26.-28. Ninh Binh, Hue, Hai Nan- motorkářské pré

26. Ninh Binh místo Hanoie, aneb příroda místo města

Do Ha Noie přijíždíme v 4:45, což je o 1:15 dříve, než bylo v plánu. Klasika, když chce člověk  spát, zpoždění se nekoná. Miko nějak zmateně zůstává v autobuse a jede někam dál, moc mu nerozumím, ale co… My se dáváme do kupy a nakonec nám oběma dochází, že vlastně další den v Ha Noi být nechceme. Máme od Mika nějaké tipy a tak hned na nádraží nasedáme na další bus do Ninh Binhu. Je to město asi 100 km na jih od Ha Noie a je Unescem chráněné pro svoje vápencové věže. Něco podobného jako Yungshao, nebo Halong bez vody.
Díky rychlému spoji jsme na místě už před 8, a tak se rozhodujeme dát šanci Vietnamské poště. I když to také není úplně snadné, balík konečně odchází. Jen jsme se museli vejít do půl kila (256 tis. VND). Tak, teď už jen najít spoj do Hue a půjčit si skůtr. Do hodiny máme oboje a za dobrou cenu. Holohlavý Vietnamec s vzezřením araba nám dokonce umožnil nechat si u něj batohy a hlavně usušit některé věci. Sice v Sapě nepršelo nijak zvlášť, ale mě se do batohu vylil litr vody, takže i pas, co dávám na zálohu je mokrý.
Skůtr (100 tis. VND/den), co máme je celkem pěkný. Nějaká Yamaha, bez řazení se slušným odpichem. Tankuju za 3O korun nafty a celé odpoledne můžeme jezdit. Do deseti kilometrů jsou první skály. I když je to trochu podobné Yungshau, kde jsme byli, skály jsou tu jiné – menší, mají trochu jiné tvary, je tu více různých tunelů a řeka se tu více klikatí mezi skálami. Pokud bych si měl zvolit, tak v Číně to bylo o něco hezčí, ale návštěvy tady rozhodně nelitujeme a měla něco do sebe. Dají se tu i půjčit lodě (Tam Cóc), které vás provezou po řece a se kterými se dá proplout několik jeskyní. My se raději projíždíme mezi skálami a rýžovými poli a užíváme si tu svobodu na skůtru. Můžeme jet, kam se nám chce.
Různými pěšinami a silničkami se dostáváme až k Trang An, což je obrovský dřevěný dům, kde je další možnost půjčit si loďku s veslařem. Je tam ale přibližně půlka Vietnamu, takže si užíváme pohled na klidnou řeku a nekonečný mumraj a dáváme si pozdní oběd na břehu. Trochu se bojíme, aby nám dala nafta a tak míříme zpět k městu. Šplhám na malý kopeček u chrámu, abych měl alespoň nějaký výhled. Les vápencových kopečků, nekonečná zelená rýžová pole, na kterých se jako bílé tečky motají rýžové klobouky a na druhé straně rozrůstající se město. Něco tu ale přeci jen nezapadá. Je to asi 6 obrovských mešit, které tu v okolí vyrůstají. Zvláštní. Večer nám ještě zpříjemňuje nákup v obchodu, který je pro nás úlevou, kdy se nemusíme hádat o každou položku. V 8 už ale sedíme v buse, směr staré hlavní město Hué.

26. Z Hué do Hoi Anu po Vietnamské Route 66

Ráno prší. Prší pořádně. Dáváme si kafe v restauraci, kde nás vyhodil bus, a čekáme, až to přejde. Alespoň se čistí vzduch a na naší zběžné procházce městem se nám tak jde líp. Vietnam a motorky, to je skoro už zažité spojení. Rozhodujeme se dát na další Mikův tip a projet si vzdálenost mezi Hué a Hoi Anem na motorce. Několik společností totiž nabízí možnost půjčení a vrácení na odlišném místě. Chvilku trvá, než se konečně dostaneme na námi přijatelnou cenu (320 tis. VND), ale ve 12 už si to bzučíme na jih. Paní byla vypruzená skoro jako pracovnice informačních center v Číně, a tak doufáme, že se nám můj batoh v pořádku vrátí. Součástí služby je totiž i přeprava zavazadel.
Počasí pořád není úplně ideální. Chvílemi prší, chvílemi prší dost, ale naše ultralehké bundy to kupodivu zvládají dobře. Několik desítek kilometrů jedem po hlavní silnici a je to občas boj mezi kupou skůtrů a několika auty. Autobusy mají klaksony jako parníky a když vedle nás zatroubí málem padáme ze řidítek. Nakonec se nám daří najít jinou variantu a valíme si to skoro sami blíž k pobřeží. Je čas oběda a konečně se dostáváme vodě přímo na dohled. Na koupání to dneska asi nebude. Obrovské vlny, mlha a takové vlezlo. Zároveň ale velmi zvláštní atmosféra, takové mystično. Po jídle si měníme řízení a já si na chvíli užívám, že se můžu v klidu dívat a kochat kolem. Oddělujeme se od hlavní silnice a spolu se spoustou dalších motorek, které mají zákaz vjezdu na rychlostní silnici, stoupáme úbočím kopcovitého pobřeží. Je sice mlha a začíná trochu pršet, ale líbí se nám to. Z výhledů většinou nic nemáme, ale zas když už, tak je to nádhera. Stoupáme několik stovek metrů a následně zase sjíždíme až do města Da Nang. Je to přímořské letovisko, které má takové trochu Bibione pláže. Je to ale hezké, několik desítek kilometrů jen tak jet podél nich. Škoda toho deště.
Za deště přijíždíme až do Hoi Anu. Je to staré město s velmi zachovalými starými domy. Zase je to Unesco, upřímně – nejedeme podle nich, ale minout to také nechceme. Bohužel je tu asi nejvíc turistů, co jsme tady potkali a podle toho se tu chovají i místní s cenami. První plán byl koupit lístek do Da Latu. ještě na týž den a odbýt město pouhou večerní procházkou. Nakonec zjišťujeme, že by to bylo až moc velký peklo, neboť většina autobusů je buď plná, nebo odjela. I na další den nám trvá značnou dobu najít normální lístek. Dost nemile nás překvapuje cena. Za podobnou vzdálenost jako z Nimh Binhu do Hue ( ca 600 km) nacházíme nejlevnější spoj za 820 tis. VND (předchozí 460 tis. VND). Co naplat, nic jiného s tím dělat nemůžeme. Nakonec nám kluk z infocentra dohazuje i samostatný pokoj za 250 tis. VND a tak se tam s radostí přesouváme a voláme si pro batoh. Vše proběhlo v pořádku, přijel kluk s krosnou, vyměnili jsme jí za motorku a odjel. Večer jsme unavení, ale pár kroků na pocházku ještě zvládáme.

28. Hoi An

Ráno běžím pro snídani. Uběhnu pár kilometrů a většinu času strávím dohadováním se o pár banánů. Dopoledne si dáváme trochu oddych. Přeci jen jsme naposled byli v hostelu v Nanningu a to už je pár dní. Navíc se venku každou chvíli prožene nějaká srážka, takže vycházíme až kolem 11. Máme najitý okruh a tak ho plníme. Kláštery, pagoda a… né, do celého centra se platí vstupné asi 120 tisíc VND. No dáváme si čas na rozmyšlenou a jdeme se podívat okolo na druhou stranu řeky. Nakonec ale zjišťujeme, že to s tím vstupným není tak úplně horký, a že na některých místech je pouze cedule „Buy the ticket“. Rozhodujeme se peníze raději investovat přímo lidem v centru a to nejlíp za jídlo. Jen co se trochu pokocháme žlutavými domky a malebným nábřežím se spoustou loděk, vyrážíme ho najít. Kousek od trhu je místní závodka a tak si dáváme do nosu.
Koupě jídla na večer a do autobusu se stává noční můrou, která nás opravdu hodně školí. Nehodlám se prostě smířit s tím, že někdo těsně přede mnou zaplatí polovinu co já. Nejvíc mě naštvala paní z infocentra, která stála ve stejné frontě na bagety jako já, a která moc dobře uměla anglicky. Myslel jsem, že se mě zastane, nebo mi pomůže komunikovat. Nic. Byla na straně prodejce. Vysvětluju jí, že to, co tady dělají, není správné. Je to hrozná přetvářka, kdy se člověku různě vnucují, aby ho pak natáhli. No nic, tohle téma už rozebírat nebudu. Prostě nás to občas dost frustrovalo. Jídlo jsme ale nakonec sehnali a v 7 už na nás troubí před hotelem dvě motorky, které nás v totálním lijáku odváží k autobusu. Jak tam tak postávám, zjišťuju, že mi není úplně dobře. To chce slivovici…nic. V autobuse jsem rád, že ležím a i když jsem měl v plánu psát a užít si ty vyhádaný bagety, usínám okamžitě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *