60.-62. Brisbane, Gold Coast a žádost o víza

60. Den D, žádost o víza

Vstáváme brzo, sakra brzo. Budík máme asi na 4:00. Kvóty se spouští v 10:00 novozélandského času, takže tady bude 7. Problém je, že člověk musí být už alespoň hodinu a půl přihlášený na svém profilu. Celý server potom padá a je lepší být alespoň přihlášený. Do internetové kavárny přicházíme ještě před pátou. Čekali jsme prázdno a ono tu je poměrně dost lidí. Lidí, kteří tady zběsile mačkají tlačítka klávesnice i myši a paří nějaké magořiny. Zasedáme do pohodlných židlí, připraveni na osud. Dobu před startem využíváme převážně na komunikaci s domovem. Přeci jen, máme konečně pořádné připojení.
Sedm nula, nula, 7:00, bliklo na monitoru a my zběsile mačkáme tlačítko ,,Apply now´´. Nastává boj s vlastní netrpělivostí a s internetem. Většinu času vidíme jen bílou obrazovku. Asi tak po půl hodině se konečně Markét načte první stránka. Rychle jí vyplňuje, ale následně zase deset minut čeká, než se načte další. Mě to trvá ještě déle. Zkouším i mobil a tablet, ale nikde nic. Nakonec ale přeci jen první obrazovka naskočí i mě. Potom už jen opravdu trpělivě čekat, než se stránka načte a nedávat nesmyslně ,,obnovit´´.
Jsme v kontaktu ještě s Luckou a Ondrou, který žádají z Čech, ale jsou na tom podobně. Nemůžu říct, zda nějakou výhodu, nebo nevýhodu má fakt, že jsme v Austrálii. Je padesát názorů a tisíc tipů, jak si zvýšit šanci na úspěch a na čem všem záleží, ale osobně mi to připadá dost o štěstí (pozn. Ptal jsem se potom na Zélandu i spousty lidí ze Slovinska, nebo Polska, kteří mají jen 100 míst, a všichni mluví jen o tom, že je třeba být rychlý. Někteří používali skript od googlu. Stejně ale pořád nechápu, jak to, že se to někomu načte dřív, než jinému).
Markét se asi za hodinu a půl daří proklikat do konce. Když kliká na ,,Pay now´´ jsme jako opaření. Pak už jen vyplňuje nezbytná čísla ke kartě a …. PLATBA ZAMÍTNUTA. Doprdele. Asi jsme nějak špatně nastavili limity, nebo tam je málo peněz na běžném účtu. Markét mě probodává pohledem a naznačuje mi, že mě asi přetrhne, jestli kvůli tomuhle nedostanem víza. Těsně předtím se mě totiž ptala, jestli je karta v pohodě. „Jo, jasně“ vypustil jsme trochu bezmyšlenkovitě z pusy. Zase byl prostě problém s tím, že kvůli bezpečnosti přehazujeme peníze ze spořícího na běžný a je tam tak většinou jen pár tisícovek. No a víza teď stála něco kolem 3500, takže tddddmmm. Nastalo napínavých 15 minut, přenastavování osoby platící víza, zkoušení druhé karty, ale nakonec to dopadlo dobře. Platba přijata!
No a teď ještě já. Jsou to nervy, když Markét už to s největší pravděpodobností má a já ne. Trvá to snad věčnost, než se i já prokoušu k platbě. Používám teď raději druhou platební kartu a platím taky. Ty vole, tak mi to máme. Úleva ale nepřichází taková, jakou jsem si představoval. Šťastní ale jsme. Máme radost i za Ondru a Lucku, kterým se to také podařilo. Ondrovy podle mě teda na poslední chvíli, protože ve stejnou chvíli už se začali na facebookové stránce working holiday objevovat zprávy, že je kvóta plná.
Radost ale nemohla být stoprocentní, protože najednou vyvstaly nové problémy, které bylo třeba vyřešit. Jako první jsme zjistili, že musíme mít rentgen plic. Je to proto, že jsme strávili dohromady víc jak tři měsíce v rizikových oblastech. Kolonku jsme poctivě zatrhli. Lhát se nám nechtělo, ale tuším, že by to asi prošlo i kdyby člověk zaškrtl, že ne. Chvilku jsme laborovali a zjišťovali, co a jak, až nám nakonec někdo osvícený na facebooku poradil. Musíme rentgen udělat co nejdříve, a doufat, že naši žádost zpracují do plánovaného odletu. Může se totiž stát, že víza ještě mít nebudeme, a v takovém případě bychom odletět nemohli. Protože není možné žádat na turistická víza, když máme nevyřízený status u jiného tipu víz. No maglajz. Každopádně jediné místo, kde bylo pověření nám rentgen udělat v okruhu asi 500 km, bylo asi 300 metrů hned za rohem. Po trojí návštěvě během hodiny se nám je nakonec povedlo přesvědčit a tak nám rentgen udělali v podstatě na počkání. Ten se automaticky spároval s naší žádostí a nám už opravdu nezbývalo, než doufat. Jediné, co nás trochu štvalo, bylo 260 dolarů, které jsme za těch deset minut vyplázli.
Kupujeme si nějaké dobroty u Woolwortha a jdeme na městkou pláž se vyvalit. Jsme unavení, ale spokojení. Po parádní koupačce vyrážíme. Už jsme tu přeci jen dva dny, to je na náš itinerář pro Austrálii dost dlouhá doba. Na hitchwiki.com jsem našel nějaké místo, kde je prý možné stopovat směrem na jih. Když jsme ho konečně našli, úplně se nám tam nechtělo. Vyžadovalo totiž asi třistametrový přístup po úzké jednoproudovce. Navíc i potom to bylo v podstatě místo na odstavení vozidla na dálnici.
Bylo to na prd, ale taková už místa ve městech bývají. Naštěstí jsme tam stáli asi jen deset minut, než nás vzal mladý Taiwanec. Má prý rozjetý byznys na zcela nový a ještě parádnější druh Bubble tea, takže jsem fakt zvědavý, kdy tuhle revoluci někde uvidíme :D. Každopádně odvezl nás na úplně pitomé místo.
Trochu jsme se s Markét chytli, protože jsem z toho byl celkem rozmrzelý. Tak rozmrzelý, že jsem si ani neužil první návštěvu Aldi. Aldi, obchod, co známe z Německa a Rakouska, který je trochu oázou pohodlí. Problém byl, že se začalo smrákat a my byli zasekaní v nějaké prdeli s mizivou šancí, že nás někdo vezme. Museli jsme dojít asi kilometr, než jsme našli místo, kde bylo alespoň teoreticky možné zastavit. Nakonec se zase stalo, co se stát mělo, a já jsem musel dát Markét za pravdu – nemá cenu se rozčilovat, když už jsme nějaké rozhodnutí udělali, třeba právě to pitomé rozhodnutí nás navede někam, kde nás čeká něco lepšího. To se stalo právě teď.
Nabral nás totiž jedem mladý kluk z Estonska, který tu je na working holiday a jezdí pro Uber (takový to taxi, bez taxikářský licence). Byl hrozně v pohodě a nakonec nám nabídl, jestli u něj nechceme zůstat přes noc. Večer nám taky udělal okružní jízdu pulzujícím centrem města a kolem pláží, takže jsme o nic nepřišli. Navrch ještě přidal, že má další den volno a že bychom mohli něco podniknout. Why not?
Bylo fajn, vyspat se zas jednou v posteli a ještě víc fajn bylo dát si po několika měsících víno (teplou sprchu). Když usínáme, ani nám nedochází, že ještě ráno jsme seděli někde za počítačem a hlásili se o working holiday. To snad není možné, že to byl ten samý den!

61. Z Gold Coast přes národní parky až do Bairon Bay

Ráno vstáváme ještě před 7, tak jak jsme zvyklí. Siim měl ale den volna a tak si vstával až na 9. Celkem nám trvalo se vyprdelit, ale nakonec přeci jen vyrážíme. Nejedeme nakonec na pláž, ale do hor. Je super, že vlastně vůbec nepoužíváme průvodce. Nemáme tím pádem žádný plán a ani žádné očekávání. Prostě jen jedeme s proudem. Je to super.
Jako první jedeme na místo zvané Glow worm cave v Spring Brook NP. Je zajímavé, jak člověk odjede 50 kilometrů od ,,Bibione´´ a jsme skoro v deštném pralese. Obrovské stromy, liány a spousta zeleně. Šli jsme jen malou procházku k jeskyni, do které spadala voda vodopádem. Až skoro kýčovitá scéna, ale vážně nádhera. V jeskyni prý žijí velmi podivní červy, kteří v noci svítí. Je už jen velmi málo míst na světě, kde jsou, ale ty jsme bohužel neviděli (pozn. nevim, co to bylo za tip, ale na Zélandu jsou jich mraky).
Z jedné přírodní rezervace jsme jeli dalších necelých 40 kilometrů půvabnou horskou krajinou až k Heart shape rock water hole v přírodní rezervaci Gold Coast Hinterland. Trochu nás zarazily policejní pásky a plot s ostnatým drátem, ale Siima to moc nerozhodilo. Prý tam byl jeden jeho kámoš, a že je to v pohodě. Jen jsme počkali, než projeli auta a pak jsme se proplížili pod bránou na druhou stranu. No necítili jsme se úplně pohodlně, ale tak co už. Každopádně zavřené to bylo z důvodu, že se tam někdo zabil. Scházíme strmou pěšinou poměrně dlouhou dobu až dolů k řece. Když jsme slyšeli, že to zavřeli z důvodu bezpečnosti, čekal jsem asi trochu větší divočinu. Nicméně i tak to bylo moc pěkné. Řeka se zde ostře zahloubila do vápencového podloží a vytvořila zajímavou sérii vodopádů, kaskád a lagun. Z nějakého pohledu je to prý do tvaru srdce, ale mě se ho nepodařilo najít. Trochu si nakonec oddychujeme, když tahle rebelie končí a my nasedáme do auta. Siim nás pak odvezl na poměrně dobré místo na stopování směrem na jih. Náš plán je dojet ten den ještě do Bairon bay.
Plán nakonec vychází. I když jsem byl nejdřív celkem skeptický k místu, kde jsme stopovali, nabírá nás sympatický potetovaný chlápek. Nakonec nás háže až do města. Z doslechu víme, že Bairon bay by mělo být trochu hippie místo. Hned po příjezdu zjišťujeme, že to částečně pravda je, ale zároveň už je to tu dost turistické. Procházíme se, kolem nás se prohání dvě bouřky, až nakonec putujeme podél pláže hledat místo na spaní. Všude sice vidíme cedule se zákazem kempování, ale řady aut s úpravou na spaní, které jsme minuli, si z toho moc hlavu nelámou. Nakonec se nám daří najít pěkné odlehlé místo ve slepé pěšině, a tak tam snad nikomu nevadíme. Další pořádně dlouhý den.

62. Z Bairon Bay až pod Sydney

Vzhledem k tomu, že Austrálie je obrovská a my máme opravdu málo času, nechceme ho marnit. Ráno vstáváme brzo a v podstatě s východem slunce snídáme s výhledem na rozbouřené útesy a nadšené surfaře, kteří chytají ranní vlny. Poté příjemnou procházkou docházíme k místu zvanému ,,Morning point´´. Je to totiž nejvýchodnější místo pevninské Austrálie a jsou tu tak první sluneční paprsky. Je to nádherné místo. Útesy, tříštící se vlny, ranní slunce a cíp pevniny, který se jako zub zahlodává do moře. Cestou navíc míjíme skupinku červených klokanů s mláďaty. No krása. Fotíme, užíváme si hypnotizující pohled do moře a pak pokračujeme zase dál. Obcházíme celý poloostrov až k majáku a pak se vracíme zpět do města. Díky brzkému budíčku už po desáté začínáme stopovat a už máme za sebou nějaký ten zážitek.
Na to, že je to hippie město nejsou lidé moc ochotní nás vzít. Asi až tak po třiceti minutách nás bere mladá Američanka studující zde jógu. Bere nás jen zpět k hlavní silnici, ale lepší, než nic. Kousek od kruháče stojíme už jen 15 minut, než nás bere pán ve středních letech. Má nějaký sedan v kůži a není to zrovna typ člověka, kterého bych odhadoval, že bere stopaře. Jsme mu ale vážně vděční, protože už jsme se zas trochu začínali bát, že tu zkysneme.
Rozhodli jsme se totiž, že náš čas zkusíme využít na návštěvu národního parku kolem nejvyšší hory Austrálie Mount Kosciuszko. Cestou můžeme navštívit i hlavní město Canberra, což je fajn. Musíme tak ale trochu máknou. Chtěli jsme se ten den dostat, co nejjižněji to půjde. Ideálně někam k Sydney. Celkem nás překvapuje, že pěkná dálnice zanedlouho končí a my se ocitáme na obyčejné silnici. Čekal bych, že takové metropole jako Brisbane a Sydney budou spojeny dálnicí. Je pravda, že je to celkem kus (asi 1000 km) a většina lidí létá asi letadlem, ale celkově je východní pobřeží nejhustěji osídlená oblast Austrálie. S jednou zastávkou, kdy si náš řidič dával kafe, dojíždíme do Graftonu. No, pomalu, ale jistě ukrajujeme kilometry na cestě k cíli. Chtělo by to ale trochu štěstíčka, protože už bude poledne a je to pořád 600 km. Než ale jdeme na další stop, musíme se zastavit v Mekáči na zmrzku (nakonec je levná i tady, takže o tuhle radost jsme nepřišli).
Stopujeme asi 5 minut a zastavuje pěkný terénní auto. Trochu zmatený týpek nás ochotně nabírá a cestou vypráví svoje story. Dost huhlal, ale zároveň se naštěstí dost opakoval, takže jsme nakonec celý příběh poskládali do detailů. Jel z města ještě kus na sever od Brisbane, kde momentálně bydlela jeho žena. Bylo to už několik měsíců, kdy si nabrnkla nějakého mlaďase, pak se pohádali s manželem a utekla od dvou dětí za rodiči. Trochu jí asi hráblo, ale po těch třech měsících zavolala domů, že pro ni má ten manžel přijet, že by se chtěla vrátit. Borec sedl do letadla, aby jí vyzvednul, ale paninka si to nakonec rozmyslela a poslala ho do pryč. Ten chudák sednul do jejího auta a jel zpět na jih. Pro nás tedy ideálně, protože jel ještě kus na jih pod Sydney. No chudák. I takový rozhovory člověk občas vede, když stopuje. Zvláštní, jak se ale někteří dokážou tak rychle otevřít. Asi potřeboval tu starost s někým sdílet, tak nás vzal. Jo a asi byl taky dost unavený, protože jsme víc, než polovinu cesty zase řídil. Nakonec vystupujeme už za tmy u nějaké benzínky, která má parádní plácek na kempování. Dokonce tu nejsme sami, takže to je asi celkem běžná věc, tu stanovat. Sláva nazdar, plán zatím vychází.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *