44.-46. Ještě trochu na jih- Malaysie, Penang, Cammeron highlands

44. Z Thajska do Malajsie

Odjezd v půl sedmý a to skoro přesně. Z Krabi minivanem až do Hat Yai, kde přesedáme do dalšího minivanu. Ten nás veze až přímo na ostrov Penang do města Georgetown. I když jsme se hranic trochu báli a někteří lidé nás ohledně neděle varovali, přechod je naprosto hladký. Skoro bych řekl, že nejhladší, co jsme na téhle cestě měli. Víza nepotřebujeme, dostali jsme jen razítko. Krajina se zase trochu mění. Kopečky, připadá mi tu i více zeleně a hlavně, je tu mnohem víc palmy olejné. To, o čem člověk neustále slyší a čte, je najednou tady. Kupodivu přijíždíme dřív, než jsme doufali. První zastávka je jasně na zmrzku do Mekáče. Čokotop za 10 Kč je jasná volba (takových zastávek na zmrzku bývá sedm až osm denně). Chvilku se poflakujeme kolem, až nakonec zasáhne vyšší moc a potkáváme jednoho Kaliforňana, co nás dovádí do staré čtvrti se spoustou hostelů. I když jsme před příjezdem slyšeli zvěsti, že je Malajsie dražší, rozhodně mi to tak nepřijde. Samostatný pěkný dvoulůžák máme za 43 ringitů (zase nová měna, je to blázinec zůstat pořád v obraze), přičemž jeden ringit je cca 5,75 Kč. Penang je vyhlášený dobrým jídlem, což se sami přesvědčujeme. Kromě nějaké místní klasiky (zas nějaký nudle), si dáváme i celkem slušný burgry. Paráda! Zároveň trochu objevujeme město a jeho koloniální architekturu.

45. Georgetown a zase přesun

Už předešlý den polemizujeme, co v Malajsii navštívit. Když jsme byli ještě v Thajsku, tak jsme uvažovali jet přímo do Kuala Lumpur, abychom ušetřili čas. Teď je tu tahle otázka znovu, a druhou možností jsou Cammeron highlands. Do města se nám úplně nechce, takže kupujeme lístky na vysočinu. Jede to už v jednu, takže na prohlídku města nám zbývá poměrně málo času. Máme ale mapku, všechno pěkně vyznačený, takže to v klidu stíháme. Procházíme různými čtvrtěmi od čínské, přes indickou až po tu místní muslimskou. Malajsie je celkově poměrně multikulturní a je zajímavé, jak se všechno prolíná. Na první pohled to vypadá, že mezi sebou žijí poměrně v klidu.
Město je vážně pěkné, trochu si tak představuju Kubu. Takové oprýskané nízké domky z dob kdy tu byli Angličani. Některé fasády slouží jako malířské plátno a na spoustě míst tak vznikla zajímavá díla. Umělci často komponují do obrazu i různé věci (třeba kolo, autobus, motorku, židli…), čímž získávají nový rozměr. Oproti Thajsku nám tu přijde mnohem větší klid a méně turistů. Celkově je město fakt pěkné a stojí za návštěvu. I zbytek ostrova je prý zajímavý, často i kopcovitý. Na západě je dokonce i menší národní park. No, třeba příště.
My chceme ale raději vidět trochu jiné kopce, a tak nasedáme na bus a po dlouhém mostě se vracíme zpět na pevninu. Cesta do Tanah Rata v Cammeron higlands trvá skoro pět hodin. Od moře se dostáváme až do cca 1500 m n. m., takže o serpentiny nebyla nouze. Jakmile vystupujeme z autobusu, jsme příjemně překvapeni, jaká je teplota. Konečně se dá normálně existovat. Výška je holt znát. Chvilku bloumáme po městě, přemýšlíme, jestli jít do stanu, ale má dost pršet a nechce se nám to pak všechno sušit. Volíme tedy hostel, do kterého nás lákal dohazovač u autobusu. Za 40 ringitů zase samostatný pokoj. A byla to dobrá volba.
Přicházíme k místu, a najednou vidím, že se na recepci baví tři kluci. Jeden je otočený k nám. Sakra, kde já toho kluka viděl. Trvá to asi pět sekund, než oba vykřikneme něco jako ,,Vy jste byli s námi před třemi lety v Mongolsku!!´´ Myslím, že větší náhodu jsem asi nezažil. Byli to tři Belgičani Yelo, Marius a třetí si nevzpomenu, přičemž s prvníma dvěma jsme strávili několik dní v Altaji a pak taky několik dní v autobusu při cestě do Ulánbátaru. Od té doby jsme nebyli vůbec v kontaktu, fakt haluz. Celý večer pak trávíme v jejich společnosti a navzájem si sdělujeme, co se nám od té doby přihodilo a jaké jsou naše cesty.

             Nejzajímavější historku měli ale oni. Před několika dny je v NP Tavan Neggera napadli sloni. Tak, jak to líčili, to bylo dost hustý. Měli fakt kliku, že to všichni přežili ve zdraví a že to odneslo jen vybavení.

46. Cammeron highlands

Večer jsme šli spát dost pozdě, a proto ráno zaspáváme. Škoda, kluci nám utekli. I tak už ale v devět snídáme a s lístkem do Kuala Lumpur v kapse vyrážíme do místního deštného pralesa. Jdeme asi deset minut, když v tom nám les chce vysvětlit své jméno a začíná dost slušně pršet. Bundu máme už jen jednu, takže jdu v tričku a snažím se sám sebe přesvědčovat, že mi v tom teple ten déšť nevadí (počkat, počkat! Ona už tě nehřeje láska?!). Docházíme k Robinsonovu vodopádu, který byl vážně super, a pak už se prodíráme do kopce směrem na Genum Berembun (1840 m n. m.). Cesta je teda dost hustá, spíš taková bahnitá stružka, ale značení je celkem pravidelné, což nás dost překvapilo. Užíváme si deštný les, takový, jaký má být. Je to vážně džungle. I když je to přeci jen v něčem podobné tomu, čím jsme se prodírali na Fansipan. Tady je to přeci jen ještě o něco hustší. V lese je ten déšť aspoň o něco tlumenější, takže už mi není zima. Fakt že jo, po několika týdnech jsem cítil chlad J. Když se po nějaké té cca hodince vysápeme nahoru, výhledy zrovna nemáme, ale i tak to stálo za to.
Zpět nejdeme stejnou cestou, ale směřujeme k San Poh Temple ve městě Brinchan. Cesta je pořád stejně zajímavá a pestrá jako nahoru, jen člověk směrem dolů trochu víc klouže. Naštěstí, už aspoň přestalo pršet. Město i klášter nás nakonec moc nenadchli, ale aspoň jsme nemuseli jít stejnou cestou. Navíc jsme zas vyzkoušeli, jak tu budou reagovat na stopování – reagovali dobře. Zpět do městečka Tanah Rata se dostáváme za pár minut. Sice nám v pět jede bus, ale stíháme ještě zajet na vyhlídku k čajovým plantážím. Obrovské plochy zelených keřů, spolu s okolní přírodou a několika místními sběrači dává moc hezké panorama. Stejně jako v Da Latu u kávových plantáží, i tady na chvíli zapíráme naše škudlení a dáváme si předražený ledový čaj (no to mi zabralo asi deset minut přemlouvání :D) s krásným výhledem na údolí. No ne že by se mi chvíle nelíbila, nebo že za každou cenu musím rýpat, ale ten čaj chutnal jako z jídelny. Zpět do města nám nabízí svezení skupinka Pákistánských chlápků, a tak jedem s nimi (zdravím vás paní Venclová ;), nebojte, byli moc hodní). No a pak už jen čapnout batohy a jdeme na autobus do Kuala Lumpur.
Cesta to byla výživná. I přesto, že bus odjížděl v čase večeře, bylo v něm striktně zakázané jíst. Dokonce řidič kontroloval tašky dovnitř. Po pár kilometrech nám došlo proč. Cesta dolů byl tak klikatá, že by se pozvraceli úplně všichni. Takhle jsme to myslím všichni ustáli. Když nakonec zastavil na odpočívadle pod horami, z autobusu jsme se všichni vypotáceli, jako bychom jeli z nějaké pařby. Do hlavního města přijíždíme kolem deváté večer na zastávku Kuala Lumpur Central. Ještěže máme aspoň jeden ten chytrý telefon a ten nás navádí asi 2,5 km do čínské čtvrti. Je tam spousta hostelů za normální ceny. Něco obcházíme a nakonec končíme v samostatném pokoji za 45 ringitů. Vedro na chcípnutí, ale co naplat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *