29.-31. Dalat-káva, kopce a pomsta banana pancake

29. Pomsta banánové placky
Nevím na jak dlouho, ale budím se. Je mi špatně už teda fest. Bohužel, něco z toho dne mi asi nesedlo, asi ten banana pancake, který byl dost na oleji. Mám tak uprostřed noci velmi intimní chvilky s místní záchodovou mísou.
V 5:45, ve chvíli, kdy jsm si liboval, že mám ještě 7 hodin na to, to vyležet než dojedeme do Da Latu, nás autobus vyhazuje v Nha Trangu – oblíbeném to letovisku Rusáků. Jestli byl Da Nang Bibione, tak tohle je ještě větší (omlouvám se, moc letovisek na válení neznám). Vystupování je dost hektický, ale co je horší, nemáme jednu bundu. Někdo nám jí musel cestou vzít. Do pytle. Paní ze společnosti je sice milá, ale úplně mimo a i s google translatorem to jde těžko. Dělat prý nemůže nic. No nazdar, takže policie numero duo. Tak aspoň už máme skill. Je mi dost blbě a štve mě, že nám nikdo o výměně busu neřekl.
Až někdy po 8 přijíždí další autobus – menší a nepohodlný. Trvalo mu 4 hodiny prokličkovat se až do 1500 m n. m. do Da Latu. Mimochodem, to je opravdu to, po čem člověk touží nejvíc, když prozvrací celou noc – nekonečně zatáček a řidič nějaký vysloužilý závodník. Kymácení se ze strany nahoru nemělo ale naštěstí žádné důsledky, protože už tak z večera nic nezbylo (Sorry za detaily 😀 ).
V Da Latu nacházíme do hodinky krásný hostel Tay Backpackers, který nám za 130 tis. VND i se snídaní nabídl pokoj jen pro nás. Jen, co se trochu resetuju, jdeme řešit bundu. Chtěli jsme i nějaký papír od dopravce, ať je to na policii jednodušší, ale nechtělo se mu. Když jsem ale nabídl, že to všechna napíšu, souhlasil. Policie už ale mezitím zavřela, a i když nás poslali někam na hlavní centrálu, bylo tam už taky zavřeno. Hurá, rychle na kutě. Celý den jsem raději jedl jen suchou bagetu a večer si dal jen suché nudle. Rozhodně nejsem úplně fit. Dal bych si aspoň dva dny postel, ale to se mi zas nechce.

30. Da Lat
Chtěli jsme sice na kola, ale zaprvé nejsem úplně ready, a za další kola byla nakonec dražší, než motorky. Po hodinovém průzkumu ve městě se nakonec stejně vracíme do hostelu, kde si zase půjčujeme skůtr. První zastávka je opět na policii, ale zase nic, musíme až další den. Máme ale aspoň instrukce, co dělat.
S motorkou objíždíme několik vodopádů na jih od města, ale nechce se nám platit vstupné, takže vždycky jen tak z povzdálí omrknem a jedem dál. Rozhodli jsme se pro jeden vodopád, který zaplatíme a který by měl být nejzajímavější. Je to k němu asi 25 kilometrů a jmenují se Sloní vodopády. Cestou se kocháme zvlněnou krajinou a užíváme si výhledy do pestré krajiny. Jsme úplně unešení, že po dlouhé době cítíme nějaké známé vůně. Všude kolem jsou borovicové lesy a my jsme zase zpátky doma, v jižních Čechách, v Českém ráji, nebo na polském severu, jednoduše na místech, která máme s jejich vůní spojenou. Ach..
Když sjíždíme trochu níž, místo borovic vidíme obrovské plantáže kávy a najednou je pohled zase exotický. Vodopád byl parádní. Odhadem nějaké první desítky metrů na šířku i na výšku. Kousek od vodopádu je buddhistický klášter, tak Vietnamu jsou specifické tím, že si piplají stromy do všemožných forem. V obrovských nádobách rostou stromy jako přerostlé bonsaje, navíc ozdobené různými postavami a dalšími miniaturami, aby vytvářeli dojem nějaké scenérie.
Cestou zpět se zastavujeme na jedné kávové plantáži a na terase si dáváme jednu ledovou kávu. Výhled je parádní, jen kdyby nebylo takové vedro. Farma byla zvláštní tím, že se zabývala i tvorbou cibetkové kávy. Trvalo nám to teda ale dobu, než nám to došlo. „Někomu“ to došlo pozdě. Až když jsem viděl kávová zrna ve tvaru hovínek, jak se suší na Slunci, teprve mi to docvaklo. Wesley je cibetka! Je to vyhlášená pochoutka, protože kávové zrno, když projde trávicím traktem cibetky, získá nezaměnitelnou chuť. Nevím, nejsem takový gurmán, každopádně stojí desetkrát tolik.
Máme ještě celkem dost času, a tak v Da Latu obrážíme ještě pár zajímavostí, jako ,,údolí lásky´´, přezdívané údolí suvenýrů, nebo další menší klášter. Pořád mi ale není úplně dobře, takže jsem rád, když večer přijíždíme zpět a já si můžu lehnout a načerpat síly.

31. Da Lat do třetice
Třetí den v Dalatu a třetí pokus na policii. Tentokrát tedy už úspěšný. Těžko dávat návod, pokud by se to někomu někdy stalo. Pokud máte pojištění, nejdřív si přečíst, na co má člověk práva a čeho se pojištění týká a jestli to má vůbec cenu. Za další zvážit, jestli mu to stojí za ten čas. Upřímně, pokud by to byla věc do tisíce korun, cenu to rozhodně nemá. Jsou to nervy a zařizování, za které to rozhodně nestojí. Když už se člověk rozhodne jednat, je dobré si zajisti co nejvíc důkazů a prohlášení od různých lidí. Když nechtějí dát, je potřeba vytrvat, případně to sepsat a chtít jen podpis. I na různých policejních stanicích v jedné zemi byli procedury jiné. V Da Latu s tím nakonec skoro žádný problém neměli, v Halongu to byl mordor. Případně ideální rada, nic neztrácet a nedávat příležitost, aby se to stalo. Což se lehčeji řekne, než udělá. Pokud má někdo nějaký tip, rád se poučím, protože sem asi úplný pako.
Cíl pro dnešní den je vylézt na nedaleký vrchol Lang Bian (2167 m n. m.). Čekali jsme, že do vesnice Lat bude jezdit minibus každou chvilku, ale bohužel ne. První jel až v jednu, a tak jdeme pěšky směrem z města, zkusíme někoho stopnout. Při proplétání mezi motorkami jsem si pořídila vietnamské tetování. Spousta lidí tu má popálená a zjizvená lýtka od rozžhavených výfuků motorek, a teď už ho mám i já.
Když konečně dorazíme na výpadovku, skoro nikdo tam nejezdí. Ve Vietnamu skoro všichni jezdí na motorkách, takže stopnout auto je trochu náročnější. Nakonec nám ale zastavuje řidič menší dodávky a ochotně nás dováží těsně před vchod. Platíme vstupné asi 30 Kč a vyrážíme vzhůru. Ze spodu to nevypadá nijak závratně, ale necelých 600 m není zanedbatelných. Cestou pozorujeme neskutečnou hru přírody. První část cesty jdeme v krásném borovicovém háji, ale v jednom sedle, během maximálně padesáti metrů, se les mění na džungli. Všude je vlhko, stromy jsou obrostlé různými liánami. Schválně jsem vyfotil několik fotek během asi jedné minuty, což je při pohledu na ně těžko k uvěření. Úplně odlišné scenerie. Z vršku bývalého vulkánu je hezký výhled. Je sice trochu kouřmo, ale i tak to stojí za to. Následně se přesouváme na druhý, nižší vrchol, kde pozorujeme západ Slunce. Teď už jen rychle dolů, ať nehledáme cestu za tmy. Podle mapy nacházíme nějakou pěšinu vedoucí po nevýrazném hřebeni, ale občas se nám cesta ztrácí. Máme ale mnohem krásnější výhledy na město a okolí za soumraku.
Do vesnice přicházíme opravdu až za tmy. Dáváme zmrzku s chutí termixu a jdeme zase stopovat. Tentokrát je to ještě horší, ale i tak nečekáme déle, než půl hodinky. Odvoz máme skoro až před hostel. Jdeme se ještě na chvilku projít večerním městem, a pak jen trpělivě čekáme do jedenácti na hostelu, kde pro nás přijíždí malý minibus. Ten nás odváží na autobusák a tam přestupujeme dál směr Ho Chi Minhovo město, neboli do Saigonu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *