víc, než jsme chtěli, ale na druhou stranu, je to hlavní město. Moc nám nejde do karet, že je to město hodně rozlehlé, a tak máme dost problém se odtud dostat. Když stopujeme na jedné výpadovce směrem z centra, tvrdneme tam asi 40 minut. Nakonec se nad námi slitoval jedem pán, co nás z okna své práce viděl, a tak nás hodil alespoň na lepší místo. Tam už čekáme jen chvilku, než nás vzala jedna paní. Svěřila se nám, že jsme její první stopaři, co kdy v životě vzala. Moc si vážíme té cti a snažíme se, abychom pohled na stopaře v jejích očích vylepšili. Trochu mi ale přišlo, že nás snad vzala jen pro ten pocit, protože nás hodila akorát deset kilometrů za město na místo, kde každý jel asi stovkou.
Obavy, že nás nikdo nevezme, se rozplynuly asi za deset minut, kdy zastavuje jeden voják. S ním se dostáváme až do Coomy, takže naděje, že ten den dojedeme až pod kopec, stále žije. Navštěvujeme Aldi a nakupujeme jídlo trochu do foroty, abychom v horách nehladověli. Z města nás nabírá postarší pán, který nás veze až do Jindabyne. Krajina je cestou strašně zajímavá. Pořád jsme teda čekali, kdy na nás vykouknou ty vysoké vrcholky hor, ale nakonec mi bylo sděleno, že nic tak úchvatného neuvidím. Kopce jen tak pomalu stoupají a navíc jsou mnohem starší a tudíž zaoblenější, než naše Alpy. I tak ale celou dobu koukám z okna na krásnou scenérii luk a pastvin se spoustou různě poházených obrovských kamenů a uschlých stromů.
Jindabyne je městečko v podhůří nejvyšších vrcholů. Je to taková základna pro lidi, co přijeli lyžovat. Martin tu kdysi bydlel, když učil lyžování ve středisku Perisher. Mají tu kopce, co jsou i přes dva tisíce, ale i tak jsou to pořád jenom kopečky. Všechno je dost oblé a z větší části zalesněné. Jindabyne leží na břehu krásné přehrady v sevření okolních kopců a pastvin. Pán trochu špatně pochopil naše plány a dováží nás do kempu. Je sice už kolem 6 hodiny, ale i tak ještě zkoušíme, jestli nás někdo nehodí až do Thredba – místa, odkud chceme vyrazit na vrchol. První pokus nevyšel a dva kluci, co vyjeli chytat nějaký žáby na hokusy pokusy, zjišťují, že jedou jinam. Na podruhé nás ale nabírá rodinka Indů, co žijí v Canbeře. Byli moc milí. Cesta do Thredba je z Jindabyne asi 30 km a je vidět, že je v sezóně asi dost vytížená. I přesto, že strmě stoupá, je prvotřídně postavená, se spoustou předjížděcích pruhů atd.
Do Thredba už přijíždíme za šera, což se nám hodí. Alespoň nás nikdo nebude buzerovat, až někde postavíme stan. Dáváme se cestou, kterou další den budeme pokračovat. Asi za 15 minut dorážíme na krásné místečko u řeky. Pěkně se stolem a měkkou trávou. Utahaní zaleháme. Jsme dost natěšení, že po dlouhé době konečně někde půjdeme pěšky.

64. Výstup na Mount Kosciuszko

Ráno mám nějakou lenivou a Markét už to nemůže vydržet a jde napřed. Já se tak aspoň po ránu musím trochu proběhnout, abych jí vůbec dohnal (Cestou jsem potkala hada, vyhřívajícího se prostřed cesty. Měl asi metr a půl. Chvilku jsem přemýšlela, jestli bych neměla počkat na Matěje, aby ho náhodou nějak nepřišláp. Pak jsem ale zhodnotila, že není zas až tak velkej a šla dál. V Austrálii člověk vůči takovým potvorám trochu otupí.) Poměrně strmě stoupáme svahem a ukrajujeme výškové metry k našemu cíli. Není to nic extra, za celý den dáme maximálně něco kolem 1300 m. Ale kdo ví, kam nás nohy zanesou.
Slunce krásně svítí skrz hustý les, který je tak jiný, než ten náš. I když už jsme poměrně vysoko, pořád je nesmírně pestrý. Vcelku rychle ale řídne a my tak máme trochu výhledy. Nic velkého, jen na okolní zalesněné kopce. Z velké části jsou ale stromy mrtvé, zbyl z nich jen zástup bílých sloupů. Než se nadějeme, jsme na horní stanici lanovky. Thredbo je asi jediná lanovka v Austrálii, která funguje i přes léto. Je tu odsud totiž asi nejlepší přístup na Mt Kosciuszko. Zároveň tu, stejně jako u nás v Evropě, využívají v létě sjezdovky pro sjezdová kola. Když vcházíme dovnitř chaty na horní stanici, cítím úplně tu stejnou vůni, jako cítím na chatách v Alpách. Přijde mi, že čichové vzpomínky jsou často mnohem silnější, než kterékoli jiné.
Cedule tu hlásí 13 km na vrchol a zpět. To není úplně zadarmo jako se vyvést na Sněžku. Cesta je ale naprostý chodník. Vytvořili zde několikakilometrovou lávku (něco jako se u nás používá, když cesta vede přes rašeliniště) a lidé tak mají mnohem menší potřebu chodit mimo cestu. Mnohem více se drží na lávce a nikdo nešlape okolo. Spolu s dalšími desítkami lidí procházíme jednotvárnou krajinou a jen zvolna stoupáme. Je tu už jen jednoduchá tundra bez vyšší vegetace. I tak to má ale něco do sebe. Výhledy opravdu nejsou tak velkolepé jako v jiných velehorách, ale pro Austrálii je toto místo tak ojedinělé, že přesto stojí za návštěvu.
Za hodinku a něco, docházíme na vrchol. Je tu dost lidí a fouká. Děláme pár fotek a vyrážíme zpět. Je fajn, že nejsme na nic vázaní a tak volíme cestu zpět přes údolí Perisher. Celkem mě překvapilo, jak omezené jsou turistické možnosti. Národní park rozhodně není protkán sítí stezek, tak jako u nás. Cesta zpět je rozhodně delší, než cesta k lanovce a tak je tu i méně lidí. Míjíme ledovcová údolí a několik horských jezer. Chvílemi nám to vzdáleně připomíná Skotsko. Náš cíl je pro tento den Charlotte pass. Doufáme, že tam najdeme vodu a nějaké pěkné místo na spaní. Procházíme těsně vedle těch mrtvých stromů, které dlouho pozorujeme jen z dálky a musíme uznat, že z blízka jsou ještě zajímavější. Staré, pokroucené a větrem zohýbané větve jsou sice fotogenické, ale živé by byly rozhodně krásnější.
Osada zvaná Charlotte pass se sice pyšní cedulí ,,nejvýše položené lyžařské středisko v Austrálii (a to že jich mají hodně… asi 5), ale jinak tu chcípl pes. Jen opuštěné chaty a stroje připravené na zimu. Vodu nakonec nabírám z malé říčky a pak už jen hledáme pěšinu, která by měla vést směrem k Perisheru. Po dvaceti minutách musíme uznat, že cesta tu, mapě navzdory, není. Pravděpodobně se jedná o trasu na běžky, protože mezi kameny porostlými borůvčím nenacházíme ani náznak. Kašlem na to a stan rozděláváme u nádrže pro zasněžování. Místo je to i tak celkem pěkné. Dokonce se nám podařilo objevit zásuvku na rohu malé budovy, takže alespoň nabíjíme, co potřebujeme.
Málem bych zapomněl na jeden dramatický moment. Když jsem vylézal malý kopeček k nádrži, překvapil jsem asi dvoumetrovou hasičskou hadici (had), co se vyhřívala na slunci. Na vršku byl malý strom a já naštěstí lezl stranou, kde měl had ocas a ne hlavu. Mohl sebou jen tak škubnout a jako na tobogánu sjel malý kopeček někam do změti křoví. Bylo to tak rychlé, že jsem se nestačil ani pořádně leknout. Macek to byl ale slušný. Díky Grainymu jsme už ale na hady celkem zvyklí a tak nám nedělá problém si kousek vedle postavit stan.

65. Přesun zpět do Canberry

Vzhledem k tomu, že naše zamýšlená pěšina je pouze zimní, musíme jít zpět do civilizace po silnici. Provoz je ale naprosto minimální, což je sice dobře vzhledem k tomu, že se chceme dopoledne ještě trochu projít, ale zároveň dost na prd, protože chceme z Perisheru začít stopovat. Strašně fouká. Jako fakt šíleně, že nás to občas málem smete z cesty. Alespoň máme drsné horské panorama opravdu se vším všudy. Silnička se pěkně klikatí pustinou a my znovu musíme uznat, že to tu je vážně hezký. Za pár hodin jsme v Perisheru. Jak jsem psal, před pár lety tu byl Martin jako instruktor lyžování, tak jsem se těšil, že to uvidím. Na to, že je to jedno z největších středisek v Austrálii musím říct, že bych si asi ve Špindlu zalyžoval víc. Zas to teda nevidíme celé, ale minimálně co se týče převýšení, jsme na tom možná i líp.
Jestli v Charlotte pass chcípl pes, tak tady chcíplo asi ještě něco dalšího. Naivně sedíme u silnice a doufáme, že nás někdo sveze těch 30 km směrem do Jindabyne. Chvílemi už začínáme přemýšlet, jestli bychom neměli raději jít, pro případ, že bychom to museli dojít pěšky. Když v tom nám zastavuje krásný transportér. Jedna paní si zaplatila převoz z údolí Perisher do Thredba, protože se jí už nechtělo jít pěšky. Dobře pro nás, ale každopádně je dobře, že ani řidiči, ani té paní nevadilo přibrat dva podivíny.
Ani netušíme, že tohle byl vlastně jen začátek obtížné části stopování. Nevím, jestli jsem to už nepsal, ale na severu se stopovalo mnohem lépe, než tady na jihu. V Jindabyne trávíme víc než hodinu, než nás bere paní ve středních letech ve fungl novém Land Roveru. Je to Australanka původem z Brazílie, která se momentálně přestěhovala ze Sydney do Jindabyne. Sydney je prostě přelidněné. Slýcháme to denně, že je to totální velkoměsto a spousta lidí to nemůže vystát. Pro Australany je to o to šílenější tím, že kontrast mezi přelidněným Sydney a zbytkem pusté Austrálie je tak výrazný.
V Coomě zapadáme do Mekáče a trávíme tu víc než hodinu na internetu. Snažíme se teď hledat informace k Zélandu, když už nám oboum definitivně víza přiklepli. Hlavní je sehnat co nejdřív auto, abychom byli mobilní a mohli si co nejdříve sehnat práci. Z Coomy stopujeme další skoro hodinu, než za námi přichází mladý chlapík, že jedou se skautama z hor zpět do Canberry, a že mají místo v autobuse. Je to sice zpočátku trochu divný, ale co. Původně jsme chtěli vysadit někdo před městem na obchvatu, ale řidič nás přesvědčuje, že máme jet s ním, že z Canberry vyjíždí spousta lidí směrem na sever. Má sice pravdu, ale stopovat ve městě je na prd. Nechápu, že jsme se nechali ukecat. No nic.
Jdeme směrem z města, ale trvá nám asi hodinu, než nacházíme alespoň místo, kde se dá zastavit. I tak se nám tu lidi tak akorát vysmívají. Temná strana stopování. Necítíme se dobře, kašlem na to. Jdeme si radši koupit něco dobrýho do Woolmartu a najít místo na spaní. Na mapě nacházíme park přecházející v les, který je asi tři kilometry od nás. Další den už to nebude potom daleko na nějaké lepší místo na stopování. Usínáme v malém remízku a jsme spokojení, že jsme alespoň v Canbeře.

66. Z Canbarry do Wollongongu

Ráno trochu poprchává a tak nestíháme úplně zmizet v čas. Nevyhneme se tak rozhovoru s jednou paní, která tam venčila pejska. Přišla nám říct, že to není moc dobré místo na kempování. Bohužel mně nenapadá žádná vtipná odpověď. Balíme saky paky a jdeme tři kilometry směrem k hlavní silnici. Je tu kruháč, takže tu lidi musí zpomalit a navíc je tu i dost místa na zastavení. Paráda.
Dobré místo ukazuje svojí sílu a za deset minut už sedíme v dodávce jednoho mladýho týpka. Takovej přerostlej hipík trochu. Byl na svatbě své ségry a teď se vrací domů, do Bairon bay. Kupodivu i přes náš nabitý a ze začátku skoro až nereálný plán za 17 dní prostopovat Austrálii, máme celkem času dost. Do odletu máme ještě čtyři dny, když počítám i tento. Rozhodujeme se, že to vezmeme do Sydney trochu po pobřeží, takže se necháváme vyhodit na odbočce k Wollongongu. Za pár minut už sedíme v dodávce jednoho Makedonce, co rozváží léky. A to jsme ani nezačali stopovat, paráda. Doufali jsme, že už dojedeme do kýženého města přímo, ale nakonec to zabralo ještě další dva stopy a jednu zastávku v Mekáči na zmrzku.
Zastávka v Mekáči to nebyla ledajaká, ale výjimečná tím, že jsme definitivně uzavřeli dohodu, že koupíme jedno auto. Bylo sice dražší, než jsme původně chtěli, ale zase se nám moc líbilo – je vybavené pro bydlení, a dokonce si pro nás dojede až na letiště. Navíc ho stejně za pár měsíců zase prodáme (snad).
Poslední stop, starý pán, který jel své ještě starší mamince (93) posekat zahradu, nás zavezl na krásné místo na pobřeží Wollongongu. Krásný park u majáku s kilometry pláží a divokými vlnami. Procházka, fotky, oběd. Po jídle jsme se nakonec rozhodli vykoupat. Konečně taky. Markét se nejdřív nechtělo, ale když viděla, jak si užívám plavání ve vlnách, neodolala. Výhoda byla, že tu byly i veřejné sprchy, a tak nepůjdeme do letadla tak úplně špinavý.
Původně jsme chtěli ještě pokračovat dál, směrem do Sydney, což je už cca 100 km, ale nakonec se rozhodujeme přenocovat někde poblíž města. Vytipováváme si místo nad městem cestou na vrchol Mount Kembla. Nejedná se o kopec jako takový, ale o vrchol útesu, který se tyčí v šířce desítek kilometrů směrem na jih od Sydney, tzv. Illawara escarpment. Nenapadlo mě dát si změřit trasu, což bylo ve finále dobře, protože to byl celkem kus. Podle mě rozhodně přes deset kilometrů z pláže. První vytipované místo míjíme, ale nakonec se to ukazuje jako správná chyba. Dostáváme se totiž na opuštěné piknikové místo, kde můžeme zase využít ty parádní plynové grilly. Už nám trochu docházela malá kartuše, přeci jen jsme s ní moc nešetřili. Sice to trvá dobu, ale voda se na tom dá uvařit. Místo je to vážně parádní, s krásnými starými stromy. Markét má jen pořád nějakou strašpytlovou náladu a bojí se, že nás někdo vyhodí, nebo že a nás něco vybafne. Je ale fakt, že jsem tam měl taky dost zvláštní pocit, asi nějaký starý pohřebiště…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *