32.+33. Gotwaldov a Mekong

32. Gotwaldov

Příjezd je zase brzo. Zase o hodinu a půl dřív, než slibovali. Jako praštěný vystupujeme z busu a dáváme se zase dohromady. Jdeme najít nějaký park a počkat aspoň, než se rozední. Cestou máme ale zajímavou možnost navštívit probouzející se buddhistický klášter, a tak jen tak z povzdálí sledujeme ranní modlitby. Monotónní hlas člověka, co předříkává nám neznámá slova, jsou až hypnotická. Možná to je ale také tím, že jsme spali zase jen pět hodin. Park nacházíme a tak tam za zvuků rozcviček místních důchodců relaxujeme a snídáme. V sedm, už ale vyrážíme do města s otevřenou myslí, čekající, co nám den může přinést. Plán nemáme.
Za dvě hodinky už je ale všechno klasicky jinak. Přes motorkami přeplněné ulice jsme přešli do centra města, kde v jedné agentuře kupujeme lístky do Pnhom Phenu a nakonec i ,,tour´´ na Mekong na další den. Zároveň získáváme i levné ubytování (200 tis. VND) ve vlastním pokoji. No a tím pádem máme už plán jasný a můžeme jít objevovat město. Je dost teplo, jsme unavení a je to pořád jen město, takže morál musíme trochu hledat. Nejdřív se zabavujeme dohadováním o mini rýžový klobouk a vysvětlováním, proč si ty bambusové misky nemůžeme koupit, i když nám je dává za tak směšnou cenu. Suvenýr máme a teď už jen pozdravit slavného Ho Chi Minha. Ten důstojně stojí na jednom z náměstí a jeho bronzová socha obklopená policisty přísně pohlíží na město. Mauzoleum jsme v Hanoi oželeli, tak aspoň tohle.
Saigon vypadá poměrně moderně, rozhodně vyspěleji, než Hanoi, více výškových budov i obchodních center, ale těžko soudit takhle z našeho rychlého pohledu. Jednou z největších zajímavostí je ,,Independent nebo Reunification palace´´. Zvažujeme, jestli půjdeme dovnitř, nebo ne, ale nakonec zhodnocujeme, že už jsme teď ignorovali několik zajímavých vstupů, takže bychom měli udělat změnu a někam se podívat. No dalo to docela zabrat Matěje přemluvit, aby těch 40 korun obětoval! No nevím, jestli to za to stálo, ale asi by mě mrzelo, kdybychom tam zase nešli. Je to v podstatě komunistickej barák. Několik místností pyšnící se různé důležitosti a opevněné podzemí. Čekal bych asi víc nějakých rekvizit, takhle to bylo trochu strohé. Z paláce jdeme krásnou alejí obřích stromů až k Notre Dam. Ani jsem nečekal, že to bude tak blízko a najednou jsme tam (humor). Jedná se o vietnamskou kopii z dob francouzské kolonizace. Po Francouzích jim tu přeci jen toho zbylo poměrně dost – bagety (díky bohu, za pečivo), spousta architektury atd.. Tak, to by tak nějak stačilo a jdeme zpět. Večer si dáváme ještě procházku kolem telefonů a já zase zvažuji, že si koupím nový iPhone. Seriál „Matěj hledá mobil“ pokračuje.

33. Mekong

Nejsme úplně fandové nějakých tour, ale na druhou stranu, za 200 Kč, máme cestu, oběd, průvodce a celkem nabitý program. Rádi plánování přenecháme na chvilku někomu jinému. V 8 hodin odjíždíme na jih směrem k Mekongu. Cestou navštěvujeme ještě klášter se třemi obřími sochami budhů – ležící, sedící a stojící, kteří mají symbolizovat minulost, přítomnost a budoucnost. Opravdu celkem zajímavá zastávka. Pak už ale nastupujeme na loď, která nás dováží nejdřív na místo, kde vyrábí kokosové bonbony. Trochu styl B.E.C.K., jen místo pánví pak prodávají ty laskominy. Dostáváme ale zadarmo ochutnat a proces je celkem zajímavý, takže proč ne. Ochutnáváme také místní rýžovou pálenku s kobrou. Jsem rád, že to můžu okoštovat, ale je to hnus. Chuť hada teda necítím, je to podle mě stejně jen na oko, protože do sklenice se naloží jen ten had, bez vnitřností a jedu.
Další zastávka naší ,,family´´, jak nám říkal náš věčně vysmátý průvodce Phu, byl oběd. Porce nic moc, ale bylo to dobrý. Na říčním ostrově jsme zůstali asi hodinu a půl a mohli jsme si projít místní rozkvetlé zahrady, podívat se, jak týrají krokodýli v malé nádrži a na závěr si půjčit kola a projet se pořádným country sidem, neboli dědinou po ostrově. Byly to plečky, že jsme rádi, když sedíme zase v lodi a kola jsou vcelku vrácená. Následně přejíždíme na další ostrov, kde nás čeká podobně nabitý program. První byla ochutnávka nějakého včelího čaje -med, pyl, mateří kašička a limetka a sušeného ovoce. Následoval ale mnohem větší odvaz. Konečně dorovnávám tátu. Jeho historka o tom, jak měl jednou na krku anakondu, zpestřovala nejeden náš výlet, a tak jsem rád, že můžu do budoucna přihodit i já tu svou. Na druhou stranu, chudák had. Přehazovali jsme si ho tom z krku na krk celá skupina.
A i když by toho už za dvě stovky bylo dost, ještě nekončíme. Nasedáme na malé dřevěné loďky a místní postarší dámy nás na nich plaví skrz malý kanál uprostřed banánového lesa. Kouzelná chvíle. Jen malé šplouchání pádla, vůně vody a … co to sakra je, jako by někoho mučili a on u toho musel zpívat. Aha, nic, to jen projíždíme okolo nějakého domu, kde zrovna mají karaoke. Ostatně, je tu dost populární a lidi se opravdu za svůj hlas nestydí a pouští si repráky přes celou vesnici. Na závěr našeho výletu máme ještě ochutnávku ovoce a krátké hudební vystoupení. No a to by stačilo. Jedeme zpět do Saigonu.
Přijíždíme kolem páté, takže máme dost času řešit můj telefon. Opět!! Je to dost naprd, když všechny informace, mapy atd. musíme řešit skrz jeden mobil. Docela jsem si pohrával s myšlenkou koupit další telefon, ale nakonec jsme si to zakázal. Kdybych si byl sám sobě tátou, taky bych to tak udělal. Iphone za dva tisíce je lákadlo, ale já si jen nechávám za tři stovky dát novou baterku. Vše funguje jak má, takže paráda. Utrácíme poslední dongy za bagety a výborný ovocný shake/smoothie a čekáme do půlnoci, než nám jede bus. Vyplňujeme všechny různý papíry kvůli vízům a uleháme na parádní postel pro dva v buse. Tady se člověk aspoň vyspí, ne jak na tom zubařském křesle, co jsme jezdili doteď.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *