5. týden- s Markét I

No a je humáč. Bohužel jim předpověď vychází a celý den prší. Dali sme nějakej ten sightseeing- Bergisel Panorama weg, Swarovsky exhibition, centrum a tak.. Na to jaký bylo počasí to byl super den.

Úterý je jeden z mála relativně pěkných dnů v týdnu a tak toho využíváme a vyrážíme na jarní výlet. Ráno je opravdu krásně a teplo, ale s přibívající nadmořskou výškou a dnem se vše trochu kazí. Začíná foukat, a hlavně se začíná objevovat sníh. Nejdřív jen tak z lehka, ale netrvá to dlouho a my se boříme po pás. Dost nás to zdržuje a za nedlouho už i dost ser*. Co člověk může dělat- zas jsme tam byli široko daleko úplně sami. Procházíme kolem opuštěných chat Neue Magdeburger hütte a nakonec scházíme
dolů směrem do Zirlu. Sme sice mokrý, ale aspoň už zas vidíme trochu jara v podobě rozkvetlých luk. Přicházíme na dno údolí Ehnbach, kde je několik pěkně odjištěných skal. Je tu rovina, klid a dokonce imalý převis, pod kterým by se dal udělat oheň a tak dost zvažujeme, zda tu nezůstat. Je brzo a tak nejdřív pokračujem kus dál, ale nakonec se obracíme. Dobře děláme- asi za hodinu solidně leje. My si alek v klidu můžem opíct bavorský klobásy na ohni pod převisem.

Noc byla celkem krušná. Já blbec sem nechal svůj péřovej spacák doma ve Špindlu s představou, že mi tenhle zdánlivě lehčí bude stačit. Přes noc se navíc dost ochladilo a ráno regulérně sněží. Byla fakt kosa. Markét ji dokonce řadí do svých TOP 5 nejhorších nocí. Za chumelenice pak ráno jdeme výlet kolemkostela nad Zirlem a zříceninou Fragenstein. Na oběd už sme ale v teple doma. Kalamita to byla asi slušná
po celý Evropě, jak se dovídáme i ze zpráv z domova. Píšu Johannesovi, jestli s náma nechce   něco podniknout, ale další den jede domů do Hannovru. Domlouváme se tak aspoň na večerní posezení u nás.Bylo to příjemný. Dali jsme nějaký „pivo“ (prej :D), víno, zahráli Dobblee, kde nás Markét totálně drtí. Zahráli jsme si taky město jméno řeka, věc… a než se nadějem je půl 3.

Čtvrteční den pokračuje opětovná vláda zimy a my se jdeme alespoň projít do města na kafe. Bereme to lesní oklikou, kde všude leží chomáče nádhernýho čerstvýho sněhu. Radši bych tu ale asi viděl ty krokusy a bledule. Navíc do toho zas chčij*, takže super počásko.

Pátek je zas nádherně. Ani mráček. Rozhodujeme se, že vyrazíme na skialpy. Nejdřív jsme sice chtěli jít někam na dva dny, ale kvůli novýmu sněhu je lavinovka na 3-4. Všude, kde jsem se ptal nám tonedoporučovali. Autobusem z Völsu se dostáváme na známé Axamer Lizum. Všude je celkem dost lidí. V autobuse ze všech stran cítíme opalovací krém a Markét poznamenává, že to voní jako u moře. Ani v tu chvíli nám ale nedošlo, že my ho nemáme a vůbec jsme to neřešili. Z A. Licumu stoupáme po prvních stopách nahoru. Je opravdu nádherně. V sedle u chaty pod vrcholem Saile, kde jsme byl asi před 14 dny, se potkáváme s dalšími několika skupinami skialpinistů. Nikdo z nich však nepokračuje dál. Celkem se divím, protože jsem si minule nevšiml žádné výrazné strmé pasáže, ale vzhledem k mým zkušenostem se to nerozhodujeme pokoušet, a tak jedeme nádherným prašanem zpět dolů. Je celkem brzo a tak vycházíme ještě na horní stanici Hoedl, kde se nám podařilo ukořistit i nějaký lehátka. „Ve čtyři už to slunce nemá moc sílu“, ujišťuju Markét, když se bojí, že se jí opálí brejle ( :DDD). V půl pátý jedem zpět domů a poprvý začínáme cítit, že jsme se asi trochu opálili. Na plno se to ale projeví až večer na pokoji. Oba jsme rudý jak rajčata a obličeje máme samý puchýř. Non to sme teda fakt nevychytali. Markét je večer i špatně a podle nalezenejch popisů naší situaci můžu s klidem prohlásit, že máme těžký popáleniny. Slunce nás sejmulo jako totální amatéry.Stydim se!

V sobotu je zase hnusně, ale celý den doma se nám být nechce. Se zapřením sedáme na kola a jedeme se podívat na zámek Amras na druhém konci Innsbrucku. Chvilkama lije jako z konve a do toho je strašná zima. Zámek ale stojí za to. Okolo je pěkný  park s jezírkem a se spoustou stromů. Potuluje se zde navíc několik výstavních pávů, kteří se honosně promenádují a ochotně pózují ( stejně jako dvě fotografující se nevěsty). Dost rychle se do nás dala zima a tak prcháme do nedalekého nákupáku. Je to naše známé místo, protože se tady často stavujeme s našima.
V přeplněných uličkách si připadáme jako exoti. Každý se na nás dívá a už chápu, jak se cítí lidé snějakou kožní nemocí na obličeji. Vypadáme fakt strašně. Po kafi v nacpanym Mekáči a nějakym menšim nakupování jedem zpátky. Nezdá se to, protože sme pořád v jednom městě, ale je to dobrejch 15 km zase v hroznym dešti zpátky na kolej.

Neděle je o něco sušší a tak rychle jedeme provětrat kola. Sice neprší, ale fouká takovej protivítr, že by sme snad mohli vedle těch kol jít pěšky. Markét se nejdřív nechce jet na mý silničce, ale nakonec uznává, že na tý hapině od spolubydlícího je to těžká dřina. Zanedlouho už stojíme vymrzlí před rozestavěnou Swarovski zahradou. Markét ji shledává, stejně jako já minulý týden, vcelku nezáživnou. No musím se tam zajet podívat na to velkolepý znovuotevření na konci května. Naštěstí mám v záloze ještě jeden tip na cíl výletu. Přímo proti nám se však objevuje menší sněhová bouře a tak je rozhodování jet dalších 10 km dál složitější. Nakonec se ale vydáváme vstříc větru dál, ale byl to fakt boj. Naštěstí je ten den počasí alespoň rozmanitý a tak za nedlouho potom, co jsme zasypáváni sněhovými vločkami na nás svítí slunce. Onen cíl cesty se jmenoval „Haus steht köpf“, což je myslim něco jako dům co stojí na hlavě. Každopádně pohled na regulérně otočený dům vzhůru nohama byl výrazně zajímavější. Dáváme si tam menší sváču a valíme zpátky.
Vítr, jak jinak, poměrně utichl a tak naše představy 50km /h bez šlapání mizí a my se musímespokojit jen s mírnými povzbuzením do zad. Když přijíždíme k městu Hall, je zase hezky a tak se jdeme projít po starobylých uličkách. Když chci zamknout kola, zjišťuju, že mám prázdný zadní kolo (kolo spolubydlícího). Super, nemám na ní duši, nemáme pumpičku a je neděle :/ Město je to opravdu krásný a nejsou tu žádní turisti. V muzeu se pak ptám na nejbližší pumpu, beru kolo na rameno a jdem asi kilák a půl k benzínce, kde mají jak kompresor, tak otevřenou dílnu. Pán je strašně ochotný a nechá mě si s kolem hrát o samotě v dílně plný nářadí. Je to fakt „vose*“. všechno je úplně atypický a já se s tím morduju přes hodinu a nakonec stejně musim odpojit zadní brzdu, protože se to celý nějak hejblo 😀 Dohání nás další menší vítr, tentokrát pro změnu proti nám, ale co.. v 5 nakonec dorážíme na pokoj. Večer ještě musím pro zlatej déšť, proutky na pomlázku už naštěstí mám pár dní v koupelně. Tradice prostě nemůžeme vynechat. Večer Markét peče mazanec, barví vajíčka a já pletu „vrbovej bič“ ;)!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *