15.+16. Yangshuo + Guiillin

15. Yangshuo

Ráno máme zpoždění. V Guilinu jsme měli být v 6, teď je půl 8 a řidič nám dává znamení, že máme vystupovat. Nejsme ale v Guilinu, ale v nějakém Yangshuu. Říkám, že chceme do Guilinu, a tak se autobus otáčí a jede zpět na hlavní silnici. Pak ale následovala rychlá diskuze s Markét, blesková kontrola průvodce v mobilu, jejímž výsledkem bylo to, že musíme okamžitě vystoupit, že jsme tu dobře. Řidič byl kupodivu úplně v pohodě a u krajnice nás vysadil. Uff, to bylo o fous, snad jsme tam nic nenechali. Jsme v oblasti kolem řeky Li, která je vyhlášená svými krasovými kopečky neskutečně trčící nad úrodnými políčky. Přímo do města se přibližujeme ještě minibusem, ale už cestou jsme zcela fascinováni jedinečností místní krajiny. Neskutečně strmé homole trčící z roviny. Procházka po městě, nákup jízdenek směr Nanning a rozkoukán se, ze kterého vyplynula nutnost půjčení kol.
Pučit si bycikly byla jedna z nejlepších věcí, co jsme v Číně udělali. Nejdřív jsme se dostali na sever po rušné hlavní silnici, ale pak jsme uhnuli na první odbočce a dojeli k řece. Cesta kličkovala mezi kopci a následně se vinula podél vody. Minuli jsme velké přístavišti místních bambusových lodí. Vůně vody, nedaleký jez, lodě..až se nám zastesklo po naší Bludišťákové vodě. Vzhledem k tomu, že se mi nějak sesypal mobil, kam jsem pracně stáhnul v Hon Kongu mapy do Locusu, jsme odkázáni jenom na přibližný plánek, co nám dala paní v půjčovně kol. Nebylo tedy divu, že nás najednou pěkná asfaltka dovedla přímo k široké řece. Místní stařík nám nabízí odvoz, ale chce dost peněz, tak to otáčíme. Cestou zpět ale nacházíme malou pěšinu, a tak se rozhodujeme prověřit bytelnost našich městských kol. Ani né za kilometr bahna a kamení dojíždíme k místu, kde je řeka široká a je zahrazená betonovým jezem. Ten má několik propustí, spodní mělké, větší a nakonec se ukazuje, že i dvě poměrně velké. To zjišťujeme ale až téměř na konci, a tak nezbývá, než brodit celkem nepříjemný proud. Všechno ale dobře dopadlo a my zas frčíme dál po dokonale upravené promenádě. Je vidět, že je lokalita asi dost oblíbená. Bodejť by ne, je to tu parádní. Neustále se rozhlížíme a jsme plni nadšení. Na naší cestě dojíždíme ještě k Měsíční hoře, která se pyšní vyerodovaným skalním obloukem. Blíží se večer a my musíme zpět. Z plánovaných dvou hodin je to hodin skoro pět a tak jsem rád, že jsme s paní nedomluvili cenu za hodiny, ale že jsme to měli na den. Půjčení stálo mimochodem 37 korun/kolo, takže velká paráda. Navíc jsme u ní dobili, co jsme mohli.
Na večer byl plán jasný. Už přes den jsme si vyhlédli pěšinu vedoucí strmě vzhůru na zelený pahorek trčící nad městem. I když to vypadalo ze zdola jako dálka, překvapivě rychle výstup zdoláváme. Naskýtá se nám tak krásný výhled, a můžem tak pozorovat bujarý noční život z vrchu. Yangshuo má víc, než 300 000 obyvatel, což díky rozkouskovanosti horami vůbec nevypadá, ale bordel teda dělali pořádný. S blížícím se koncem roku čínského roku je to každou chvíli nějaká rachejtle, volume repráků na max.. ale my máme idylku.

16. Guilin

Ráno si užíváme snídani s neskutečným výhledem, ale potom už sestupujeme dolů na autobus do Guilinu. Večer nám odtud totiž jede vlak směr Nanning. Měli jsme sice ještě roupy koupit vlak do Kunnmingu na úplném východě Číny a navštívit tak předhůří Tibetu, ale byl by to masakr. Je to zaprvý dálka, zadruhý je to celkem pálka za lístky a navíc bychom se odtud museli dostávat zase někam do hor a zpět. Hlavní věc je ale hlavně ten jejich Nový rok. Pokud bychom nestihli vyřídit víza do 27.1. museli bychom čekat dalších X dní, což jsme nechtěli. Pouhých 70 km do města nám trvá překvapivě skoro dvě hodiny, během kterých stihnu zkouknout nějaký boliwoodský film. Musím uznat, že je to sice něco úplně jiného, ale kamera a efekty by se v klidu mohli rovnat těm z Ameriky. Guilin je už slušné velkoměsto (3 mil. obyv.) a zbytek dne využíváme k jeho objevování. I když už zde nejsou tak výrazné vápencové kopce, jako v Yoangshuu, pořád je tu můžeme najít a pořád nabízí krásné výhledy. Je zde spousta jezírek, parků, pagod, staré se mísí s novým a rozhodně bylo co prozkoumávat. Dost jsme se zdrželi hlavně v místní tržnici, kdy jsme konečně ochutnali některé dobroty, na které koukáme, co jsme v Číně. Já jsem si dal grilovanou chobotnici na špejli, která byla výborná a tak kořeněná, že bych skoro nepoznal, co jím, Markét si dala jahody zalité v nějaké cukrové polevě. K experimentům typu štíři na tyčce jsme se vyhli. Ještě jsme se přeci jen natolik neaklimatizovali.
Odpoledne stoupáme na jeden nedaleký pahorek a kocháme se blížícím se západem slunce. Při cestě dolů ale potkáváme Češku (škoda, ani jsme se nezeptali na jméno), která tu je už několik měsíců. Její plán je taky mít rok ,,pauzu“, ale rozhodla se to vzít trochu opačně, než my. V dané zemi stráví vždy několik měsíců a chce jí poznat opravdu důkladně. Nelitujeme, že nám už na nic dalšího nezbyl čas a hltáme zajímavosti, které tu během svého pobytu získala. O lidech, o komunismu, o Hon Kongu, o čínštině. V devět hodin už ale sedíme ve vlaku a směřujeme dál na západ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *