5.-8. Xi An, Hua Shan a Terakotová armáda

5. Xi´An

Jak říká jedno přísloví ,,I ta nejdelší minuta v životě má pouze 60 sekund´´, tak i tahle jízda měla jen 14 hodin a skončila. Nakonec jsme se dokonce i od 6 do 10 vyspali, protože se uvolnila dvě místa. Byli jsme nevyspalí, ale nakonec jsme se z toho nějak probrali. V Xi´Anu nás vítají davy. Teda nebyli tam asi kvůli nám, ale každopádně to byla změna oproti Pekingu, kde jsme čekali hlavu na hlavě a nakonec to bylo celkem v pohodě. Kupujeme rychle na nádraží ještě dopředu i lístky do Šanghaje, protože tohle už zažít nechceme. Proběhlo to celkem hladce, částečně díky tomu, že jsme si nechali napsat, co chceme na papír od jedné vypruzené slečny na informacích (pak, že Češi jsou nevlídní, tahle by strčila do kapsy všechny pokladní z Tesca). Tak, jak proběh nákup jízdenek hladce, máme problémy najít hostel. K lokalizaci musíme využít internetu na jedné z poboček China Mobile, který sice slouží výhradně zákazníkům obchodu, ale jinou možnost nemáme. Na veřejnou wi-fi se nepřipojíme, protože je nutné nějak dokázat svojí totožnost a simku si koupit nemůžeme, protože máme nekompatibilní telefony. A to ještě nemluvím o velký čínský blokaci internetu, která standardně neumožňuje připojení na neschválené stránky (v podstatě všechny velký západní: facebook, google, ale i seznam atd..). Shrnuto, podtrženo- je to s připojením na pytel. Je to celkem nezvyk, ale zároveň nová výzva. Normálně si datové simky nekupujeme, abychom byli non-stop online, ale možnost si na ten internet podle potřeby ve městě zajít je celkem fajn. Každopádně i po detailní adrese a poloze v mapě nám to trvá přes hodinu. Mapa nás poslala na jedno místo, chlápkovi v telefonu zas jinam a nakonec nás jedna paní dovedla zase úplně někam jinam. Každopádně sláva. Bydlíme za 20 ¥, takže skoro zadarmo. Jediná nevýhoda, že musíme spát odděleně a že je tu celkem kosa. Po noci ve vlaku se trochu dáváme do kupy a vyrážíme na prohlídku města. Procházíme kolem hodinové věže, která vlastně vůbec není věž, ale starý čínský dům uprostřed hlavního náměstí. Město celkem žije, všude prodávají různé místní dobroty, od masa na špejli, dušené knedlíky s masem, až po čínské nudlové polévky. Procházíme kolem hradeb, které v délce 14 km obepíná celé staré město. Xi´An je opravdu pěkné město, aby taky ne. Když byl Peking ještě pouhou vesnicí, tady bylo středisko obchodu a začínala zde Hedvábná stezka. Naší poslední zastávkou měla být Pagoda velké divoké husy, která na mapě vypadala nedaleko centra, ale šli jsme k ní asi hodinu. Stálo to ale za to, protože celý areál obepínalo velké množství klasický čínských staveb a před pagodou byla velká plocha s vodotrysky. V nočním světle to tak byla příjemná tečka na závěr. Jsme celkem utahaní a tak jedem kus zpět metrem.

6.Terakotova armáda

Ráno to balíme  vyrážíme směr Terakotova armáda. Jedná se o jednu z největších památek v Číně, a tak bychom jí neměli minout. Přímým busem je to asi hodinu a půl od města. Cestou se k nám přidal jedem klučina Christian ze Švédska nebo Dánska prej si máme vybrat, kterému končil výměnný semestr a tak objížděl památky. Strávil s námi v podstatě celý den a bylo příjemné mít společnost a pokecat. Hned po příjezdu je vidět, že je to tady atrakce jako prase. Spousta stánků a prodejců, velkolepé vstupní haly, ale po kvalitních informacích ani vidu. Platíme nehorázné vstupné v přepočtu asi 450 Kč (120 ¥) a to ještě máme kliku, že je vedlejší sezóna. Procházíme celým areálem, budovu po budově v dychtivém očekávání nekonečných zástupů kamenných soch. V prvním sále bylo muzeum spojené s nálezy a věcmi, které se vykopali spolu s bojovníky, další byla obrovská budova, kde jsme čekali hlavy soch, ale byla v podstatě prázdná pokrytá desítkami metrů odkryté hlíny. Nakonec až ve čtvrtém sále vidíme to, proč jsme sem přišli. Pozor spoiler, kdo by sem chtěl jet, ať nevnucujeme naše vjemy. V obrovském sále jsou pouze v přední části v zástupech slibovaní bojovníci. Je jich obrovské množství, ale přeci jen jsme čekali asi trochu víc. Čekali jsme, že jich doopravdy bude celá hala. Na druhou stranu, jsou velmi precizně vymodelovaní, a i když jsme možná čekali trochu víc, peněz nelitujeme a šli bychom tam znovu, vědět, do čeho jdeme. Exit nás strategicky směřuje do uličky plné obchodů, ale my hledáme informace. Potřebujeme zjistit nějaký spoj směr Hua Shan. Měli jsme pouze informaci z informací v Xi´Anu, že to jde. Zjistit to byla ale docela síla. I na nalezeném íčku musela paní někam volat, kdo byl schopný komunikovat anglicky, ale to jen proto, že jsme byli hodně neodbytní. Odcházíme ale s cárem papírku, který nám snad zajistí spojení do hor. S Christianem se loučíme před hrobkou panovníka, který si celou hliněnou armádu nechal pro svoji posmrtnou ochranu vyrobit. Hrobka je ale jen rovnoměrný pahorek, který z nějakého důvodu zůstává neprobádaný. Na druhou stranu v každém vyvolává představy, co se asi skrývá uvnitř.
I přesto, že máme naši trasu napsanou jasně na papíře, celkem nám trvá se nasměrovat. Nakonec nastupujeme postupně do třech autobusů, přičemž každý kýve Hua Shan, ale každý nás předá a směřuje někam dál. Trvalo to tak dlouho, že je najednou 8 hodin, jsme uprostřed města a řidič nám přes mobil sděluje, že dál nejede. Nejede nejen on, ale nejede dál už nic. Následovala asi půlhodinka velmi zajímavé konverzace, která probíhala stylem: My chtít Huashan, proč ty říkat Hua Shan ano? Vy chtít Hua Shan, dnes noc? Říká žádný spoj dnes. Taxi, hotel tady. My chtít Hua Shan bus, taxi draho…k řidičovi se přidává asi dalších pět chlápků, přičemž jeden vytahuje fakt hustou aplikaci a už nemusíme psát naše věty, ale můžeme v klidu mluvit česky a aplikace to přeloží a řekne v čínštině, a naopak. Občas jsou to blbosti, ale fungovala překvapivě dobře. Výsledek je ten, že ač neradi, necháváme se jedním z nich odvést. Stálo nás to 60 ¥ a nedal se stáhnout ani o prd. Není to svět, ale štve nás to. Trochu nás překvapilo, že se nikdo moc nedivil, kde budeme spát, co tam budeme dělat, jak bývá ostatně zvykem. Kdy přijíždíme na místo, dochází nám to. Hua Shan je asi stejně frekventovaný, jako hlavní okruh v Ádru. Jen teda s tím rozdílem, že při stejný hustotě má výstup nahoru asi 1800 m převýšení. Navíc lidi tu chodí pořád. Buď scházejí z podívané na západ Slunce, nebo naopak jdou na východ. Trochu naštvaně platíme 50 ¥/os/student a po dvou kilácích se utábořujeme u cesty.

7. Hua Shan

Budíme se do krásného dne a vidíme tu nádheru. Fakt velkolepý – obrovský žulový bloky tyčící se všude okolo nás. O to víc dominantní, protože různé keře na skalách jsou holé. Cesta vzhůru se tam klikatí po schodech a neustále nabízí neskutečné výhledy. Je to celkem Amerika. Každou chvíli jsou záchody, všude jsou světla, neustálé cedule na něco upozorňují, ale i tak je místo doopravdy fascinující. Když docházíme přímo ke skále, najednou se nám zjevuje kolmá část, která je celá vytesaná ve skále. Jedná se o starodávnou cestu, kterou vykutali staří mniši, aby se dostali k posvátnému vrcholu. Často musíme používat i ruce, je to fakt pecka. Celkem rychle se nám daří zdolat převýšení a dostáváme se na Severní vrchol, který je nejnižší (1615 m n. m.). Vrchol je spíš začátek hřebene, který vede k hlavní vrcholové části. Celý Hua Shan přirovnávají k lotosovému květu. Severní vrchol je začátkem úzkého hřebene, který vede do amfiteátru zbylých vrcholů. Kromě krásného výhledu je tu také řada budov, od stanice lanovky, přes kavárnu, až po svatyni. Všechny stavby jsou ale kamenné a v rámci možností splývají s krajinou a nevypadají tak rušivě, jak by se na první pohled mohlo zdát. Moc se nezdržujeme a stoupáme dál. V jednom místě, tzv. Jossuia pass je hřeben úzký sotva metr. Musí tu být v létě asi dost lidí, protože na úpatí byla cedule ,,No watching when walking´´, což působilo velmi komicky. Nedbaje upozornění jsme za rebely a hltáme tu nádheru, co to jde.
Máme čas, nic nás netlačí, a i když jsme vyšli pozdě, můžeme si dovolit obejít všechny vrcholy. Bereme to zleva a jako první docházíme na Východní vrchol. Přál bych si být alespoň z poloviny tak schopný, jako spisovatel Nevrlý, abych mohl barvitě vylíčit tu krásu. Některé pohledy působí až kýčovitě. Nejvíc mě upoutal jeden čínský altán, který trčel do prostoru na úzkém skalním výběžku. Místo jako z Roklinky. Pod Jižním vrcholem se dostáváme na místo, kde je možné si zapůjčit prsák a provizorní ferátou pocítit sílu expozice. Váháme, ale nakonec platíme 30 ¥ a jdeme do toho. Přeci jen, je to něco, co nás sem lákalo. Trocha toho adrenalinu. Na to, jak je tady milión cedulí a všichni jsou pořád ,,Be carefull´´, tak místo sedáku prsák a místo zámkovky dvě presky a o kvalitě jištění mluvit ani nebudu. Budiž jim k dobru, že preskové karabiny hrdě nesou značku Singing Rock, k čemuž se pyšně hlásím. Obsluha vesele přikyvuje, ale pochybuju, že má páru, co jim chci sdělit. Ferátka je to obtížnosti nanejvýš A+/B-, ale stát na kusu dřeva, zacvaknutý do kusu železa zajištěný ke skále s tradiční čínskou poctivostí a kvalitou, má něco do sebe. Když se vykláním nad třistametrovou propast pod sebou, šimrání v břiše přichází. Po sto metrech přicházíme na plošinku, kde je malá svatyně a jdeme zase zpět. Krátké, jednoduché, ale stálo to za to. Navíc na konci už jsme tam sami, protože všichni spěchají na poslední lanovku. Najednou, jako když utne. Celý den tu bylo poměrně rušno a teď máme horu skoro samy pro sebe. Docházíme na nejvyšší Jižní vrchol (2149 m n. m.) a následně i na Západní Vrchol, kde pozorujeme krásný západ Slunce. Cesta dolů nás netrápí, jak už jsem zmiňoval, všude jsou decentní světla, a tak necháváme čelovky v batohu. Osvícené pěšinky dávají místu zase jiný a zajímavý nádech.
Se Sluncem odešlo i relativní teplo, které přes den bylo a za nedlouho je zase pod nulou. Rozhodujeme se využít již ověřeného místa, kde byl i malý val, za kterým se schovám, až rozdělám oheň. Díky těm čínským omezením si tak užíváme trochu tradiční cestování. Musím rozdělat oheň, abychom si uvařili večeři. Škoda, že se tu nesmí ani uprdnout, takže by to mohl být problém. Všechno hrozně maskuju a nakonec se mi daří uklohnit báječný těstoviny s cibulí, sušenými rajčaty a parmazánem, co mám od Barči (dík J).

8. Přesuny

Další den věnujeme přesunům. Máme čas, a tak neakceptujeme přímý turistický autobus za 38 ¥, děláme si to složitější a jedeme nejdřív malým autobusem k nádraží, a pak jedeme vlakem za 10 ¥. Navíc jsme navštívili takovou klasickou čínskou vesnici, kde jsme museli být opravdu rarita. Do Xi´Anu přijíždíme asi ve dvě, přičemž vlak do Šanghaje nám jede až ve 21:35. Jdeme zkusit štěstí ještě jednou s bombou de Decathlonu, kde jí sice nemají, ale posílají nás někam ke stadionu (viz příhoda s bombou). Chtěli jsme si někde v klidu sednout a nakonec máme co dělat, abychom to zase akorát tak stihli na tu hodinu před odjezdem na vlakáč. Nádraží je naprosto natřískaný, nicméně vlak následně už ne tolik, co naposled. Místa na sedačkách je málo, ale protože víme, co je to celou noc stát, skoro si to užíváme. Při cestování vlakem má člověk možnost pozorovat přirozené chování lidí. Do očí a uší bijící je čínan při jídle. Mlaskání, krkání, srkání, vykašlávání hlenů, prdění a další hrůzostrašný zvuky jsou evidentně normální. Příkladem je jeden kluk, který jakoby věděl, že všechny tyhle zvuky špatně snáším, přijde k mojí sedačce a bez pardonu vychrchlá hlen do misky na stole přímo přede mnou J…normálka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *