6.týden- s Markét II

Markét ráno vstává dřív a dělá nádhernou snídani. Já jí za to odměňuju pořádnym výpraskem a tak tímto slavíme Velikonoční pondělí. Vzpomínám na kluky ve Špindlu, kde bych už v tuhle chvíli měl tak 10 panáků. Je celkem hnusně, ale co doma. Domlouváme se na malý výlet někde v Kühtai. Je tam ale tolik novýho sněhu a tak hnusně, že vycházíme sjezdovku a jedem zpátky. Odpoledne sněží. Sněží nádherně. Jindy bych se až tetelil radostí nad těma nádhernejma bílejma chomáčkama, ale už mi to taky trochu začíná lézt krkem

    Ráno je úžasně. Sice bych si takovej den představoval spíš v lednu, než v dubnu, ale budiž. Slunce svítí skrz zapadaný stromy a vše zas pomalu odtává. Ze všech těch změn a asi u z mý jednotvárný stravy na mě dolehla nějaká jarní nemoc. I tak děláme výlet okolo Innsbrucku. Ve městěn jsme vbrzkém odpoledni, kdy slunce dosáhlo na maximální úroveň. Pořád nemáme opalovací krém, ale ani ten by neochránil naši kůži postiženou leprou. Čelenky stahujeme do čela, pod brejle nahrnujeme šátky, takže vypadáme dost šíleně. Ve finále je to ale jedno, protože buď na nás lidi čumí, co to máme za kožní nemoc, nebo takhle, že sme se asi zbláznili. Dokonce i místní muslimky, na které opatrně pokyvuju, nechápavě zírají. Celkem se tím bavíme, nicméně v nejbližším obchodě kupujeme konečně opalovák. Dlouhou dobu taky trávíme na lavičce hraním „Dobble“, což je sice primitivní hra na postřeh, ale hrozně nás baví. Markét mě drtí asi milión ku 3, ale i tak je to sranda.

Bohuželi ve středu se mě nemoc drží. Je to jako na potvoru. když je konečně hezky a my mohli někam vyrazit, tak lehnu. Cpu do sebe nějaký ovoce, česnek a všechno možný, ale ten den se doplácám jenom do obchoďáku v Cytě a k nedalekýmu kostelu.

                 Ve středu už je mi trochu líp a i Markét už je nervózní. Vyrazili jsme prozkoumat úzké údolí, které ústí do místní části Kranenbitten. Naše mapy.cz tam evidují nějakou cestu, ale nikde jinde jsem jí nenašel. Cesta to je asi starší, protože všechny ocelový lana a železný stupy už jsou slušně zrezlý, nicméně to vůbec neubírá na atraktivnosti cesty- možná naopak. Kaňon je to opravdu impoznatntí. Chvílema jdeme v korytě užší než pár metrů, zatímco nad námy se tyčí skalní stěny do několika desítek metrů. Občas se tam objevuje sníh, ale jsme plni optimismu, že je to tím, že tam neprojde slunce a že výš je to stejně jižní stráň. Bohužel. Předpoklady se nevyplnily a my se nakonec boříme nejdřív po kotníky, ale nakonec po kolena a někdy i po pás do sněhu. Je krásně teplo, jsou úžasné výhledy, ale jít nachcípanej „x“ kilometrů sněhem bylo nic moc. I Markét pěkně nadává, ale všechno jednou musí skončit a my se dostáváme na pěkný zelený palouček, kde obědváme s výhledem na Innsbruck pod námi. Nad hlavou nám každou chvíli sviští větroně, div, že neškrtají a špičky stromů a já naťukávám Markét, jestli jí to létání nechybí. Odpoledne jsme chtěli dojet pro nějaký vitamíny a pro paralen do lékárny.  Markét nasedá na mojí silničku a stěžuje si, že jí spadnul řetěz. Chvilku na ní čekám, ale nakonec se ukazuje, že to není řetěz, ale že se kousnul zadní náboj. No super! Beru jenom zadní kolo a jedu do „Cyty“ sám. Ochotný pán v servisu mi bohužel oznamuje „kaput“, což znamená celkem problém. Asi si budu muset objednat součástky a nechat si je přivést od našich. Nějak to budu muset bez kolo týden přežít. Škoda, další den jsme měli naplánovaný výlet na kolech. To věčný procházkování už nás                                                    moc nebaví, ale co na plat. Hlavně, že jsme spolu ! 😉 Večer jsme si udělali pěknou grilovačku v parku, co je hned vedle.

Jako alternativu jsme vymysleli okruh podél řeky  do Iglsu a zpět do Innsbrucku. Normálně by jsme museli jít skoro 10 km, aby jsme prošli městem jako už „X“ krát a tak jsme se rozhodli to vzít na kole ve dvou. Chudák starý kolo a ještě jenom s přední brzdou, ale nakoncec jsme se tam doplácli. Výlet to byl zase moc hezkej, ale jak sem už psal- už jsme byli trochu převycházkovaní. I když jsme ušli přes 20 km, tak když není žádnej pořádnej cíl, tak se to omrzí. Jaro už se začíná konečně probouzet a kdybych neměl plnej nos, určitě bych cejtil všechny ty nádherný vůně. V Iglsu bylo plno důchodců a celkově se spolu se zelení všude vyrojili spousty lidí. Fakt tady všichni celkově sportujou jak diví.

        A je to tady, sobota a Markét jede zas zpět. Plán je takovej, že dostopujem do Bolzana, projdem si ho, přespíme a ráno Markét pojede dál na jih a já dostopuju zpět do Innsbrucku. Chvilku nám trvalo (hlavně mě), než sme se vykopali a tak až někdy po 9 zjišťujeme, že na nájezdu na dálnici ve Völsu to asi nepůjde. Chvilku dumáme, ale nakonec je jasný, že musíme až do města, kde je dobrej výjezd směr Brenner. Bohužel, je to dalších asi 8 km. Stopovat tak začínáme až po půl 12, nicméně máme supr kliku a německej pár nás bere přímo do Bolzana. Hned, jak vystupujeme z auta se nám vrací vzpomínky. Před 5 lety jsme totiž v Bolzanu byli se Špindleráčkem na Europeadě a celkem to mezi námi jiskřilo. Bohužel, jsme se v tu dobu oba nebyli schopni vyjádřit a tak to ještě pár měsíců trvalo. Město je to vážně pěkný, jaro je tu tak o 3 týdny napřed a všude bylo neskutečný množství turistů. Celý náměstí bylo zastvěný venkovníma posezeníma různejch kaváren a všude svítil oblíbený oranžový nápoj Aperol. Chvilku jsme poseděli v parku, chvilku jsme se prošli po městě a pak jsme šli směrem, kde jsme onehdá bydleli. Myslel jsme, že jsme odtamtud šli k nějakýmu hradu a tam jsme plánoval, že by jsme to upíchli. Bohužel se to moc nevyvedlo a my to solidně přešli. Po celým dnu chození s batohama po městech nás ten závěr pěkně mučil, ale nakonec asi v 8 sundaváme batohy na krásný zelený rovince nedaleko cesty a hradu. Večer jsme si dali žvejkačkový Fragolino, aby nám nebyla zima, zahráli Dobble a šli na kutě.

Noc bylo o poznání teplejší, než naposled. Naštěstí. I když je krásně, je nám smutno, že zase jedeme každý  jinam. Na vlakáč jdeme malou procházkou. Snídáme u malého kostíka těsně nad městem, ale v půl desáté už stojíme na nádraží. Rozloučení je strašně rychlé, ale tak aspoň, že tak. Ještě jedno zamávání a už sem zas vlk samotář. Vyrážím směrem za město, kde si slibuju nějaký dobrý stop. Cestou kolem mě prosviští nějací závodníci, kéž bych se tak moh nědy vydět. Takhle se musím pozastavovat nad některýma stylama. Místo na stop je naprd. Auta nemaj pořádně kde zastavit, aspoň tak si vysvětluju, že stojím hodinu na jednom místě bez sebemenšího úspěchu. Přesouvám se dál, kde je nádherný půl-km odstavný pruh. Tady čekám už „jen“ 30 minut, než zastavuje nádherný starý fáro. Byl to Bentley z roku 1970 a i přesto, že pro mě byl stop nevýhodný, neodolávám a nasedám. Byla to ale vážně chyba, protože jsem se dostal na starou silnici a lidi, co jeli na Brenner jeli všichni na dálnici. No což. Stop byl vážně vopruz, nejhorší to bylo za Brixenem, kde jsem stál ještě ve 3 odpoledne (cca 50 km za 5 hodin, to bych bez batohu ušel; Markét už v tu chvíli byla v Anconě asi 550 km daleko :D) Naštěstí se pak ale karta obrací a bere mě mladý němec až do Völsu, takže mi odpadlo zbytečných 10 km městem. Večer trávím s brzdou na kole spolubydlícího. Nechápu, kdo tohle vymyslel. No, ale podařilo se. Snad..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *