14.+15.+16. týden- škola,lezení,běhání a hlavně loučení

 

Je listopadový studený odpoledne a já probírám a třídím složky. Nacházím tu tenhle nedodělanej deník a tak se na něj vrhám. Jak jsem přijel, tak jsem měl fakt nabitej program- škola, bufet, Pilíkovic svatba, Markéty příjezd, Krkonošman a pak už jsme na to zapomněl úplně. Je to už ale půl roku a já si už všechno tak nepamatuju a bude to taková lehce nesourodá směska. Každopádně nemám rád nedodělaný věci a snažim se jim co nejvíc vyhnout. Navíc bych si chtěl napsat trochu shrnutí.

….Probouzim se až těsně před Innsbruckem, spal sem jak zabitej. Skládání kola už mám v paži a tak už před 8 jsem na koleji, kde sockuju od Lukase klíče. Čekal mě poměrně nabitej čas. Za dva a půl týdne jsem potřeboval udělat dvě zkoušky, poštelovat nějakou prezentaci na meteo a splnit si posledních pár přání v Innsbrucku. První zkouška byla z matgeo a nebylo to tak špatný. Trochu jsem se toho bál, ale učitel Wolfgang byl vážně v pohodě a tak to nějak dávám. S Johannes navštěvujeme další lezecký koutek kousek na Innsbruckem blízko mezistanice lanovky. Celkem pěkný dlouhý lezení a ani nebylo tolik oslintaný, na to, jak je to blízko centra. Večer jsme si dali pár piv v parku při nějaký studentský venkovní párty. Konečně taky na vršcích slezl sníh a já tak konečně můžu vyběhnout do kopců. Vybíhám celkem pozdě, asi před 11, a je slušný vedro. Trošku bloudím, ale je to kapka v moři. Cesta dlouze traverzuje. Nakonec musí jít sebeúcta stranou, protože vedro a ten šílenj krpál už sem nezvládal, přešel jsem do chůze. Jak to ale jde, tak to hrnu nahoru směrem k lanovce Nordkette. Od mezistanice uhýbám z cesty a lehce lezeckým terénem přilézám k chatě u vrcholu Hafelekarspitze http://www.summitpost.org/hafelekarspitze/531163). Díky pěknému dni a lanovce je tu mraky lidí a tak po lehkym obědě radši mizim na zevenou ferrátu. Pár sněžnejch polí je v pohodě a těch pár lan přebíhám celkem rychle. Hřeben se ale dost klikatí a tak po jedněch lanech přichází další a po delší pouze ještě další. Jištění ani nebylo třeba, ale jinak ferráta je to plnohodnotná. Trochu mi ale chyběla trocha expozice. Začínám bejt celkem utahanej. Teplo, málo vody a 2 200 metrů převýšení. Ještěže přebíhám malej potůček, co teče ze zbytku nějaký laviny. Hltám ty nádherně studený doušky vody a mažu dolů. Přibýhám přes chatu, kam sme měli s Markét naplánovanej výlet, ale netrefili jsme to. Tak jeden z cílů splněn.
Další spočíval ve zdolání stěny Martinswand, kde vede ferráta Kaiser Max. Johannesovi se do tohho zprvu moc nechtělo, ale nakonec se nechal zlákat. Na zkoušku jsme nejdřív dali nějakou kratší, asi 6-ti dýlku,ale nakonec jsme se vydali i na cestu Auchenthaler, což je největší klasika a asi nejdelší možná cesta. Vyrazili jsme celkem brzo z rána a po chvíli hledání nástupu se navazujem pod nádhernym koutem. Cesta je krásně odjištěná, po několika metrech a tak žádný železo není třeba tahat. Začínám v teniskách, protože moje nazouvací LA Sportivy maj ďouru. Celkem to odsýpá a ze začátku se střídáme. Trochu omylem se ale Johannes dostane do 6-stkový dýlky a trochu tápe. Jednoduše přelez lehce schovaný štand a tak měl i málo presek. Chvilku boje, ale žádný velký zdržení. Pak už to táhnu nahoru skoro jen já. Po 5-ti dýlkách to začíná bejt zajímavý. Nějaký 6+ a následně 7-. Trochu zákeřnej koutek mi v těch teniskách dává zabrat, ale pouští. Jsme uprostřed neuvěřitelně obrovský stěny. Výhledy jsou parádní, pocity neskutečný. Další sedmičková dýlka už v teniskách není v mých silách a tak se přezouvám. Skála je po dešti ještě lehce vlhká, ale silné slunce se snaží jakoukoli vodu dostat pryč. I nám slunce bere energii a voda nám pomalu dochází. Jsme celkem rychlí a tak lehce po obědě , celkově asi za 4,5 hodiny otvíráme vrcholovou knížku. Kupodivu tu je už snad 20 let. Jabko, fotka a pak už prča na konec. Na to, že celá cesta byla super odjištěná, tak výlez je trochu zákeřnej. Je tu spousta volných kamenů a několik lehce lezeckých kroků. Navíc člověk vidí tu šlichtu pod sebou. Několikrát se ztrácíme a to i na vršku. Úplně jsme minuli sestupovku a ta jsme se museli dost vracet. Byli jsme úplně dehydratovaní, a zpražený, ale totálně nadšený. Byla to naše první pořádná stěnová vícedýlka a byla úžasná. Je to uplně něco jinýho, než šaškovat někde dole v několika krocích. Dolů je to teda dálka a Johanes má co dělat v těch jeho na šrot páskáčích. Úkol číslo dva- splněn.
Jako třetí                 bylo vyzkoušet dumsterdiving. Dost jsem o tom slyšel a tak jsem si říkal, že využít vyhozený jídlo je nejen úsporný, ale i správný. S Johannesem vyrážíme po „nákupech“ za soumraku. Jako první destinace je nákupák ve Volsu. Hned první popelnice skýtá několik luxusních obložených baget z vedlejší pekárny. Trochu se zprvu ostýchám, ale nakonec mi je to jedno. Další destinace už tak úspěšný nebyli. Našli jsme nějakou zeleninu, která mi nepřipada jako vhodná pro sběr, ale musel sem uznat, že většinou byla v pohodě. Já už jsem ale stejně neměl moc kdy všechno zpracovat a tak jsme většinu dal Johannesovi. Objeli jsme toho celkem dost, ale krom ještě nějakýcho pečiva jsme našli jen zavřený popelnice. Zážitek to byl ale zajímavej.
I když to vypadá, že sem se ke konci dost flákal, opak je pravdou, dost jsem se učil a navíc jsme připravoval knížku k 25-letýmu výročí našich. Bylo toho celkem dost, ale stejně jsme měl ještě čas na trochu nostalgie. Moc už se těšim domů a není mi zas až tolik líto, že odjíždim. Beru to tak, že se sem stejně budu celý život vracet. V úterý jsme měl ráno zkoušku a večer jsem odjížděl. Zkouška byla zhruba středně těžká a i když nám výsledky neřek hned, nebál jsme se neúspěchu. Balení jsem začal už přes víkend, ale stejně to bylo šílený. I přesto, že mi naši odvezli kompletní zimní výbavu, věcí mám stejně. Johanes byl tak hodnej, že odpoledne přichází, aby mi pomoh s balením. Lehce to kompletujem a pak máme stejně ještě čas jít na malou procházku. Je hnusně, hory pláčou. Johanes mi poprvý povídá trochu o sobě a o rodině. I když vím, že se asi dlouho neuvidíme, nijak zvlášť to neprožívám. Itak cejtím, že je opravdový přítel , jakých člověk za život nepozná mnoho. Je to zvláštní osobnost, se kterou si můžu , i přes jazykovou bariéru, povídat o čemkoli. Myslím, že jsme se navzájem obohatili a doufám, že spolu zůstaneme v kontaktu i v budoucnu.
Večer si vaříme těstoviny a Johanes k němu dělá pesto z mojí bazalky, kterou domů rozhodně nevezu. Cestou jsme koupili víno, na kterým je napsaný „servus“, neboli ahoj a tak si celkem stylově připíjíme na rozloučenou. Rozloučení s Lukasem proběhlo jeho, lehce odměřenou formou, ale bylo to v pohodě. Poslední kraviny dobalujem těsně před příjezdem busu. Sotva to do něj zas narvu. Nějakym zmatkem mě bus vyhazuje jinde, než jsem myslel a tak Johannes na kole jel na jinou zastávku. Dělám si tam svojí poslední rozlučkovou fotku, až v tu chvíli mě jímá trocha nostalgie. Do té doby jsme si to nějak nebyl schopný uvědomit. Nakonec se potkáváme až na zastávce. Bylo to dost hektický. byl sem totiž asi jedinej, kdo nastupoval v Innsbrucku a autubus už tam na mě čekal i přesto, že měl jet až za 20 minut. Už mi dokonce volala nějaká slečna ze Student Agenci, když jsem byl MHD. Řidiči byli nepříjemnější ještě víc, než když jsem přijížděl, ale myslim, že jsem situaci ustál. Nakonec se se mnou ještě dali do řeči. S Johannesem jsme si ještě chtěli otevřít pivo, ale jen jsem si ho usrk a musel jsme nastoupit. Sbohem a šáteček Johannesi a Innsbrucku! Mám dost smíšený pocity. Vždycky to pro mě bylo a bude místo, kam se budu s radostí vracet. Vím, že se sem ještě letos minimálně jednou podívám a tak mi není smutno. Jen trochu. Těším se na Markét, na prázdniny, ale i na českou školu. Chybí mi naše česká parta.
Ráno mě měl čekat Michal s Luckou, ale nakonec to kvůli zkouškám nevyšlo. Nastal boj, dostat se do 45 minut na Čerňák, abych stihnul ranní bus. Normálně bych to dal dvakrát, ale dorvat ty krámy do metra je masakr. Lidi koukaj, jak mi vyskakuje žíla na hlavě. Já to mám snad ještě těžší, než když jsem přijížděl- bágl s ještě jednim batohem navrchu, krabice s kolem a v druhý ruce ještě krabice. Všechno mě to řeže do ramen a dlaní. Úplně jsme zapomněl, jak sem se trápil v březnu. Tady mě ještě tlačil čas a musel sem se prodírat lidma. Největší prdel byla jízda po eskalátoru, protože kdyby mi ta krabice ujela, zabila by všechny před ní. Nakonec ale bus na poslední chvíli stíhám a tak už se můžu v klidu těšit na Špindl a na všechny doma.

Ani jsem se pořádně nemoh aklimatizovat. Bylo toho najednout tolik, že jsem si ani pomalu neuvědomoval, že jsem byl 4 měsíce pryč. Celkově to bylo super. Zkusil jsme si žít sám, v jiný zemi. Bydlet natrvalo bych asi nedal. Možná to bylo tím, jak jsme tam byl sám, ale člověku ta česká kultura prrostě chybí. Už jsme měl období, kdy jsem si myslel, že budu žít někde v zahraničí, ale teď mi připadá, že zas vím, že v zahraničí to nebudu ani omylem. Je toho spousta, co člověku nakonec chybí – český jídlo, pivo, kultura, řeč atd.. Co se týče školy, tak mi nedala asi tolik kolik mohla, ale bylo to z větší části mnou. Každopádně i tak jsme se naučil spoustu nových věcí a i po týhle stránce si myslím, že to bylo přínosný. Němčinu jsme si bohužel taky moc nezlepšil, ale jde to těžce. Anglicky umí skoro všichni a tak nutnost němčiny není tak akutní. I tady jsem ale posun určitě zaznamenal. Jsem rád, že jsme se dokopal psá si tenhle deník! Asi by ten čas šel investovat i líp, ale mě to celkem bavilo. Trochu jsem přišel na kloub html, ale důležitější pro mě bylo to utřídění myšlenek. Když takhle listuju tim obsáhlým textem, vím aspoň, že jsem tu něco dělal a jen jsme tu neztratil 4 měsíce života.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *