54.-59. Stopem napříč outbackem do Brisbane

54. Krokodýl Dundee, těší mě!

Ráno nám dochází, že to s tím stopováním taky nemusí být tak snadné, jak jsme doufali. Neradi bychom zůstali trčet někde uprostřed pouště ve chvíli, kdy se bude žádat o víza na Zéland. No, musíme doufat. Nakonec nás směrem na jih bere snad hned druhé auto. Paráda. Chlápek ve středním věku, co se vracel z dovolené na Bali. V našlapané Subaru Imprezza to valíme směr Kathrine. Cestou nás ještě zavezl k zajímavým Edithiným vodopádům a nějakým horkým pramenům, takže i tak z cesty něco máme. Kathrine je poslední město směrem na jih. Leží něco přes 300 km od Darwinu a dál už není nic. Jako vážně. Cedule za městem je toho důkazem, jsou tam napsané dvě města -Tenant Creek a Alice Spring. První s číslicí 650 km a druhá 1300 km.
No, teď teprve začíná to správné dobrodružství. Ve městě stopujeme asi hodinu, až nakonec nasedám k nějakým vojákům, kteří jedou ale jen asi 10 km za město k letecké základně. Polední slunce nás na našem dalším místě ale tak neskutečně spalovalo, že jsme se museli přesunout asi půl kilometru dál, kde byl alespoň nějaký stín. I když jen sedíme, nebo stojíme, jsme úplně KO. Vedro je fakt ubíjející. Trávíme tam nakonec asi 4 hodiny a už jsme si začínali trochu zoufat. Nakonec ale zastavil trochu pomatený stařík, který byl pro nás doslova spásou. Dokonce v autě prohlásil, že zastavil aby nás neměl na svědomí. Musel teda vykydat přední sedadlo, protože byl zvyklý jezdit sám… no a taky byl zvyklý moc neuklízet. Nejsem zrovna cimprlich, ale když se z pod nánosu oblečení a jídla začali rojit mravenci, nebylo to úplně příjemný. No darovanému koni, na mravence nehleď a tak směle nasedáme a jedem dál.
Huráá. Komunikace probíhala dost omezeně, protože strašně huhlal a navíc mluvil silným australským přízvukem, což byla teda vražedná kombinace. Dovezl nás do zapomenuté díry jménem Lorama. Není to asi ani vesnice, spíš je to jedna hospoda s hostelem U růžového pantera a pár opuštěných a rozpadlých baráků. Dáváme mu sbohem a jdeme ještě zkusit štěstí zpět na silnici. Je už půl šestý, ale naděje umírá poslední. Asi za pět minut k nám přichází mladý Angličan, který stopoval už tři měsíce po Austrálii. Pozitivní náladu moc nepřidal, protože je prý stopování obecně na prd. Prý jsme byli za tři měsíce první stopaři, co vidí. Dává nám ale radu, ať ukazujeme naše batohy. Lidi se prý míň bojí. Bylo to hodně rychlé, ani jsme se nestihli zeptat na spoustu věcí, ale musel nasednout zpět ke svému stopu do Kathrine. Ty jo, záviděli jsme mu, protože se mu podařilo dostopovat ten den asi 600 km z Tenant Creeku. Nám sotva polovic.
No, a pak se to většinou stane. Ve chvíli, kdy už člověk ani v nic moc nedoufá, se často přihodí něco úžasného. Celkově tak za deset minut stopování přibrzďuje terénní Toyota Land Cruiser a z ní vystupuje chlápek něco přes padesát, sportovní tílko, klobouk s krokodýlími zuby a příjemný hlas, který se nás ptá, kam to jedeme. Ve zmatku, že někdo vůbec zastavil nám to ani moc nedochází, ale ten borec asi jede směrem na Gold Coast. No ty vole, to je asi tři tisíce kilometrů. Náš zachránce se jmenuje Grainman a bydlí v Darwinu. Byla to neskutečná klika, strávili jsme s ním nakonec skoro pět dní, a nakonec tohle shledání byla jedno z nejlepších věcí, co jsme na celé cestě zažili.
Jak se smrákalo, začali se podél cesty objevovat zvířata, která byla přes den schovaná někde ve stínu. Takže konečně vidíme malé klokany, které tu nazývají Wallaby. Grainy se ukázal jako empatický chlapík a pochopil, že si nebudeme nic dávat někde v hospodě. Zastavil nám tak trochu bokem, pěkně u stolu a sám se šel najíst na pumpu. Po večeři jedem co to dá. My už v autě usínáme, ale čas od času se probouzíme, když z ničeho nic auto brzdí, a otáčí se. To aby Grainy vyběhl se svojí bijáckou holí a chytal hady. Často se to ukázalo jako planý poplach a had už byl rozjetý. Nakonec má ale Grainy štěstí a daří se mu chytit asi dvoumetrového černého hada, který mu prý zrovna utekl z jeho sbírky. K mému překvapení a Markéty zděšení strká hada do pytle a dává ho pod zadní sedačku, kde Markét sedí. No, holt si na takovýhle věci tady asi budeme muset zvyknout. Chudák had, říkal, že v tom pytli vydrží měsíc. Doufám, že na něj nezapomněl, nebo že jich v tom autě neměl víc. Celkově jsme ale nadšení, protože díky němu vidíme spoustu zvířat a plazů, které by nám normálně unikli.
Asi v 11 zastavujeme na malém odpočívadle a stavíme si stan. Jsme necelou stovku od Tenant Creekem, takže paráda. I když už jsem byl dost ospalý, obětovávám se a nastavuju svoji kůži komárům, abych zachytil tu neskutečnou oblohu, která tu je. Fakt pecka! Usínáme s krásným pocitem, že tohle je na cestování vážně super. Potom, co jsme byli poměrně dlouhou dobu trochu v zajetí turistického ruchu (i přesto, že člověk cestuje sám na sebe, je to pořád znát) si teď naprosto užíváme pocit nefalšovaného cestování. Člověk ani zdaleka nemá ponětí, co bude za hodinu, natož další den. Myslím, že tohle mi vážně chybělo!

55. Na cestě 1, Tenant Creek, Three ways, Mount Isa

Budíme se do krásného dne, v poklidu snídáme a ještě si povídáme s jedním dalším Australanem, co s námi sdílel odpočívadlo. Tady uprostřed ničeho je to tak přirozené se s někým dát do řeči. Zeptat se na to, jak se má, kam jede. Lidé jsou často až překvapivě otevření. Jsme rádi, že nikam extra nekvaltujeme, Grainman si v klidu dává kafe a vyrážíme kolem 8. Je to přesně to, co jsme chtěli.
Tahle část Austrálie není zrovna ideální k nějaké turistice, takže je pro nás nejlepší jí v klidu projet. Je vidět, že se náš řidič vyzná a nebere naftu na ,,tree ways´´, což je první a skoro jediná větší křižovatka od severu až na jih. Rozdělují se tu cesty směrem na Alice Springs a směrem k východnímu pobřeží. Jedeme až do Tenant Creeku, kde je benzín asi o 40 centů na litr levnější. Je to sice asi 30 km, ale vyplatí se to. Nafta je tu celkem levná, ve městech kolem 1,3 AUD, ale tady se šplhá i přes 2 AUD.
Krajina se během těch 600 km dost změnila. Zatímco na severu bylo zeleno, kam se člověk podíval, tady se dostáváme blíž a blíž poušti a krajina začíná být pustá. I tak to ale není naprosté pusto, jak jsme si představovali. Vegetace tu pořád je, jen je řidší. Ve skutečnosti to, co jsme viděli na severu, vidí jen málo turistů, kteří sem přijíždí. Aby se tu dalo existovat, všichni přijíždí až v suché části roku, kdy je příjemných 28°C. Na druhou stranu, je tu poměrně vyprahlo a krajina na severu je mnohem podobnější té, kterou projíždíme o několik set kilometrů na jihu.
Sedíme v autě s otevřenými okny, protože klimatizace žere moc nafty a užíváme si ten bezstarostný pocit, že jsme v pohybu a že bez našeho přičinění jedeme dál. Nadšení z našeho bezvadného stopu neutichá. Stále se v hovoru snažíme nějak oklikou ujistit v tom, že jedeme na východní pobřeží a že opravdu můžeme jet s ním. Předešlý den prohodil něco o tom, že tam bude tak v sobotu/v neděli. Ty jo, ale nabral nás přece ve středu! 😀 Podle toho, jak nám cesta ubíhá, to vypadá, že jsme slyšeli dobře. Silnice je sice dobrá, ale s terénním autem se nedá jet 140, což by stejně nebylo úplně rozumný. Na cestě se může objevit klokan, nebo nějaký šotolinový úsek a průser je na světě. Jedem příjemnou stovkou s pravidelnými zastávkami na chytání hadů a jiných potvor.
Kolem poledne jen tak prohazuju, že jestli bude unavený, že klidně můžu řídit, jestli se nebojí. Zastavujeme asi po deseti minutách a měníme se. Evidentně na to trochu čekal. On je spokojený, že si může dáchnout a já taky, že si můžu jízdu užít chvilku i jako řidič. Těžko se popisují naše pocity, ale i přesto, že jsme projížděli totální pustinou, cítili jsme neskutečné kouzlo místa. Chvílemi jsme si připadali jako někde v Africe (…teda tak, jak si jí představujeme z filmů. Plánovaný výlet do Keni tehdy nakonec vystřídalo Japonsko).
Kolem 12 přijíždíme na hranici států Northen Territory a Queenslandu. Je tu jen cedule, hranice je v podstatě čára a nemá skoro žádný smysl. Tím nechci říct, že by mezi státy nebyl rozdíl, ale nějaká administrativní čára uprostřed pustiny tady vyznívá do prázdna. Jen k těm rozdílům mezi státy – každý má svojí vládu a každá má trochu jiná pravidla. Například v dopravě atd. NT je trochu benevolentnější. Člověk může mít víc alkoholu v krvi, je tu vyšší rychlostní limit atd.
Odpoledne, po necelých 600 km, se dostáváme do Mount Isa. Je to první větší město od Kathrine. Město je to proto, že jsou v okolí obrovské doly. Jsou tu i normální supermarkety, takže můžeme doplnit zásoby. Znovu se nám potvrzuje, že Austrálie není tak extrémně drahá a že se tu dá žít celkem normálně. Grainman se nabídl, že dneska udělá večeři. Nakoupil nějaké maso, houby a sýr a… ty bláho, normální jídlo. Super. Kromě supermarketu musím zajet ještě do ,,liquer,, shopu, kde Grainy doplňuje zásobu piv. Přesunul se totiž na zadní sedačku, vyměnil se s Markét, aby měl přístup k lednici. Z ní tahá jeden lahváč za druhým a náramně si cestu užívá.
Kolem Mount Isa se krajina zase trochu změnila. Je sice pořád větší a větší sucho, ale už tu nejsou nekonečné pláně a roviny. Ty vystřídaly malé kopečky a skalní výchozy. S odpoledním sluncem v zádech jsme naprosto fascinování tou nádhernou scenérií. Znovu žasneme, jak cestu zná, ale vzhledem k tomu, že tu stovky kilometrů je celkem prd, asi není takový problém mít představu, kde co je. Už deset kilometrů mě připravoval na malou odbočku, kde mám zahnout. Když jsme se ocitli před zavřenou bránou, zkušeně vyskočil z auta a fingovaný zámek odemknul a pustil nás dovnitř. Konečně využíváme toho, že máme terénní auto. Jsem nadšenej, když můžeme překonávat rozmlácenou cestu. Dojíždíme k pěkné louce, kde je altánek a gril (a pavouk velkej jako dlaň). Sliboval nám ještě průzračnou vodu, ale ta je zarostlá řasami. Škoda. No, ale abychom prý o koupání nepřišli, máme si vzít auto a jet kus zpět k přehradě, kterou jsme míjeli. On zatím udělá večeři. No, to zní jako dobrej plán.
Když odjíždíme, ze srandy nás poprosí, ať mu prý nekrademe jeho auto. My se zase ještě ujišťujeme, že ve vodě nejsou krokodýli, ale pak už si to frčíme zpět chytnout poslední sluneční paprsky. Ve vodní hladině se zrcadlí okolní krajina a šroubuje tím nádheru na další stupeň. Do vody jen rychle skáčeme, co kdyby přeci jen kecal. Když se vracíme, pomáháme s večeří, protože jsem stejně odvezl zapalovač. Je to super. K naprosté spokojenosti ještě chybí, nebo spíš přebývají mravenci, kteří jsou naprosto všude a jsou jich tisíce. Musím mít tenisky a ty ještě postříkat nějakým DEETem, aby mě nesežrali jako v nějakém hororu.
Večeře je parádní. Steaky a k tomu pivko. Trochu snižuju náskok na 12 ku 2, ale Grainy je celkem chlapák a lupá jedno za druhým. Jsou to ale třetinky a pivo je slabý, takže opilý není. Po večeři sedá do auta, že se jde podívat po hadech. Přijíždí asi za půl hoďky, že prý viděl krokodýla v tom jezírku nahoře. ,,Neříkal si, že tam krokodýli nejsou?´´, bylo první, co jsme mu na to řekli. Bylo nám odpovězeno, že tohle jsou sladkovodní krokodýli a ty že na člověka nejdou. Slanomilní a obojetní krokouši jsou prý potvory, který jsou prý dost agresivní. Máváme nad tím rukou a raději sedáme do auta a vydáváme se ho vystopovat. Bohužel se to nedaří. Grainy se nám omlouvá, že se ho prý sice pokusil chytit, ale že už měl moc piv. Ty vole, já se z něj poseru :D. Spíme jen bez vršku stanu, déšť už tu nehrozí. Můžeme si tak užívat znovu parádní oblohu. Dokonce i teplo už není rozhodně tak hrozné, takže se nám spí parádně.

56. Na cestě 2, Cloncurry, Boulia, Bedourie… totální pustina

Ráno je dost pozvolné. Grainy dělá párání snídani – slanina, vejce, hashbrown atd.. Jsme v sedmém nebi. Dopoledne fakt dost zevlíme, v nedalekém Cloncurry musíme shánět rozbočovač na nabíjení do auta, abychom si mohli dobíjet mobily. V autě je sice nějaká obrovská power banka, která má sloužit jako záložní zdroj energie a ze které by mělo jít nabíjet, ale nedaří se nám to zprovoznit.
Přímo na cestu tak vyrážíme až skoro v půl 12. Grainy přichází s otázkou, kudy chceme jet. Odpovídáme, že nám je to fakt celkem putna a že jsme nadšený z toho, že tu vůbec můžeme být. Navrhuje, že bychom mohli jet trochu jinou, než hlavní cestou, že ta hlavní je na prd, že je moc hlavní, že má rád tuhle. Máváme nad tím rukou, jsme stejně rádi, že můžeme poznat nějaký zajímavý kus Austrálie. Vracíme se kus zpět a odbočujeme na malou silničku. Ukazatel tam snad ani nebyl, podle mě tam projede do deseti aut denně. Už tu ani není asfalt na dva pruhy, ale jen jedem pruh s občasným rozšířením, aby se auta mohly vyhnout. Po necelé hodince nakonec končí i tenhle asfalt a nastává šotolina.
Ještě před chvílí jsme si mysleli, že jsme byli v pustině. Tak ne, až teď. Když po několika hodinách dojíždíme do první vesnice (rozuměj pumpa a tři domy) dochází mi, že tady teprve můžeme pocítit pravý ,,outback´´. Grainy doplňuje dvojitou nádrž, protože s jednou tu nejezdí ani kaskadéři, doplňuje i pivka a měníme si místa. Zase si na zadní sedačce jede pivní siestu a já se kochám jízdou v terénu. Sto kilometrů, dvě stě, a hele odbočka… tři sta…
Z nekonečné roviny se najednou tyčí stometrový kopeček, který se úplně nabízí k vyhlídce. Jedem tam. Těším se, jak provětráme náhon na všechny čtyři, ale vede tam příjemná cesta. Nahoře je spousta informačních tabulí, ale hlavně neskutečně krásný výhled. Už je pozdní odpoledne a tak je vše zas ještě o stupeň krásnější. Na jedné tabuli vidíme, že oblast (těžko porovnat, co je to za administrativní prvek, možná okres) je stejně velká jako Dánsko, ale žije tu jen 400 lidí. Hustý. Vzdálenosti tu mají úplně jiné měřítko. Největší vzdálenost byla něco kolem 450 km mezi jednotlivými osadami o pěti domech. Mezi nimi jen prašný cesta, nekonečná rovina a čas od času krávy. To je asi taky to jediné, co tu místní lidé dělají. Vlastně ne, ještě tu jsou doly. Ty jsou snad ještě odlehlejší, protože často leží na slepých silnicích. Lidé tam pracují na několikaměsíční směny a je to asi dost očistec.
Málem bych taky zapomněl popsat místní faunu. Cestou jsme si připadali jako na safari. Klokani jsou ve volné přírodě něco úplně jiného, než v zoo. Je vážně zajímavé, že je tu mají stejně, jako my máme srnky. Komplikují dopravu, jsou celkem všude a stejně tak se jí jako u nás zvěřina. Pro nás ale vidět klokany, jak nám skáčou kolem auta byl naprosto jedinečný zážitek.  Dalším jedinečným zvířetem je ptám Emu. Prý je to menší pštros, ale i tak nám přišli obrovští. Viděli jsme spousty skupinek i samostatných jedinců, kteří zběsile utíkali před naším autem. Ptáků jsme celkově viděli spousty. Kromě obřích orlů také černé kakadoo, kteří prý na černém trhu stojí až 50 tisíc dolarů. Těžko uvěřit, že někdo dá za ptáka skoro mega. Zvláštní skupina zvířat byli plazy. Vzhledem k tomu, že v nich měl náš řidič zálibu a ostříží zrak, neunikla nám jediná ještěrka do 50 metrů od cesty. Myslím, že mu vděčíme nejen za to, že jsme si tak trochu na hady zvykli, jestli se to dá tak říct. Došlo nám, že pokud člověk není totální pako, nebo nemá obrovskou smůlu, je dost těžké nějaké hady vůbec vidět. Jsou strašně plaší.
Protože jsme vyjeli tak pozdě, jedem dnes i do tmy. Grainy pořád naivně doufal, že najdeme odpočívadlo s grilem, což nám v takové nicotě přišlo jako naivní blbost. Nakonec ale přeci jen odpočívadlo nacházíme, i když bez grilu. Už jsem byl stejně dost unavený, abych řídil dál. Nabízíme se, že tentokrát večeři uděláme my. Vaříme těstoviny s pestem a tuňákem, Nejvíc nadšený je z toho, že jedl studentské jídlo. Řekli jsme mu totiž, že to je takové naše studentské jídlo, že jsme to jedli na koleji pořád. Jsme rádi, že se mu můžeme aspoň trochu oplatit tu večeři z předešlého dne.
Místo, kde jsme zastavili, patří rozhodně do top 10 míst, kde jsme spali. Nejen to, že jsme tam s příjemným Australanem, co nás obětavě bere tisíce kilometrů, ale je tu pěkný plácek na stan, nejsou tu komáři ani mravenci. Místo má ale hlavně naprosto neskutečnou atmosféru. Stovky kilometrů od nejbližších obydlí a tisíc kilometrů do nejbližšího města. Člověk až skoro fyzicky cítí tu lehkost bytí a tíhu samoty v jednom okamžiku. Vše naprosto dokonale ale dovršila obloha. Troufám si tvrdit, že jsme v životě neviděli nic podobného. Tisíce a milióny světel nad námi, pro nás v nových uskupeních a zároveň se zabarvením, na která nejsme zvyklí. Takovou oblohu často člověk vidí jen na fotografiích astrografů, kteří tráví desítky hodin v terénu a nad počítačem, aby mohli zvýraznit, co je lidskému oku skryto. Vidíme obrovskou Mléčnou dráhu, Jižní kříž, který je na vlajce Austrálie a dokonce se nám daří najít i Velký vůz (pro geografy Velká medvědice). Je ale obrácený, což jen zvýrazňuje naše nadšení a také nám díky tomu dochází, kde to vlastně sakra jsme. Snažím se něco fotit, ale jestli z toho něco bude, poznám až bůh ví kdy, až fotky budu moc upravit. Tak snad. Usínáme jen pod vnitřním stanem a do poslední chvilky si užíváme tu nádheru.

57. Na cestě 3, Bedourie -Mungullala.. z pustiny do menší pustiny

Když předchozí den Grainy volal s manželkou, prohodil něco o tom, že bychom následující den mohli být v cíli. Až se nám zastesklo, při představě, že jednou z toho auta nadobro vystoupit musíme. Naštěstí ráno při měření v Maps.me zjišťujeme, že je to pořád něco přes 1500 km, což naším tempem asi nezvládneme a naštěstí my ani Grainy zvládnout nechceme. Čekají nás tak ještě dva dny. Paráda.
Ve dne polopoušť kolem nás vypadá opravdu nekonečně, ale o několika hodinách se krajina vlní a nekonečno nám tak mizí. Neustále míjíme spoustu zvířat, některé z nich, bohužel přejeté. Grainy má opravdu neskutečný postřeh, vidí deseticentimetrovou ještěrku 30 m od cesty, jak se slunní na kameni a zvedá střídavě pravou přední a levou zadní a naopak. A to jedu kilem.
Toho odpoledne zastavujeme opravdu často. Nejúžasnější jsou obří ještěři, kterým Grainy říkal ,,dragons´´. Rozumím tomu jako koza petrželi. Nevím, jestli to nějak úplně nepletu, ale takhle nějak jsem si představoval varany. Největší, co jsme viděli, měl dobrých 1,5 metru, fakt neskutečný. Samozřejmě, že ho Grainy chytil. Nedokážu si představit, že ti největší mohou být ještě dvakrát tak velcí (ty už teda nejsou v Austrálii, ale na ostrovech Malé Sundy).
Kilometry a hodiny ubíhaly a nás to pořád nepřestalo bavit. Jen tak sedět a pozorovat, jak se mění krajina kolem. Kolem poledne jsme míjeli kamión a nějak jsem úplně nezvládnul situaci. Zrovna jsme byli na úseku, kde byl asfalt, ale byl poměrně úzký. Problém byl, že nebyl zase až tak úzký, abych hned zastavil. Každopádně kamión trochu vybočil ze silnice, nic strašného, tohle se tady dělá pořád, jen jsme měli zrovna pech, že jsme od něj trefili kámen. Lup ho a slušná prasklina na předním skle. Grainy jenom pokrčil rameny, prohodil ,,400 dolarů´´ a nijak se nad tím nepozastavil. Hned jsem se ho ptal, jestli jsem něco udělal špatně, ale odpověděl mi, že se tam ten náklaďák mohl v pohodě vejít a že je to debil, že nic. No, stejně mě to mrzelo, že se to stalo, zrovna když sem řídil. Řídit zkoušela i Markét, ale vždycky jenom na chvíli (Nemohla jsem si ujít být na chvilku Cruiser girl! Což jsou holky řídící Cruiser a všichni chlapi kolem závidí 😉 ). Přesně jsem chápal její pocity, proč nechce řídit cizí auta- aby se nemusela cítit jako teď já.
Odpoledne dojíždíme zpět na dálnici, po které bychom přijeli, kdybychom nebývali uhnuli na tu polňačku. Nevím, co jsem si během těch dvou dnů vyfantazíroval, ale trochu mě překvapilo, když jsme se objevili na úplně obyčejné silnici 1. třídy. Tím, jak už se pomalu blížíme k pobřeží, houstne nejen vegetace, ale i obydlí. Oboje ale velmi pozvolna. Už to nejsou stovky, ale třeba jen sto kilometrů mezi obcemi a už to není holá louka, ale občas i několik stromů vedle sebe.
Večer už ale přijíždíme k místu, o kterém by se dalo říct, že je to les. Měli jsme konečně štěstí a měli gril. Děláme si tentokrát parádní kuřecí burgry a fakt se přecpáváme. Spolu s námi odpočívadlo sdílel i postarší pár s karavanem. Tak, jako by se s nimi Grainy znal odjakživa, se s nimi začal bavit. Lidé jsou opravdu příjemně otevření. Málem bych zapomněl na moje menší faux pas. Když jsme se s chlápkem z karavanu seznamovali, instinktivně mu podávám ruku. Najednou koukám, že jí nemá. No nic, potřásli jsme si levicí.

58. Na cestě 4, Mungullala- Brisbane… loučení

Už ráno je nám smutno, že se budeme muset rozloučit. Grainman je vážně super chlápek. Připadali jsme si, jako bychom se znali už dávno. Hovory byly vždycky tak uvolněné a i když jsme často plácali kraviny, neustále nám tvrdil, že nám rozumí víc, jak nějakým Irům.
Cesta už byla parádní. Občas už se dokonce objevovaly i předjížděcí pruhy. Jak zhoustl provoz, zhoustly bohužel i mrtvoly zvířat podél cesty. Neskutečné množství klokanů, prasat, lišek atd… Dopoledne řídím já, ale už mě to moc nebaví. Ne, že by krajina nebyla zajímavá, jen už jsem se řízení zas nasytil. Je tu teď opravdu zeleno, samý les, pole s kukuřicí, obilím atd.
Na oběd stavíme u parádního odpočívadla. Gril tu není jen nějaký obyčejný kus železa nad ohništěm, ale krásný zděný, na plyn. Stačí zmáčknout tlačítko, počkat, až se rozehřeje plotna a může se grilovat. Okolí je tvořeno starou nádražní budovou, která teď slouží jako záchody. Je tu i stará lokomotiva a spoustu dalšího starožitnictví. Fakt pěkný. Dáváme zas nálož těch super burgrů. Je jich fakt kotel, takže nám nakonec zbudou i na večeři.
Kolem třetí se přibližujeme k Brisbane. Na mapě jsem si vytipoval kopec Mount Cootha, který je poměrně nedaleko města a přesto vypadá dost zeleně. I když jede Grainy  na Gold Coast, bylo pro něj samozřejmostí, že nás hodí, kam potřebujeme. Provoz kolem města je fakt šílenej. Trochu se ztrácím, ale nakonec přeci jen dorážíme na malé parkoviště se spoustou altánů s grily. Vykydáváme auto a doufáme, že tam nic nenecháme.
Je nám fakt smutno. Myslím, že bylo dost smutno i Grainymu, i když je to drsnej krotitel hadů. Opravdu zvláštní, jak jsme si za tak krátkou chvíli na sebe zvykli a jak jsme se spřátelili. Přes jazykovou, kulturní i věkovou hranici. Těžko se to dá takhle popsat, ale když odjížděl, i slza ukápla. No co, musíme dál.
Trochu přebalujeme naše krámy a pak vyrážíme k vrcholu Mount Cootha. Celý kopec je spíš takový park. Krásně upravené cesty, ukazatele po pár metrech, lavičky, voda… no jde se nám pohodlně. Je to jen kousek, ale výhled je úžasný. Vidíme celý Brisbane jako na dlani. Vzduch je nádherně čistý a tak vidíme velmi daleko. Kousek od nás se, ale odehrává úžasné přírodní divadlo. Bouřka bez hromů, ale se spoustou blesků (správně se tomu myslím říká blýskavice). Je to super koukat na to pěkně z dálky, mít to jako na dlani přímo před sebou a přitom mít příjemných 20 stupňů a sucho. Bouřka se nakonec prohnala někde mimo nás, a tak jsme měli klidnou noc. Cestou dolů jsme na stromě zpozorovali nějaké zvíře, celý natěšení, že vidíme pandu (koalu :D)… a nakonec se to ukázalo jako lemur. Bylo jich tam celkem dost a žili ze zbytků po grilování, takže jsme je viděli nakonec i dost z blízka. Drzí jako opice v Thajsku, ale naštěstí nebyli.

59. Brisbane

Ráno si užíváme luxus v parku, záchody, tousty z grilu, ale i tak poměrně brzy vyrážíme směrem do města. Ujdeme ale sotva 3 ze 7 kilometrů, když nám zastavuje jedem místí a bere nás až do centra. Celkem čumíme, když nám začne vyjmenovávat místa, kde byl v Čechách. Dokonce znal i Kolín (aby ne že jo). Vysazuje nás přímo u městské pláže. Den předtím už jsem na to koukal na mapě, ale nenapadlo mě, že to bude takhle super. Krásná promenáda, která plynule přechází v písečnou pláž, která přechází do bazénu. To vše těsně vedle řeky a uprostřed moderní metropole. Nemluvě o tom, že je to navíc zadarmo. Nemáme na ten den moc plán, takže se s radostí koupeme. Už začínalo být celkem parno, takže to byla fakt nádhera. Dopoledne tam navíc bylo prázdno.
Po koupačce jdeme hlavně najít internetovou kavárnu. Připadá mi to jako naprostá haluz. Asi tak před třemi týdny, kdy mě postihla menší panika ohledně našich víz na Zéland, jsem našel jednu kavárnu, která by měla být otevřená non stop. Nechápu, že to takhle vyšlo a my přijedeme přesně do Brisbane a tak akorát před spouštěním víz. Procházíme poměrně pěkným a upraveným centrem města a naši kavárnu se nám daří nalézt poměrně snadno. Kavárna zní dost nadneseně, je to prostě hráčský doupě. Ujišťujeme se, že mají opravdu otevřeno non stop a jdeme pryč.
Část odpoledne trávíme v botanické zahradě, kde jsme se nachomýtli ke komentované prohlídce. Paní byla moc milá a mluvila pěknou, srozumitelnou angličtinou. Doufám, že jsem jí na konci nezaskočil s dotazem, zda se zahrada na noc zavírá. Mě ale doopravdy zaskočilo, když jsem se dozvěděl, že ne. No, tak tady to asi zkusíme večer upíchnout. Je to celkem blízko od kavárny a nic lepšího tady rozhodně není.
Zbytek dne trávíme v pohodlném a klimatizovaném obchoďáku, kde dáváme do kupy potřebné věci k žádostem o víza a vyhledáváme mraky věcí na netu. K večeru se přesouváme zpět do parku. Jsme celkem nervózní, už aby to bylo za námi. Samozřejmě mám na mysli ty víza, ne spaní. Na druhou stranu, nakonec mám takové vzezření, že je to nakonec vlastně jedno, jestli ty víza dostaneme, nebo ne. Prostě se stane, co se má stát. Jdeme tomu naproti, jak můžeme, ale jestli má pro nás osud přichystaného něco jiného, sem s tím. Jíst ještě máme co, a určitě bychom něco vymysleli. Projedeme třeba Zéland na kole, strávíme tam nějaký čas na turistická víza a třeba se něco namane. Pak můžeme zkusit štěstí na working holiday víza do Austrálie, který se letos budou spouštět poprvé, nebo taky něco úplně jiného. Hlavně, že jsme spolu! Máme milión možností a žádná nakonec nemusí být špatná, když to člověk vezme za správný konec. Večer se nám potvrzuje, že když člověk není pako, dá se vyspat skoro všude. Nacházíme si opravdu zastrčený kout parku, stavíme tropiko a pohodlně usínáme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *