34.-36. Nabitý program v Kambodže

34. Jízda pokračuje, vítej nám Kambodžo

Na hranicích jsme strávili trochu víc času, než jsme čekali. Ne, že by byli fronty, jen jsme čekali celkem dlouho, než přijel autobus z druhé strany. Je to tady běžná věc, aby se nemusel pokaždé odbavovat řidič a autobus, prostě se jen vymění. Zbylá cesta do hlavního města Phnom Penhu byla dost peklo, doslova. V uzavřeném autobuse jsme se pařili zaživa a doufali, že venku bude líp. Po příjezdu kolem poledne zjišťujeme, že venku sice lépe je, ale ne o moc. Cestou jsme měli poměrně dost času zjistit, kam bychom chtěli jet, co vidět a na co hlavně máme čas. Zjistili jsme, že vzhledem k našemu hlavnímu plánu se to zužuje na hlavní město a Siem Reap, kde je jako hlavní atrakce Angor Wat, ale také jezero Tonle Sap. Na město víc než den nepotřebujeme, a tak si rovnou za 11 dolarů kupujeme noční bus do Siem Reapu. Necháváme si u dopravce většinu věcí a nalehko vyrážíme poznávat Kambodžu.
Cestou míjíme různé památník a menší chrámy, ale také spoustu podniků nabízející malé točené pivo za půl dolaru (celkem dobrý Angor). Ta měna nás tu mate. Je to vážně cvokárna. Oficiální měnou je kambodžský riel, ale všichni platí dolary. Úplně normální věc je zaplatit v dolarech, a protože nemají mince, vrátí zbylou částku v rielech. Jeden dolar je 4000 rielů, což všichni uznávají a běžně praktikují. I místní bankomaty umožňují výběr jak dolarů, tak místních rielů…no blázinec. Změnu při přejezdu z Vietnamu už jsme viděli z autobusu. Krajina nám přišla mnohem sušší, skoro jakoby měla vyběhnout zpoza stromu nějaká žirafa. Jiná je na první pohled i architektura, která sice je také částečně ovlivněna francouzkou kolonizací, ale jinak si zachovává svůj styl různě zakřivených a velmi propracovaných střech.
Hlavní atrakcí města je Royal palace, kde trochu s nevolí dáváme 10 dolarů za vstup. V areálů trávíme dost času, a tak se nám ho snaží zachytit i s nádechem pozdního odpoledne. Je zde velká spousta různých chrámů a posvátných staveb s tiskými khmerskými střechami, které jsou velmi složitě vypracované a které září pozlacenými barvami. Takhle přesně jsem si Kambodžu představoval. Následně směřujeme k Mekongu. Sice jsme ho už viděli předchozí den, ale byla to už jeho delta, kde nebylo ani poznat, jakým směrem teče voda. V PP (píšu to po desátý, ale stejně se pořád musím dívat, jak ty písmenka jdou za sebou, odteď už jen PP ) se navíc odděluje rameno Tonle Sapu. Je to naprostý unikát, kdy od června do října proudí voda z Mekongu do jezera a ve zbylé části roku naopak. Díky tomu se mění rozloha jezera Tonle Sap v rozmezí o 3 až 13 000 kilometrů čtverečných. Prostě hustý.
Na západ Slunce jsme se tak šli podívat na místo, kde je soutok těchto dvou řek. Slunce sice bylo nad městem, ale i tak bylo zajímavé vidět místo z blízka. Dáváme tam i večeři (po dvou dolarech za nudle) a pak jdeme zkusit najít nějaký obchod. Trochu omylem se dostáváme někam, kde jsou ceny asi tak dvojnásobné, než u nás. Dělám si i fotku s banány za 60 Kč. Tohle fakt nechápu. U nás v Lidlu je mají kolikrát pod dvacku za kilo, ale asi je to díky tomu, že se s tím vozí i nějakej koks, nebo co to bylo za aféru. Tady to utrhnou ze stromu jako plevel a nazdar.. no nevim no. Jdeme zpět, ale jsme celkem uťapkaný. Trochu mě bolý nohy, přeci jen jsme najednou z pohodlných bačkůrek od Inov-8 skoro na zemi v mých „švecovkách“. Noční život je tu pestrý. Čekal jsem tyhle výjevy spíš až v Thajsku, ale sexuální turistika frčí už asi i tady. Vystavené holky před bary a spoustu postarších zápaďáků v jejich objetí. Hustý. Autobus nám přijíždí zase kolem 12 a my zase frčíme dál.

35. Siem Reap – Tonle Sap

Nenechali jsme nic náhodě a zvolili si nejpozdější bus, abychom byli na místě za světla. Sice autobus zase přijel dřív, ale už to tolik nevadí, je světlo. Hned se na nás vrhají místní tuktukové, což není žádný endemický druh brouka, ale místní taxikáři na motorkách, kteří na ní mají přivařený vozík pro další pasažéry. Jsme raději svobodní a sami si vybereme, kam půjdeme. Na potřetí nacházíme hostel za 4 dolary na osobu/noc (Backpackers hostel).
Krásná snídaně na terase měla jednu nepříjemnou dohru. Přenáším věci do společného pokoje, kde je necháme celý den. Bohužel jsme si nezavřel horní víko batohu. Jak jsem se shýbal pro zbytek věcí na stole, najednou mi vypadl nějaký pytel z krosny. Ten spadl na stůl, převrátil marmeládu a ta svým rohem rozjebla displej mého čerstvě opraveného telefonu 😀 . Ano osude, rozumím, nemám mít telefon. Moje série Rozbít-koupit-ztratit-opravit-rozbít je u konce. Kašlu na to, budu bez mobilu. BOŽE, za co mě trestáš!! Po téměř čtyřech dnech řešení Matějovýho mobilu ho stejně nemá!
Už ani moc netruchlím, raději si půjčujeme kola za dolar a jedeme na jih podél řeky k jezeru Tonle Sap. Kromě jezera, bychom měli vidět i plovoucí vesnice. Sice jsme nějaké viděli už v Halong bay, ale tady čekáme větší. Městské šunky celkem frčí a tak těch asi 14 km ubíhá rychle. Cestou míjíme velkou leknínovou farmu, která je opravdu nádherná. Všude kolem je další spousta zelenající se úrody. Tím jak jezero kolísá je strašně bohaté na ryby, ale voda také přináší i spousty živin a okolní půda je velmi bohatá. V přístavu zjišťujeme nemilou věc. Lístek na loď, což je jediná šance, jak se tam dostat stojí 20 dolarů. Vzhledem k tomu, že jsme se už ráno trochu vztekali, že před deseti dny zvýšili vstup do Angor Wat z 20 na 37 dolarů, jsme tu už celkem rozmrzelí. Jeden místní kápo to trochu schytal a musel se mnou vést filozofické debaty o udržitelnosti a smysluplnosi takového počínání. Je sice hezké, že Kambodža je závislá na turismu, ale o to víc by se měli snažit ten turismus udržovat a peníze z něj používat i na další a hlavně jiný rozvoj země. Bohužel i tady se velká část peněz tak trochu ztratí. Z Angor Watu jsem tak zhruba odhadl roční zisk 1,5 – 2 miliardy Kč, ale že bych to v parku nebo v okolí nějak zvlášť viděl, to říct nemůžu. Po tomto rozhovoru bylo jasné, že lodí nepojedeme. Jsme Češi a tak musíme využít naší neodbytnosti. Na mapě jsem našel jednu pěšinu, po které bychom se měli dostat mnohem dál než tady a možná se nám podaří spatřit i tu vesnici. Nebo pak ukecáme někoho místního.
Jedem tedy zpět asi 5 km a zatáčíme na polňačku. Sice to s námi trochu hází, ale hned jsme vděčný za to, že jsme ty peníze nedali a že máme možnost zažít nevšední zážitek. Kanaďan Miko měl takové pravidlo, které by se mohlo zdát sobecké a vyčůrané, ale něco na něm je. ,,Nikdy neplatit za vstup.´´ Je pravda, že i kdybychom na Fansipan zaplatili průvodci a šli tak nejjednodušší cestou, nic bychom z toho neměli. Zážitek by byl tak třetinový. Stejné je to i teď. Pokud bychom nevystoupili z pohodlné a jasné cesty, ochudili bychom se o strašnou spoustu neobyčejných zážitků. Jednoduše, nejjednodušší cesta bývá zpravidla ta nejméně zajímavá. Bohužel i bohudík. Několik kilometrů jedeme mezi krásnými poli, čas od času se pozdravíme se smějícími se rolníky, až se najednou cesta začíná zmenšovat. Menší pěšinou dojedeme až k domkům, které už mají na zápraží vodu. Voda je tam ale spíš jako kanál uprostřed houští. Zjevili jsme se jim tam, ale místo toho, aby nás někam vyhnali, ochotně nám ukazují cestu. No cestu, spíš trochu řidší část křoví. Po kilometru, hraní si na Indiana Jonese, se najednou objevujeme u vody. Okolo nás je osada, která se už pohupuje na vodě, je to ale jen vedlejší rameno řeky a do samotné vesnice je to ještě kus. Bohužel jsme na druhé straně a jediná cesta vede zpět. Tak to už ne. Přijímáme služby malého kluka, který nám nabídl svou potápějící se loďku. Ukecáváme to na dva dolary, když nás přiveze i zpět. Ruku na to hochu.
Potom, co jsme se zdárně vylodili na druhém břehu, už zbývají jen dva kilometry. Po chvíli zjišťujeme, že kola nám jsou spíš ke vzteku, a tak je zahazujeme do křoví. Cesta podél řeky je tak mnohem snažší. Kolem nás projíždějí rychlé malé pramice místních, kteří na nás zvesela mávají, ale také velké lodě zápaďáků, kde bychom měli sedět i my. Po troše bláta, písku a podivných zvuků z křovin u břehu (určitě to byli krokodýli, nebo tygři) jsme na nejzazším možném místě. Tak tohle je to, proč jsme se sem plahočili… hmm, mě to stačí, můžem jít. No, čekali jsme, že to bude trochu větší. I tak jsme ale rádi za zážitek.
Zpět už šlo všechno hladce a i když jsme utahaní, zkoušíme dojet ještě pro lístky na Angor Wat a dát si někde západ Slunce. Po silném nedorozumění s místními strážníky, kde je ,,ticket office´´ jsme nuceni se vracet zpět asi 5 km od vstupu do parku. To už prostě nemáme morál jet znovu. Kdo ví, jestli bychom to stihli. Západ Slunce můžeme vidět i další den. Kupujeme aspoň lístky a hurá na večeři. Tentokrát nudle za dolar a zase to parádní smoothie za pár korun. Večer jdeme spát KO a to ještě musíme brzo vstávat.

36. Siem Reap – Angor WHAT?

Vstávačka v 5, abychom stihli východ Slunce, ale abychom stihli i všechno projet. Celý areál je opravdu velký a objet ho na kole nechce žádnou zahálku. Zároveň to ale nemáme úplně nahrocené. Chceme si ten den užít. Ani jeden z nás není historický tip a tak raději užasneme nad krásou, jedinečností místa, než abychom zkoumali složité souvislosti, kdo kdy co postavil. Kola máme na ten den půjčená od našeho hostelu a večer jsem je ještě napumpoval, takže dneska frčí jako o závod. K areálu přijíždíme ale už za světla, což je pozdě. Otevírají už v 5, takže doporučuji pro další cestovatele vyrazit ještě dřív, ať si člověk užije kouzlo, kdy se celý areál postupně noří ze tmy. Všichni, které jsme potkali, byli nadšení. Trochu jsem se naučil být ohledně takových vět trochu skeptický, ale musím uznat že Angor Wat splnil moje očekávání.
Přijeli jsme od jižní brány, a když po kontrole lístků přecházíme vodní příkop, teprve nám dochází měřítko. Naše mapa ho totiž nemá, a tak jsme vůbec neměli představu, jak je areál velký – je obrovský. Po pár set metrech docházíme k samotné stavbě Angor Watu. Z našeho směru vidíme pouze jeho malou část, ale i tak nás kamenné zdi a věže ohromili. Asi ne jen svojí rozlohou, ale nějakou zvláštní mystickou atmosférou. Je to tu skoro tisíc let a vypadá to pořád takhle, uprostřed hustého pralesa. Nejsme tu sami, ale nejsou tu ani žádné ohromné davy. Hledáme si co nejlepší místo, ale když chceme jít do třetího podlaží, security nám sděluje, že dnes jen pro místní, že je nějaký svátek. Na to, že jsme dali za lístek celkem dost peněz, slyšíme tuhle informaci až teď. Navíc nám ani není schopný říct, co je to vlastně za svátek a čím je důležitý. No nic, spokojíme se s druhým patrem, nacházíme si místo na jedné římse a při snídani čekáme na první paprsky dne. Ty se pozvolna objevují zpoza korun stromů, až nás a i celý Angor Wat osvětlují krásným tlumeným světlem.
Procházíme pak celý areál a objevujeme další a další části. Místnosti a chodby jsou holé, jen výjimečně objevíme nějakou sochu Budhy. Stěny jsou ale velmi často pokryté neskutečným množstvím různých výjevů a je neskutečné, že takové detaily přežily staletí. Lidu houstne, a když docházíme až na hlavní prostranství, je tu lidí už opravdu dost.
Nasedáme na kola a vyrážíme dál. Jen tady by se dali strávit hodiny objevováním dalších míst, ale my máme před sebou ještě dost, co vidět. Další místo je menší stavba Phnom Bakheng na vrcholku malého kopce. Než ale můžeme nahoru, Markét musí udělat úpravu šatů a vzít si tričko s dlouhým rukávem. Moc nerozumím tomu, kdy se rozhodnou pro tohle pravidlo, a kdy ne. Každopádně bylo to místo, kam jsme původně předchozí den směřovali na západ Slunce. Z vrchu je opravdu pěkný výhled do okolí, z dálky je dokonce vidět i na věže Angor Watu, ale jinak je výhled jen rovina. Dřív, když jsem ani nevěděl, že sem pojedeme, měl jsme v hlavě představu, že jsou chrámy uprostřed džungle, takové té husté a vlhké džungle se spoustou liján, stromů a kytek. Ve skutečnosti je tu ale mnohem větší sucho a proto lesy tak husté nejsou. Jsou tu dokonce i louky. Z vršku prcháme před sílícím Sluncem zpět dolů mezi vysoké stromy, které skýtají alespoň částečný stín.
Spolu s kolonou aut směřujeme dál do staré části Angor Thom. Příjezd je opravdu jak z filmu. Přes vodní příkop vede kamenný most, který stráží desítky soch a kterému vévodí velká kamenná brána s přísnou kamennou tváří Budhy (omlouvám se pro možné nepřesnosti, nejsme v tomhle moc znalý, takže opravdu nepoznám, jestli je to nějaký jiný svatý). Po dalším kilometru přijíždíme k prastarému chrámu Bayon Temple. Chrám je pro nás zajímavý tím, že má spoustu věží s vytesanými obličeji. Proplétáme se tou nekonečnou sítí uliček, chodeb, malých svatyní a vyhlídek a snažíme se nevnímat sílící dav lidí… jé, támhle jsme dokonce uslyšeli češtinu..
Když nasedáme na kola, konečně také vidíme slona. Na kolech moc daleko nejedeme a hned vedle navštěvujeme Baphuon temple, který je zase poměrně vysoký a z kterého je trochu vidět do kraje. Různých staveb a menších chrámů je tu tolik, že je ani nebudu vypisovat. Cestou ke komplexu Preah Khan temple jich několik navštěvujeme, ale jen stylem „objedem je na kole a jedem dál“. Preah byl moc pěkný. Hlavně tam byl mnohem větší klid a uvnitř nekonečných chodeb také nižší teplota. Konečně také vidíme nějaké stromy, co rostou na stěnách chrámu, neskutečný. Ve stínu dáváme oběd a užíváme si ledově vyhlazenou kolu za pár korun.
Posilnění vyrážíme dál. Navštěvujeme malý, ale hezký Bantey Prei Temple, a vzápětí Neak Pean Temple, který je uprostřed obrovské mělké vodní nádrže. Stavba není tak zajímavá, jako nádrž okolo. Je totiž posetá mrtvými bílými stromy a vytváří tak zajímavé panorama. V Ta Son temple vidíme další strom pokrývajíc svými kořeny stěny chrámu. Tentokrát je to ale přesně nad vstupem do jedné chodby a efekt je tak mnohem zajímavější.
Asi dvousté foto a jedem dál. Trochu z povinnosti navštěvujeme East Mebon a Pre Rup temple – čtvercové stavby s vyhlídkovou plošinou na vršku. Co nás ale rozhodně lákalo navštívit, byl Ta Prohm temple. Mě osobně nadchnul asi nejvíc. Celý komplex je protkán obrovskými stromy, jejíchž kořeny se plazí různě po zdech. Místo má i přes poměrně dost turistů neskutečnou atmosféru. Musím uznat, že i přesto, že jsme ten den viděli nespočet chrámů a dalších staveb, vydržel jsme být pořád celkem nadšený, a podotýkám, že normálně nejsem úplně historický fanda. Dokážu si představit strávit objevováním nějakých zapadlých míst další den.
Na západ Slunce se vracíme na Pre Rup, kde je celkem rušno. Kupodivu lidí ale odchází ještě před finále, takže západ je nakonec celkem komorní. Jsme utahaní a hladový, Maps.me hlásí nepříjemných 15 km k jídlu. No nedá se nic dělat, musíme to rozfrčet a dojet tam. Celkově jsme ten den museli najet rozhodně něco kolem 60 km, ale i přesto, že bylo celkem teplo, nepociťovali jsme, že by to byl nějaký exta stres. Nebyli jsme tam na kole sami, takže to zas taková rarita není. Dost lidí nás od kol odrazovalo, ale bylo to v pohodě. Asi i díky tomu, že v kuse se jede nejvíc tam, a pak se popojíždí. Jen to teplo teda umí být ubíjející. Stihli jsme, co jsme chtěli. Neviděli jsme pouze jeden střední, ale asi méně důležitý klášter Bantey Kdei a pak řadu těch menších jako třeba Nei temple, nebo Bat Chum.
Večer do sebe sypeme nudle a dáváme si ještě nášup. Aby ne, když stojí dolar a my jsme dneska měli zas jednou výdej. Procházka městem byla krátká, koupit pohled, tričko a hurá na hostel čekat na bus. Ten nakonec přijíždí a půl hodiny později, takže už jsme začínali být nervózní, ale nakonec nastupujeme do nádherného busu se spoustou místa. Tak a ted Thajsko.

jbnlkjn

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *