52.+53. Do Austrálie

52. Hi, how are you Australia. Darwin

Let jsme celý prospali, nepamatuju si ani vzlétnutí, ani přistání.  Každopádně je asi pět ráno, když docházíme celý rozespalý k pasové kontrole. Po celnici přichází na řadu kontrola zavazadel. V příletovém letáku jsme zaškrtali, co všechno vezeme a ještě něco navíc, což bylo lepší, než kdyby nám tam pak něco našli, a my museli platit pokutu. Na druhou stranu jsme byli jasný adepti na kompletní prohlídku. Naštěstí teda nebyla zas až tak kompletní a naše dutiny byli ušetřeny. Zato naše bagáž byla prošetřena na čisto. Nějak nám úplně nedošlo, že v Austrálii jsou trochu víc háklivý na to, co se dováží, takže jsme museli vysypávat stan, umývat boty, čistit karimatky atd… na to, jaký bordel ve věcech byl, jsme to prošli celkem v pohodě. Jsme trubky, měli jsme to všechno víc pořešit před odletem.
Je to neskutečný, ale jsme v Austrálii! Ani nám to moc nedochází, ale je to rozhodně jiný pocit, než když jsme do teď jen přejížděli po zemi z jedné země do druhé. Jsme zvědavý, co nás tu čeká. Všichni říkají, jak je to extrémně drahá země, jak jsou tu jedovatí hadi, pavouci, agresivní krokodýli apod… když už je to tam tak drsný, radši se na to trochu vyspíme. Hážeme batohy na příjemný koberec a v odletové hale si dáváme dvacet, abychom byli trochu použitelní. V devět už ale vycházíme do rozpáleného dne.
Vedro je fakt šílený. Autobus z letiště do města stojí 17 AUD (1 AUD= cca 19,25 Kč), takže ho ignorujeme. Jdeme pěšky na hlavní silnici, kde by měl jezdit nějaký normální spoj. Nakonec se nám daří asi za deset minut stopnout jednoho místňáka, čímž startujeme naší další etapu cesty a to ,,stopem přes Austrálii ´´.
Darwin je neskutečně malé a trochu ospalé městečko. Díky tomu, že široko daleko nikde nic není, se Darwin většinou zaznamenává do všech map. Ve skutečnosti má 110 tisíc obyvatel a je tu totální mrtvo. Je to asi trochu tím, že jsme tu právě ke konci období deště. Jak se později dovídáme, tak v tuto dobu sem nejezdí skoro žádní turisté (vlastně i místní jezdí na tohle období radši pryč). Je tu totiž šílené vedro spojené s vysokou vlhkostí, což dává vražednou kombinaci. Někde jsem našel tabulku, něco jako pocitová teplota, kdy při 40°C a 95% vlhkosti člověk cítí skoro 70°C. Tohle tu prý bylo před dvěma týdny, teď tu je jen 34°C a 80 %.
Procházíme městem, kupujme bombu na vaření a pořádnou mapu Austrálie, abychom vůbec věděli, kde jsme a kam jedeme. Je to vidět, že jsme v zemi se západní kulturou, všechno je najednou krásně vyťukaný, všude koše, záchody, pěkné infocentrum… no paráda. Odpoledne se jdeme na městskou pláž se trochu zchladit do vody, ale je teplá jak čaj.
Cestou ven z města k hlavní silnici jdeme po krásném pobřeží s výhledem na blížící se déšť. Cestou potkáváme strašně moc Aboriginců. Tady na severu jich je asi nejvíc v celé Austrálii. Mají tady s nimi trochu problém, stejně jako v Americe s Indiány. První osadníci se k nim nechovali zrovna hezky, spoustu jich zotročili, pozabíjeli a v podstatě jim sebrali jejich zem. Teď se jim omlouvají a často mají nějakou rentu. Spousta z nich ale jen sedí a popíjí. Jsou tu Aboriginci, kteří se asimilovali a žijí spořádaný zápaďácký život, pak je tu taky pořád část těch, kteří si nenechali nic nacpat a žijí si po svém někde v bushi, ale pak je tu taky velká část, která žije život někde na půl cesty. Žijí venku, ale ve městech.
Z města se nám daří vypadnout až k večeru, takže dostopováváme jen asi 40 km k vesnici Hampty Doo. Jo, slovo hampy se v angličtině využívá ve stejném významu jako naše hampy. Nacházíme si pěkné místečko ne vedlejší polňačce, pořádně kotvíme stan kvůli blížící se bouřce a jdeme spát do potní chýše. Jako vedro venku se dá vydržet, ale to co je v noci ve stanu je nesnesitelný. Nejde to ani popsat. Během třiceti sekund (jako fakt bez přehánění) jsem úplně durch. Totálně ze mě leje, jsem jako bych vyšel z bazénu. Žlábky na mé thermarestce přetékají potem. No fakt masakr. Ještěže jsme tak utahaní, že i přesto všechno usínáme.

53. Kakadoo NP

Přes noc sice pršelo, ale nebylo to nic hrozného. Vzduch je ale příjemně dýchatelný. Nechce se nám jen přímo stopovat směrem na jih, chtěli bychom něco vidět. Rozhodujeme se udělat si menší odbočku do národního parku Kakadoo. Papouška kakadu jsme viděli hned ráno, takže jméno má asi oprávněné. Abychom měli větší šanci chytnout nějaký stop, musíme z rána jít pěšky asi 4 km k odbočce. Trochu se sice protahujeme, ale je nám vedro na padnutí, i když je ráno. Stopování nám pak moc nejde. Většina lidí totiž jede jenom asi pět kilometrů k nějakým krámům, dál nikdo. Občas nám někdo zastavil a dal nám vodu, nebo se aspoň ujistil, jestli jí máme dost. Bylo vidět, že z jejich strany nejde o dobrý skutek, ale o povinnost. Povinnost zastavit, kterou máte například, když vidíte bouračku, ujistit se jestli není nikdo zraněný. Proto nám zastavovali, aby se ujistili, že tam do hodiny neumřeme v tom děsnym vedru na dehydrataci.
S jednou paní se přesouváme aspoň za město, abychom nestopovali zbytečná auta. Nakonec až někdy před polednem máme kliku a nabírá nás starší pán, co si jede zarybařit na řeku nedaleko Jabiru. Jabiru je v podstatě jediné městečko v národním parku a od hlavní silnice to k němu je asi 150 km. No na mapě to vypadá jako nic, ale tak je to se vším v Austrálii. Vzdálenosti jsou prostě úplně jinde. Cestou míjíme spoustu řek a projíždíme nádhernou přírodou. Je vidět, že po období dešťů příroda jenom pulzuje životem. Vidíme i velkého ptáka Jabiru, po kterém je pojmenované naše cílové město. Ve městečku dáváme oběd a tak trochu zjišťujeme, že naše možnosti na objevování krás parku jsou dosti omezené.
Zaprvé je období dešťů a spousta cest je uzavřená kvůli vodě, zadruhé je období dešťů a díky vodě je tu spousta, obrovská spousta krokodýlů, za třetí je období dešťů a je tu totální mrtvo, takže máme dost malé šance, že nás někdo někam vezme a za další všude je šíleně daleko.
Procházíme se po Jabiru, jsme fascinovaní spoustou aboriginců, kteří jsou tak odlišní od lidí, které jsme dosud viděli, a pak vyrážíme na krátkou procházku k silnici vedoucí na jih. Zase zpět na hlavní silnici. I těch pár kilometrů ale stálo za to. Jsme tu druhý den a pořád jsme trochu vyplašený z toho, co kde na nás může číhat. Zvlášť na takové opuštěné pěšině uprostřed zatopené buše. U silnice měl být nějaký motorest, ale ten je nakonec schovaný stranou v lese a zeje prázdnotou. Jsme tak nuceni stát na rozpálené silnici a v duchu přivolávat auta. Slunce je opravdu neúprosné a tak přichází na řadu i deštník, co jsme koupili v Kuala Lumpur. Střídáme se po deseti minutách, přičemž jeden se vždy krčí za miniaturním stínem u kraje silnice.
Po čtyřiceti minutách a dvou autech máme štěstí a bere nás jeden chlápek, co zařizuje v osadách solární panely. Jel sice jen asi 40 km naším směrem, ale lepší než nic. Jestli naše předchozí místo bylo pusté, tak to další bylo ještě ztracenější. Desítky kilometrů od nejbližší civilizace u malé odbočky. Na nedaleké ceduli jsou napsané vzkazky od předchozích stopařů, stejně jako poslední slova vězňů v cele smrti. Odpoledne už se pomalu schylovalo k podvečeru, když se stal skoro zázrak a vzal nás mladý kluk jedoucí přímo až k naší vytoužené hlavní silnici. Byl sice trochu zvláštní, ale i tak fajn, že nás vzal. Měl každopádně zajímavou práci. Byl prostředník mezi správou parku a místními aboriginci. Národní park je totiž fakticky ve vlastnictví původních obyvatel, a pokud se v parku děje něco zásadnějšího, je k tomu nutný souhlas místních. Strávili jsme tak ještě půlhodinku čekáním, než mladík vyjednal, kolik se smí ulovit buvolů s jednou starou paní. Nevadilo mi to, aspoň jsem mohl něco nafotit v tak nádherném odpoledním slunci.
Cestou na jih jsme si nakonec ještě udělali jednu malou odbočku, aby nám ukázal alespoň jeden vodopád. Prý, abychom z toho parku aspoň něco měli. I když jsme čas nestrávili přesně tak, jak jsme si představovali, i tak to byl zážitek. Viděli jsme psa Dingo, nebo místa, kde se natáčel Krokodýl Dundee. Večer se našemu řidiči teda úplně nelíbilo, že chceme spát někde jen tak na divoko, ale jinak nám strašně pomohl. Řekl dokonce, že nemá pravomoc k tomu, aby nám to mohl zakázat. Abych byl upřímný, trochu mě nasral. Jeho argument byl, že Aboriginci tu můžou kempovat, protože je to jejich země a že to je jako něco jiného. Sakra, na co si to hraje. V tomhle smyslu je to stejně tak i moje země. Já jsem živočich z téhle planety a tohle je můj domov stejně jako kohokoli jiného. Jediný, co tu udělám, je, že slehnu maximálně trávu, stejně jako nějakej buvol.
Kotvíme to kousek od silnice a noc byla zase stejně tak hrozná, jako předchozí. Nejhorší bylo, že venku bylo tolik komárů, že jsem musel vařit uvnitř stanu, díky čemuž vlhkost i teplota vystoupala do závratných výšin. Potní chýše jak vyšitá. Jen teda chybí nějaký příjemný studený bazének. Ach Labe, ochlaď mě alespoň ve vzpomínkách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *