40.-43. Railye, nejen lezení ráj

39. Přesun na jih naaa Phi Phi

V brzkých ranních hodinách přijíždíme na okraj města Surat Thani, kde se skupinky dělí. Pro nás přijíždí minivan a valíme to dál na jih, do Krabi. Mají to tady zmáklé na jedničku. Jsou tu na turisty už prostě připravení. Auto nás dováží k jakémusi dalšímu přestupnému místu, kde se zase dělíme. Je tu poměrně hodně různých letovisek a ostrůvků, kam se dá jet. Pro nás kolem desáté přijíždí auto s korbou a to nás převáží do přístavu. Nasedáme na loď a hurá na Phi Phi. Celkem mě překvapuje, že samostatná jízdenka na loď stála 450 bahtů, když my jsme celou cestu sehnali za 800 bahtů. Paráda!
Z lodi vystupujeme celkem znavení a upečení kolem jedné hodiny, po dvou hodinách plavby. Je to ráj. Blankytně modré moře, vysoké útesy a zelené kopečky, malé ostrůvky kolem, palmy. Nádhera. Jen to vedro. Procházíme vesnicí a podle mapy koumáme, kde bychom se mohli zašít a utábořit. Nakonec po řádném průzkumu vyplívá, že zamýšlená Opičí zátoka je dostupná opravdu jen z lodi. No nic, koupeme se na pláži a relaxujeme po dlouhé jízdě. Ještě taky musím zkontrolovat tu skalní dominantu tyčící se nad zátokou- no jo, jsou tam borháky. Plán ještě nemáme, ale lezení asi necháme až na ostrov Railay, kde by měl být prý lezecký eden.
Pořád koumáme, jak to udělat s tím spaním a napadá nás si půjčit na noc kajak, doplout tam a ráno ho vrátit. I když nakonec dohadujeme celkem přijatelnou cenu, rozhodujeme se pro vypůjčení až na další den ráno. Objevili jsme totiž pláž, kam můžeme dojít a navíc si půjčený kajak alespoň pořádně užijeme. Slunce už je poměrně nízko a tak směřujeme pryč od hlučných barů a párty bazénů a nekonečného množství různých prodejců. Je tu sice ráj, ale tohohle je moc. Je tu strašné množství lidí, co tu dělají bordel. Diskotékové hitovky ale nic nemění na tom, že máme nádherné místo sami pro sebe i se západem Slunce a výhledem na celou zátoku.

40. Seakayaky podruhé, na Phi Phi

Ráno zase musíme vstát brzo. Dohodli jsme lepší cenu, když si je půjčíme už brzo ráno. Na druhou stranu nám to nevadí, aspoň nebude nikde tolik lidí. Ženeme se zpět na hlavní pláž, abychom tam na 7 byli, ale samozřejmě zbytečně. Než majitel přišel, zabavil jsem se rozhovorem s místním chlápkem. Rozčíleně tam uklízel odpadky na pláži a nadával při tom, že to je jeho země a že tohle musí uklízet. Rozuměl jsem mu, na druhou stranu, kdo to tady postavil, aby sem takový lidi přijížděli, a kdo mu vlastně dává práci a platí silnice. Chtějí tu mít čisto, ale koš aby člověk hledal deset minut, natož záchod, ten je placený a na ostrově jsou veřejné asi tak dva. Hovor končil ,,I don´t want to speak with you anymore´´. Asi prostě s lidmi neumím jednat. A to jsem se mu snažil celou dobu říct, že mu vlastně rozumím, ale nechtěl přijmout, že si za to vlastně taky můžou trochu sami. Trochu jako u nás v Čechách.
Rozevlátý bohém přichází na půl 8 a s nadhledem ignoruje i trochu nazlobeného Čecha, co byl domluvený na 7 stejně jako my. V 8 vyplouváme. Od první chvíle je jasné, že tohle plavidlo nepojede tak rychle, jako to minule. Moc se v tom nevyznáme, ale tohle je asi klasický seakayak, zatímco minule to byla spíš kanoe. Seakayak je mnohem těžší, ale za to je asi stabilnější. Navíc má v lodi díry, aby mohla vytékat voda, když do lodi cáká.
Původní smělý plán byl dojet až na vyhlášenou Maya beach, která se proslavila ve filmu The beach s Leonardem di Capriem. Cestou ale zjišťujeme, že jsou dost nepříjemné vlny, takže nám to moc nejede a navíc, že je to skoro deset kilometrů. No, takhle si alespoň pořádně prohlídneme útesy kolem ostrova, který z půlky obeplouváme. Skály neskutečné trčí přímo z moře a my si v té mořské samotě občas připadáme velmi malí. S přibývajícím časem začíná jezdit čím dál víc lodí, a tak je po romantice.
Cestou zajíždíme do úzké zátoky, kde vytahujeme půjčený šnorchl a chvilku se na střídačku kocháme podmořskou nádherou. Na konci zátoky byla také jeskyně, takže to byla opravdu zajímavá zastávka. Po koupačce následoval trochu boj s mořem. Vlny a vítr proti nám. Než jsme se dostali přes cíp ostrova, byla to teda slušná houpačka. Jakmile jsme ale v závětří, už to valíme do přístavu bez větších obtíží. Ještě zastavujeme na jedné pláži, kterou máme zcela pro sebe. Užíváme si té nádhery. To, co člověk vidí na různých fotkách, jako představu pro exotickou dovolenou u moře, máme teď sami pro sebe přímo před sebou. S lodí přijíždíme do přístavu, ale zbývá jí ještě dopravit na druhou stranu úžiny, na západní pláž. Tím, jak jsme obepluli ostrov, musíme vzít loď na ramena a dopravit jí zpět. Přicházíme o 15 minut déle, než jsme měli zaplaceno, ale týpek se ukazuje jako férový chlap a za jeho ranní zpoždění nám to beze slova odpouští.
Tak a teď máme do půl čtvrté veget. Odpoledne nám totiž jede loď směrem do zmiňovaného Railay. Kolem oběda přichází poměrně vydatná přeháňka, také to vyšlo celkem dobře. Zašíváme různé věci, já dělám plánovanou úpravu karimatek (asi na dýl, ve zkratce – k půlce thermarestky přilepuji tenčí evomatku pro spodní část. Doteď jsme měli vrchní část zdvojenou, což už teď nepotřebujeme). Šetřím tak nejen váhu, ale hlavně poměrně dost místa.
Loď do Railay odjíždí na čas. Bylo to tu fajn, ale přeci jen už tu chybí trochu atmosféra. Všechny ty bary jí prostě přehluší. Tentokrát jedeme naštěstí mnohem pohodlnějším korábem než minule, takže cesta je výrazně příjemnější. Po hodině a půl a 40 kilometrech kotvíme zpět u pevniny. I když Railay není ostrov, jediná možnost, jak se tam dostat, je lodí. Je to ještě větší exotika, než na Phi Phi (asi tak desetkrát). Z poměrně malé lodi, přestupujeme na ještě menší dřevěnou loď, která nás přiváží až přímo ke břehu. Pláže tu jsou mělké a není tu ani molo, natož přístav. Z lodě musíme normálně skočit do vody a dojít na souš. Úžasný! Lodě, které tu zajišťují přepravu mezi takovými místy se nazývají ,,long tail“, neboli dlohoocasé. Je to podle toho, že mají motor na dlouhé tyči, aby asi mohli obratněji kormidlovat. Vypadá to jako obří křoviňák s motorem z náklaďáku. Na fotkách z Thajska, kde taková loď nikdy nesmí chybět, vypadají naprosto romanticky. Jsou dřevěné, mají krásný výrazný kýl a jsou často krásně barevné…ale bordel to dělá teda naprosto šílený.
Z vesničky jsme unešení. Pár domků, mezi kterými už jsou naskládané bungalovy dražších resortů, ale pořád to má nádech toho, za čím by sem člověk jel. Nejsou tu žádné šílené diskárny, je tu relativně klid, je to odlehlé, ale hlavně – okolo se rozprostírají neskutečné vápencové skalní stěny, které s hojnou vegetací a písečnou pláží tvoří krásné panoráma. Ty bláho, já už chci lézt. Procházíme vesnicí a hledáme co nejlevnější půjčení lezeckého vybavení. Mezitím nacházíme další a další místa, ze kterých jsme unešení. Procházíme například kolem Diamond cave se spoustou převisu a krásných stalaktitů. No prostě nádhera.
Vybavení nakonec sháníme na poslední chvíli před zavíračkou. Půjčení probíhalo asi takhle. ,,Kolik stojí půjčení na dva dny pro dva?´´,, 2 400 bahtů´´. ,,To je moc, máme nabídku za 1500 na den´´. ,,Tak jo, já vám to dám taky´´. Ale my jsme ho ještě nezkoušeli ukecat, co takhle 2500 na dva dny´´. ,,Tak jo´´. ,,Sakra, že sem neřekl 2000.´´ No nevadí, je to sice i tak dost peněz, sakra dost peněz v našem rozpočtu, ale tohle prostě jinak nejde. Potom, co jsme takhle toužebně koukal v Maroku na skály v údolí Todry, nebo v Řecku v Meteoře, nebo teď naposled na Catbě, tady bych si to nikdy neodpustil. Markét je moc tolerantní a moje potřeby chápe. Doufám, že i pro ni to byl nakonec pěkný zážitek, protože po krápníkách člověk neleze každý den. Upřímně, na to že jsem sportovnímu lezení moc nepropadla, tohle bylo naprosto bezkonkurenční. Skvělej pocit dolézt po krápníku do jeskyně, která je tak cca 30 m nad zemí, být tam jen tak sama a kochat se pohledem na azurové moře a jungli shora.
Je tma, všude les, skály, bungalovy, nebo pláž, takže místo na stan bylo trochu těžší najít, ale podařilo se. Kousek od pláže, těšně pod skálou, přesně tak malé, abychom se tam vmáčkli. Večer už studuju půjčeného průvodce a jsem naprosto natěšený.

41. Railay, lezem! Joo!

Ráno budík na čtvrtou, ať můžeme hned lézt! Ne, dělám si srandu, vstáváme v půl 7, ale jinak jo. Jsem fakt natěšenej, jak malej kluk. Docházíme k oblasti s názvem ,, 1, 2, 3´´, kde se rovnou vrhám do vyhlášené cesty stejného názvu. Dvoudélková za 6a+ myslím, každopádně pecka. Druhá část vede nějak doprava, nenechávám se odradit nedostatkem nýtů a beru to rovně, je to nádhera. Obrovský chyty, krásná skála, výhledy a na konci štand pod velkolepým krápníkem, který se s desítkami malých stalaktitů spouští dolů. Markét leze za mnou a tak si spolu vychutnáváme opravdu parádní top. Dole pod námi už se to ale hemží lidmi, a tak musíme pryč. Kolem nás je totiž poměrně dost lehčích cest, a tak je tu plno škol učících nováčky základy lezení. Přesouváme se do oblasti Phra Nang beach. Už jenom cesta tam je zážitek. Betonová pěšina se vine pod obrovským převisem plným krápníků, přičemž zároveň vedle běhají dotěrné opice.
Phra Nang je taky parádní lokalita. Dokonalá pláž a ještě velkolepější vápencové stěny s různými krápníky. Bohužel, lehčí cesty jsou obsazené a mě nezbývá, než se ztrapňovat na totálních převisech. Po dvou měsících bez lezení není úplný strop bohužel nic pro mě. Za nedlouho ale školy končí a tak si lezem pár lehčích cest. Ve stínu skal je příjemně, ale polední Slunce pálí jako blázen. Máme hlad a tak si dáváme pauzu. Jdu sehnat chleba, ale to netuším, že se to ukáže jako úkol podobně nesmyslný, jako vylézt to převislé 7a. Běhám si tak po vesnici, sháním chleba a do toho začíná zase slejvák. Stejný, jako předešlého dne. Po 15 minutách mi jedna paní nabízí starý toastový chleba za 100 bahtů. Dlouhou dobu sebe i jí přesvědčuju, že nepochopila, co chci, než mi dochází, že si tady za dovoz přiráží pětinásobek ceny. Sakra, co budeme dělat? Jídlo tu začíná na 150 Bathech, to se nám moc nechce. Naštěstí ale objevuju spásu v podobě čínské polévky a zdarma dostupné horké vody. Tak aspoň něco.
Jdu si tak s tím ešusem plným nudlí, zcela promoklej. Míjím spousty restaurací, z kterých se linou nádherné vůně, támhle zase mají parádní koktejly… ale mě najednou polil nečekaný pocit vděčnosti. Za to, že tu vůbec můžeme být, že je tu krásně a co nás teprve asi čeká.
Po obědě se přesouváme směrem na západní pláž, směrem k našemu místu na spaní. Je tam také spousta cest a tak nějaké na doporučení lezem. Lezení je opravdu parádní. Už je sice celkem pozdě, ale měl jsem vybranou ještě nějakou linku na dominantní Thaiwand wall, která se tyčí nad celým zálivem. Nejdřív jsme to směřovali do levé části, ale přístup byl tak na prd, že by si zasloužil minimálně stupeň 2-3 UIAA. Skála ostrá jako břitva, pochybné lano, batoh na zádech a v ruce ještě lano a nějaký kraviny. No nic, co by člověk chtěl zažít při cestě dolů za tmy. Už se trochu znám, takže i když už jsme skoro nahoře, velím k ústupu, protože vedle byly taky pěkné cesty.
Vybírám si něco za 7a a kupodivu to celkem pouští. Mělo to tři hvězdičky a rozhodně to sedělo. Trochu jsem cestou asi zabloudil, protože pořád lezu, dochází presky, blíží se půlka lana (70 m) a dochází i síly. Až na potřetí dávám jeden krok, který byl zrovna metr a kus nad preskou. Dva slušný polety v takový výšce byly sice jako do peřinky, ale věř půjčenému vybavení. Už se stmívá, takže to balím. Asi deset minut ale nemůžu rozvázat osmičku na slanění. Když slaňuju dolů, říkám si, že tohle je asi nejlepší cesta, co jsem nevylezl. Už se nebudu zabývat popisováním těch superlativů, ale jednoduše to byla paráda. Výhled na podvečerní záliv, v takové expozici opravdu stál za to. Dole pak zjišťuju, že jsem asi pak nějak uhnul, a že jsem tu cestu asi vylezl, jen jsem pokračoval dál, protože tam nebyl přímo slaňák.
Dolů jdeme samozřejmě za tmy. Rozhodujeme se využít stejného místa na spaní, jako předešlý den, takže tam necháváme batohy a nalehko jdeme dolů pro vodu. Restaurace zase lákají na všelijaké dobroty, ale ceny jsou často astronomické, někdy až 600 bahtů za večeři. Nám je ale taky dobře. Máme těstoviny s tuňákem a se spoustou sušených rajčat, kterých se kupodivu najednou objevily v batohu. Mám při čtení téhle kapitoly úsměv na rtech. Zkuste spočítat kolikrát se v ní objeví slovo „parádní“ .

42. Railay dva. Pořád lezeme, joo!

Sakra, co jsme to včera dělal, že mě všechno tak bolí.. a jo! První destinace je pro dnešek Tonsai bay. Je to zátoka hned vedle západní pláže v Railay, a jak se později dovídáme, je to i oblast, kde se kumuluje většina lezců, protože Railay je dražší a je tam víc luxusnějších resortů (vlastně jsem to věděl už od Lenky E., zdravím tě, pokud to čteš. Ale těsně předtím jsme se na net nedostali a tu informaci jsem prostě z hlavy vytrousil). Oblasti, které jsou nejblíže k nám nabízí jen poměrně těžké lezení začínající na 6b, a to i tak jen asi dvě cesty. Většina je 7b a výš, což je mimo naší aktuální formu. Skály na druhé straně zálivu vypadají nádherně, plné jeskyní, ale taky tam na ně svítí Slunce, což je naprosto smrtící věc. Asi by se tam i tak něco našlo, ale pro nás pro neznalé to znamenalo jasné znamení změnit destinaci.
Přesouváme se zpět do Railay k oblasti poblíž Diamond cave, kde lezeme několik cest. Děláme tam trochu zmatek, když Markét dolézá za mnou jednu délku a já pak sám lezu další délku a slaňuju zpět za ní. Fotky bohužel nemám, protože se Markét podařil husarský kousek. Když nesla nahoru naší akční kameru, připla si jí na karabinu u odsedky. Jak dolezla nahoru v nějakém zmatku jí najednou kamera padá. Padá a letí… letí asi 15 metrů. Bum, bác, jeb ho o skálu… No nazdar. Další paráda. Mohli se stát i horší věci. Když ale nakonec slaňujeme dolů, kamera je úplně v pohodě. Jasně, že je v pohodě, však to bylo všechno naschvál ! A nejen ona. Čekal jsem, že jestli to přežije, tak pouzdro bude na maďeru. Tak dobrý, naše kamera je opravdu akční. V nejlepším přestat, jdeme na oběd (jasná čína ).
Po jídle si to směřujeme zpět k sektoru 1, 2, 3, kde je spousta cest, co můžeme lézt a jsou pěkné. Dávám si luxusní cestu s názvem Mua Thai za 6 b+, kde lezu s krápníky v zádech. Po několika cestách se pak přesouváme do oblasti Keep, která nese svoje jméno podle toho, že se jí snažilo dost dlouho držet „keep secret“, v tajnosti. Nedivím se. Dostat se tam je zase teda trochu náročnější (menší slaněn a drbání se po ostrých kamenech skalní průrvou), ale rozhodně to za to stojí. Není tu nikdo a máme tu krásný výhled na moře jen sami pro sebe. Lezu dlouhou (35 m) cestu a jsem nadšený. Je to tu tělocvična, člověk většinou nevyleze na vršek, což mi prostě chybí. Spousta cest končí ve třetině skály, což mi taky vadí, ale takové prostředí za to rozhodně stojí.
Návštěva místa má i další výhodu, našli jsme nové místo na spaní, a tak se nemusíme zdlouhavě vracet. Těsně u stanu dávám v takové džungli další cestu, ale už jsme KO. Když se zrovna soukám k předposlední presce, slyším, jak dole Markét někoho nadšeně zdraví. Po chvíli se dozvídám, že je to holka, co jsme potkali na Catbě, a se kterou jsme šli jeden den skrz ostrov. Náhoda? Asi ani ne, svět je malý. Je to moc příjemné se znovu setkat. Už minule to byla dobrá parta a bylo nám s nimi dobře a dnes tomu nebylo jinak. Jdeme spolu na večeři (našli jsme jednu restauraci, kde jídlo stálo do stovky). Čínskou polívku, už nemůžeme po pátý za sebou vystát) a neustále si máme co říct. Pro ni je to poslední destinace po půlroční cestě. Zajímavé mluvit o tom, jak se musí nastavit na návrat zpět. My nad něčím takovým ještě ani nemůžeme přemýšlet.

43. Railay tři. Ještě trochu lezem

Ráno vstáváme opravdu brzo. Včera jsem si to u našeho týpka z půjčovny domluvili, že mu věci vrátíme až další den hned ráno, abychom mohli lézt do tmy a nemuseli se trápit tím, že to musíme vracet. Využíváme tedy toho, že věci pořád máme a dáváme pár cest ještě před devátou. Parádní rozloučení. Prsty mám slezený, ruce mě bolí a nevím, jestli bych po takové pauze byl ještě schopný nějak normálně lézt další dny. Já jsem si vylezl něco přes dvacet cest, Markét o něco míň, a jsem maximálně spokojený. Když vracíme věci, dostáváme ještě navrch k snídani thajskou specialitu tzv. sticky rice. Je to taková rýžová hmota a v ní pálivo-sladká směs. Hodnej borec, a ještě u něj můžeme nechat věci.
Vyrážíme probádat, kam jsme se dosud nedostali. Hlavní cíl je laguna. Sápeme se šílenou cestou nahoru, abychom stejné převýšení a ještě horší cestou slezli zase dolů. Je to zase nádhera. Připadám si, jako ve ztraceném světě. Slunce probleskuje skrze nekonečnou zeleň a v úzké rokli vedoucí k laguně vytváří neuvěřitelnou atmosféru. Tu a tam opice, tu a tam motýl jako dlaň. Laguna je sice trochu zklamáním, protože jsme se k ní vydali za odlivu, kdy je vyschlá. Je totiž spojená s mořem, i přesto, že to vypadá, jakoby byla obklopena nepropustnými skalami. Kolem dokola se totiž tyčí desítky metrů vysoké skalní stěny, které jsou navíc pokryté různými krasovými útvary. I přes to, to byla neskutečná podívaná. Koupání jsme si moc neužili, a tak to napravujeme na Phra Nang beach. Jeden z důvodů bylo i Markét zranění na noze, kdy se před dvěma týdny spálila o výfuk motorky. I když už to bylo mnohem lepší, koupání v moři tomu moc nepomáhá. Máme teď ale Betadin, tak se to hojí líp. No a to je z Railay vše. Bereme věci a nasedáme na ,,dlouhoocasou loď´´ a jedeme směrem Ao Nang. Mějte se tu hezky, možná někdy na viděnou.
V Ao Nangu jen přestupujeme do malé dodávky a jedeme do Krabi, kde hned zapadáme do první pouliční restaurace. Tak a co teď. Různě plánujeme a vymýšlíme možné varianty, ale nakonec nejrozumnější se jeví jet do Georgetown na ostrově Penang v Malajsii. Máme 8 dní do odletu, a abychom měli nějakou rezervu, musíme jet dál. Zároveň se nám nechce jet přímo až do Kuala Lumpur, takže tak. Jedna milá paní v agentuře nám nakonec dává slušnou cenu 1850 bahtů i s ubytováním u ní (800+800+250), takže to berem. Po 8 dnech se alespoň umeju.
Podvečerní Krabi je nakonec docela rušné. Na nedalekém náměstí jsou trhy i s doprovodným programem. Nakupujeme spoustu různých věcí, ale hlavně jídlo. Já se přiznám, měl jsem tři zmrzliny v KfC. Kupujeme zase nějakou drobnost jako vzpomínku, Markét šátek a v 10 už jsme utahaní doma. Den má příjemnou tečku v podobě skypového hovoru domů. Vůbec poprvé za celou cestu se nám daří se potkat na skypu a tak se po 43 dnech (podle deníku) vidíme. Vidíme dokonce i sníh, který tam u nás pořád je.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *