23.-25. Hanoi, Sapa a Fansipan

23. Hanoi

Východ Slunce si užíváme pomalu ze stanu, ale je trochu kouřmo, takže to není úplně ono. Kdo by se ale zlobil, že jo. Bus má jet v 8, ale nakonec už ve třičtvrtě odjíždíme. Byly tam trochu zmatky s tím, že se nám slečna snažila prodat o 50 000 dražší lístek, ale zmákli jsme to. Je to často dost o nervy. Kvůli tak kvapnému odjezdu jsem se ani nestihl vykoupat a celý den mě to štve, škoda. Bus nás nejdřív dovez k lodi, přejeli jsme na břeh, přesedli do busu a ten nás dovezl do Hai Phongu, těsně vedle nádraží ze kterého jsme před pár dny odjížděli. Zkouším, jestli náhodou něco neví o mém telefonu, ale je to marné. Paní, která nám prodávala lístek, a se kterou jsme všechno asi deset minut dohadovali, si vůbec na nic nevzpomíná. Trochu divný, ale nic už nenadělám.
Nasedáme do dalšího busu a v půl 12 už vysedáme v Ha Noi. Plánujeme tu strávit ještě jeden celý den, až se budeme vracet ze Sapy, takže si s nějakou prohlídkou moc hlavu nelámeme. Sháníme lístek na sever a chceme si dát někde chvíli pohodu. Lístek byl nakonec nejvýhodnější na vlak (samozřejmě hned první možnost). Procházíme se po známém Long Biên bridge, který byl postaven někdy kolem roku 1900 a který byl jedním ze strategických cílů při vietnamské válce. Je to takový větší (1,6 km) železniční most, co vede v Praze ze Smíchova.
Z toho nekonečného shánění jízdenky nám vyhládlo, a tak jdeme sehnat něco k jídlu. Je to zase děs. Všichni se asi pomátli, hlásí na nás ceny, které jsou úplně mimo. Je tu strašně moc turistů- různý národy i stáří. Ulice starého města jsou naprosto přecpané lidmi sedícími na plastových židlích, kteří si užívají nefalšovaný street food. Jsme mrzutý, hladový a ještě unavený z hledání jídla za normální cenu, takže následuje menší hádka. V deset už ale sedíme v klidu a usmířený ve vlaku a valíme směr Sapa.

24.Sapa

S městem Sapa, respektive se jménem, je to trochu složitější. Všechny dopravní společnosti v Ha Noi vám prodají lístek do Sapy, ale dovezou vás jenom do Lao Cai, což je hlavní město provincie. Odtud je to ale ještě 38 km do města Sapa, které je v horách a kde je teprve něco k vidění. Jednou jsem i vyndal mapu v mobilu, abych to jednomu klukovi vysvětlil, ale marně. Nám tedy ještě zbývá se dopravit do hor. Plno naháněčů nám tvrdí, že do Sapy, kvůli ,,Happy new year´´ nic nejede a že nám dělá ještě laskavost, že nás tam doveze za stejnou cenu, za kterou jsme přijeli 300 km z hlavního města. Ty lidi nás už začínají trochu srát. I když jsou na první pohled mnohem příjemnější a usměvavější, než v Číně, natvrdo lžou a snaží se vám zboží nacpat za čtyřnásobek ceny. Bus samozřejmě normálně jel, ale těch 38 km jsme jeli hodinu. Vystoupali jsme totiž ze stovky do patnácti set.
Město je moc hezký, různě rozlezlé po svazích a údolí. Vzhledem k tomu, že jsme v Ha Noi nesehnali žádný normální krám, potřebujeme trochu doplnit zásoby. Našim cílem je totiž nejvyšší vrchol Indočíny- Fansipan (3143 m n. m.). Nastává ale znovu stejný problém. Zkouším taktiku „počkám, za kolik koupí zboží člověk přede mnou a následně jí buď taky vyžaduji, nebo jednoduše podávám přesný obnos peněz“. Občas to s trochou remcání jde, někdy člověk zboží radši neprodá, než aby mě to prodal s normálním ziskem. Kdyby byli chytří hahaJ frázi „kdyby byli chytří“ jsme teda ani jednou v dané situaci nepoužili! a nadhodili cenu třeba o 20-30 procent větší, ale 4 krát tolik? Po boji něco kupujeme a vydáváme se směrem ven z města. Cestou potkáváme davy lidí oblečených do svátečních krojů. Nový lunární rok se tady, stejně jako v Číně, opravdu prožívá.
O cestě na vrchol Fansipanu nemáme v podstatě žádné informace. Jen čáru v Maps.me a Locusu. Zkoušíme tedy informační centrum, zda nedostaneme nějaké typy. Bohužel dostáváme jen zprávu, že se nahoru nesmí bez průvodce a že člověk musí být někde zaregistrovaný atd.. Rozhodně se nám nechce jít s nějakým místním, na které jsme teď trochu naštvaní, a tak se rozhodujeme návštěvu íčka jakoby vymazat z paměti a dělat, že jsme tam vlastně vůbec nešli. Jen jdeme slepě za mapou. Ta nás nejprve vede dolů, namísto toho, abychom stoupali strmě vzhůru. Sapa je totiž na opačné straně údolí, než vrchol. Scházíme tak místo toho do vesnice Cat Cat. Ač neradi, platíme vstup 50 000 dongů, abychom se spolu s dalšímu turisty mohli podívat, jak místní mají z vesnice skanzen a místo pěstování obilí instalují do chýší ,,free wifi´´ a jak postrkují své tříleté děti prodávat zápaďákům náramky. Možná jsme to popsal až moc dramaticky, ale je to tak. Okolí je nicméně moc hezké, známé kaskádové terasy lemují svahy vesnice až dolů k řece. Níž už to nejde, jsme asi 1200 m n. m., a to jsme si libovali, že to nahoru nebude ani 1500 m převýšení. Přímo u řeky je několik bambusových mlýnů a s okolními ledopády ..asi má Matýsek nemoc z povolání, ale fakt tam při takovém vedru nebyli ledopády, ale vodopády..  vytváří pěknou scenérii.
Z vesnice následně pokračujeme po prašné cestě a doufáme, že narazíme na nějakou pěšinu, kterou máme v mapě. Procházíme pod lanovkou, která tu před nedávnem vyrostla a na jejíž stavbě se podílel můj kamarád Honza Hais. No, podle toho, jakou expozicí a jakým terénem to vede, to musela být slušná prácička. Neustále hlídám mapu, abychom nepřešli místo, kde máme odbočit. Na mapě na sebe sice cesty úplně nenavazují, ale věříme tomu, že těch chybějících sto metrů nějak překonáme, a nebo že se jedná o chybu v mapě. Náš problém nakonec řeší jeden místní chlapík, který nám ukazuje na jednu polňačku.
Dáváme na něj. Sestupujeme zpět k řece a pak už se vytrvale sápeme po bahnité cestě vzhůru. Asi po půl hodině ale zjišťujeme, že naše cesta z mapy je asi kilometr jinde. Do pytle! Se všema různýma zastávkama a nečekanýma zdrženíma jsme vycházeli z vesnice až skoro před 1. Už se nám nechce dolů, chtěli jsme někam vystoupat, abychom další den mohli atakovat vrchol a sejít. Rozhodujeme se, že půjdeme dál. Cesta vypadala celkem pěkně, upraveně a používaně…. Jo asi tak ještě půl hodiny, pak se začala zmenšovat a mizet. Z ničeho nic jsem najednou za ohradou a čumí na mě kráva jako kráva. Velká, asi jako dvě a půl našich. Trochu couvám a hledám cestu dál.
Vyprávěním, kolikrát jsme se ztratili, kolikrát se různě prodírali, kolikrát jsme se vraceli a kolikrát naštvaně kleli, bych zabral ještě tak dvě stránky. Zkrátím to. Na původní cestu jsme se nějakým zázrakem nakonec dostali, ale nakonec nebyla tak velká, jak jsme si původně mysleli. Drtivá většina turistů totiž chodí po cestě z nějakého sedla, tady nechodí skoro nikdo. Zprvu jsme se trochu báli nějaké havěti, protože zaprvé je tu malárie a za druhé vegetace je tu neskutečně pestrá. Naštěstí je na ně asi zima. S blížící se šestou hodinou a soumrakem to nakonec kotvíme na jakémsi rozcestí (druhou cestu s odbočkou jsem hledal asi dvacet minut, stačí pět spadlých stromů a člověk neví, že tam kdy něco vedlo.
Stan stavíme uprostřed neskutečné džungle, respektive typologicky správně uprostřed monzunového lesa. Všude kolem nás je zeleno, vůbec nemám představu, jak se jednotlivé druhy nazývají. Poznám jenom, že tam je nějaký druh kapradiny. Jsou tu ale i velmi vysoké stromy s obrovskými kořeny a různé lijány.. no prostě nádhera, zážitek. Na druhou stranu, takový výhled do širokého okolí taky není k zahození. Poprvé vaříme na našem alkoholovém vařiči (etanol jsme koupili bez problémů u jedné holčičky v Sapě). Naprosto mě odzbrojila, když jsem řekl etanol a cooking a ona mi přinesla půl litru 90 procentního paliva. Večer chvilku musíme ignorovat různé podezřelé zvuky, ale ujišťuju Markét, že tygři tu určitě nežijí, že by jim vadil ten randál z lanovky.

25. Fansipán

Ráno vstáváme celý natěšený na vrchol a také na to, jak už se půjde bez stresů a bez hledání cesty, jen postačí držet se šipky… leda víte co. I když se mi daří najít stezku vedoucí na hlavní hřeben, vypadá to, že cesta to zbytečně obchází. Domlouváme se, že půjdeme nahoru, tedy tou kratší cestou a dolů tak můžeme jít úplně jinou. Podle plánu kousek sestupujeme, ale zhruba už za deset minut chůze opět hledáme u řeky směr. Nakonec vystopujeme pěšinu proti proudu a dalších dvacet minut jdeme bez hledání. Pak ale kufrujeme na dvě hodiny. Nejdřív jdeme nahou, na prd cesta, všechno hrozně klouže, přelézáme různé klády a kameny a částečně jdeme korytem řeky. GPS je pod korunami stromů a v zaříznutém údolí hodně slabá, takže je skoro na nic. Najednou konec, stezka končí. Koumám a hledám cestu, ale nic…aha, takže špatný směr. Bohužel se toto opakuje i na straně druhé. Někam to ,,krosnout´´ tady prostě nejde, všude je neprostupná vegetace a skoro kolmý svah. Supr, takže znovu zpět nahoru, jdu tentokrát dál a nacházím stopy od lidí a mačet… no jo, ale i ty končí za pár minut. Do pytle, takže jedině se úplně vrátit.
Když už jsme se ale chtěli otáčet, nalézám nepatrnou pěšinu vedoucí kolmo stěnou rokle. Vidět je až tak z metru a to ještě s představivostí…ale hurá, můžeme jít dál…no jít, spíš šplhat. Cesta se vysápala na hřebínek, který byl tak ostrý, že to chvílemi připomínalo lezení. Je to náročný, fyzicky ale hodně i psychicky. Kytky a stromy se tu opravdu dost činí, aby malou pěšinu zarostli a tak se velkou část cesty prodíráme různou směsí bambusu, kapradí a dalších zelených rostlin. Za celou dobu výstupu potkáváme pouze jednoho člověka, který bydlel v buňce kousek pod lanovkou a asi tam kontroloval, jestli se netrhá lano, nebo co. Když jsem se najednou objevil z lesa, koukal na mě jako na první bílou tvář, co kdy viděl. Neustále koukám na hodinky a odpočítávám metry. Mlha houstne a nad námi se jenom čas od času objeví kabina lanovky. Z ničeho nic jsme u vesmírné stanice. Alespoň nám tak připadala. Po hodinách v naprosté izolaci se před námi tyčí několika patrová budova s restauracemi a hotelem plná nažehlených lidí. Jen doplníme vodu a jdeme dál. Už chceme být na vrcholu, dát si oběd a valit zpět dolů.
Posledních sto výškových metrů nám připadá za odměnu. Potom, co jsme bojovali pomalu o každý metr, tu vede mramorové schodiště a cestou se k nám z umělých kamenů line příjemná hudba. Prostě sci-fi. Pro ty, který by i těch sto metrů nezvládali, tu vede ještě malá zubačka, což je vážně Bizár. Když vidíme ceduli ,,stůjte prosím ohleduplně ve frontě na vrchol´´,dochází nám, že se blížíme. Je celkem škaredé počasí, mlha a trochu vlezlo, takže máme kliku a nahoře je jen pár desítek lidí. Fotíme se s vlajkou i s místními a jdeme dolů.
Obědváme v útrobách nedodělané stůpy a jsme rádi, že to máme za sebou a můžeme si užít cestu dolů. Při obědě se k nám přidává asi třicetiletý Kanaďan Miko, který tu jako jeden z mála přišel po svých ze sedla Hoang Lien (1945 m n. m.). Jak se dovídáme je to v podstatě jediná oficiální cesta na vrchol, a po ní chceme jít dolů. Je mezisezóna pro západní turisty, ale na druhou stranu je také Nový rok pro Vietnamce, ale nahoru jdou pěšky jednotky lidí, včetně nás. Každý raději zaplatí 600 000 VND a jede kabinkou.
Po obědě všichni tři valíme dolů. Máme stejný plán, a dokonce i velmi podobný pohled na cestování, takže nám cesta spolu pěkně ubíhá. Miko nám občas řekne jaká z pěšin bude lepší, ale cesta je tu naprosto parádní a upravovaná. Odpoledne se čas od času roztrhá mlha a my tak alespoň na chvilku vidíme kousek z té neskutečné mozaiky lesa, hor a políček rýže pod námi. I když je cesta dobrá, do pasa přicházíme po tmě. Nezbývá, než stopovat, nebo jít 14 km dolů po silnici a riskovat, že nás v té mlze někdo sejme. Nakonec nám staví taxík, ale úplně se nebráníme. Jedeme za 120 tisíc všichni tři, což je cena, kterou dáváme rádi. Vzhledem k předpovědi počasí a hlavně k našemu nabitému plánu kupujeme v Sapě autobus do Ha Noie, dáváme Pho Bo (místní polévka s rýžovými nudlemi) a jedeme zase o dům dál. Unavení, ale naprosto spokojení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *