11.-14- Žluté hory? …leda H… on Kong

11. Člověk míní, dráha mění

Z vlaku již klasicky míříme k oknu s prodejem jízdenek. Trochu nám trvá promyslet náš plán, ale říkali jsme si, že 4 dny dopředu by koupit lístek dál neměl být problém. Td-d-ddmm… Na přepážce trávíme 1,5 hodiny vymýšlením různých kombinací. Jednoduše se blíží konec čínského roku a všichni někam jedou. To jsme věděli, ale že budou vlaky takto brutálně vyprodané, nás nenapadlo. Byli jsme ochotní přizpůsobit se v rozmezí pěti dnů, vymýšleli jsme pět různých destinací a možných vedlejších plánů, byli jsme ochotni znovu podstoupit mučení s nocí ve stoje, ale jediné dvě možnosti byly: buď vlak další den ráno v 3:30 do Shenzenu, nebo rychlovlak za 5000 Kč do Guanzhou (Kantonu) ( oboje poblíž Hon Kongu). První možnost znamenala vypustit Žluté hory, ta druhá, výrazně ohrozit náš rozpočet. Asi nikdy jsme neudělali takovou změnu v našem plánu, a neudělali bychom jí, nebýt celkem šibeničního plánu dojet až do Singapuru do 26. února, ale nakonec s velkým zármutem kupujeme lístky na další den ráno. Mrzí nás to dost. Negativní vlna se pak přenesla i na nás a celý den se trochu hádáme ( jen ať si někdo nemyslí, že je to všechno vždycky růžový J ).
Jako bolestný navštěvujeme alespoň jednu tradiční čínskou vesnici Xi Di, která má dokonce pečeť Unesca. Vesnice je asi hodinu a půl od města Huangsan. Vesnice byla hezká, několik hodin jsme se potulovali úzkými uličkami. I přes malebnost místa nám ale stejně nedokázala vnést velkou vlnu energie do našich myslí. Všemu ještě pomáhalo sychravé počasí a nepříjemné vlezlo, které všude kolem bylo.
Velkou část večera jsme zpět v Huangshanu (jinak též Tunxi) věnovali sháněním internetu, potažmo ubytování v Shenzenu. Po značné dávce úsilí se nám to daří v jednom obchoďáku, kde trávíme i čas, než zavřou. V klidu jsme si tak mohli prohlédnout místní potraviny, respektive zvláštnosti, které se u nás nevidí – želvy, žáby, podivné druhy ovoce, zeleniny, nebo oříšků. Co šlo, jsme i ochutnali a připadali si tak jako nějací ztracení teenageři trávící čas poflakováním po nákupnu. Na nádraží zkouším trpělivost slečny za přepážkou (ano, byla tam neustále ta samá od 7:00 až do 23:30, kdy jsem tam byl podruhé) a zjišťuju, že jsme celkem v loji. Z Shenzenu, nebo Guanzhou je nejbližší lístek někam dál až na 27.1. Hmm, tak to nevim, co budem dělat. Deset dní v Hon Kongu být rozhodně nechceme, a ani nemůžeme.

12. Vlak

Do Shenzenu je to celkem dálka. Vlak vyjížděl v 3:30 a do cíle přijíždí až 22:30. Celý den tak máme na to, užít si vlak. Je to teď poslední dobou náš druhý domov. Je to fakt darda do toho Singapuru a ušili jsme si na sebe celkem bič. Ráno byl vagón naprosto našlapaný, ale v průběhu dne se trochu vyprazdňuje a my jsme nakonec na šestisedačce samy. Píšu deník, koukáme na filmy a přemítáme, co budeme dělat. No nějak bylo a nějak bude. Jako vždycky. Jeden z filmů byl Sněženky a Machři, to jsme si dali. Oba tak na střídačku ze stesku vzdychneme, ale oba taky moc dobře víme, že tohle je teď naše cesta a že jsme si jí oba dobrovolně zvolili.
Den celkem ubíhá a najednou jsme v Shenzenu. Když se konečně vycpeme z vlaku, příjemně nás překvapuje teplo. Nastupovali jsme skoro ve všem, co jsme měli s sebou a klepajíce kosu, teď je noc a je to pomalu na krátký rukáv. Paráda. Bohužel máme asi 40 minut zpoždění, což se nakonec ukazuje jako celkem problematická věc. Máme najitý hostel, víme, že je hned u metra, máme adresu, ale nevíme, jaká stanice metra to je. Paní na informacích v metru svoji práci evidentně dost nesnášela a podle toho nám taky poradila. Řekla, že neví a že mám jít nahoru se zeptat policajtů. Chvilku zmateně pobíháme po metru a snažíme se odchytnout někoho, kdo by nám to našel na mobilu. Daří se to až na pátý pokus, ale když mi ochotný mladík jde ukázat stanici na automat na lístky, zjišťujeme, že je pozdě. Metro už dneska nejezdí. Zkouším ještě jednou příjemnou paní v íčku, ale ta nám jenom sděluje, že už se zavírá. Káča, taky nás na to mohla upozornit před deseti minutama. No nic, jdeme nahoru zkusit bus. Cestou nás zastavují taxikáři a zkoušejí částky tipu 150 nebo 100. Jsem trochu vytočenej z tý ženský z metra, že se jim vysmívám do obličeje. Situace s autobusy je ale dost kritická. I přesto, že se nám snažilo pomoct asi 10 strážníků, a že po půl hodině našli jakýsi spoj, dopadá to tak, že spíme na nádraží. Čekali jsme tam do 0:45, než jsme pochopili, že bus nepojede. Kašlem na to, a jdeme dolů na nádraží ke zbylým uprchlíkům, nebo kdo to byl. Je tam spousta lidí čekající na noční vlaky, že jsme se tam celkem ztratili. Pěkně jsme si u eskalátorů vytáhli spacák, dal jsem si do uší špunty, a bylo dobře. Třetí noc na dráze!

13. Hon Kong

Už v šest ráno nás budí nějaký zřízenec, že máme vstávat. Jak mám ty špunty, tak mu to muselo dát celkem zabrat a i potom jsme ještě chvilku pospávali, jakože mu nerozumíme. Nakonec naťukal do telefonu ,,It is mornining get a car and go away´´, což už jsme ignorovat nemohli. Markét nějak není úplně dobře, tak využíváme toho, že je všude možné sehnat vroucí vodu a děláme si čaj. Zkoušíme pak na nádraží, jestli náhodou nejsou lístky do Gullinu, ale marně. Jdeme tak vstříc ceduli Hon Kong. Šipky nás dovádí až na pasovou kontrolu, kde trávíme asi půl hodiny. Najednou jsme v jiném světě. Vztahy a spojení mezi Hon Kongem a Čínou jsou dost speciální a rád bych si to vyslechl od nějakého politologa, každopádně jsou součástí Číny, ale s maximální možnou samostatností – vlastní hranice, měna, vláda a vlastní pravidla (např. neplivat). Pro nás nejdůležitější je fakt, že tu už není internetová blokace a tak můžeme konečně přečíst zprávy z domova. Ve vstupní hale kupujeme předražené lístky na meto/vlak, který nás za 51 hongkongských dolarů (1=3,2 Kč) doveze až na hlavní hongkongský ostrov. Trochu zmatkujeme s přestupy a trvá nám to tam věčnost.
I když jsme vstali dost brzo, mezi změť mrakodrapů přijíždíme až před 12. Různě se procházíme mezi tím pralesem výškových budov a pozorujeme jak je tu výrazně více západních lidí. Jsou to asi nejen turisti, ale i lidi, kteří tu pracují. Kravaťáků je tu celkově dost. Odpovídá tomu tady i složení místních podniků. Mezi značkovými krámy je spousta vypiplaných restaurací a kaváren. Čínské ceny byste tu hledali marně. I když je hongkongský dolar slabší než juan, ceny jsou tu někdy až násobně vyšší. Snažíme se najít nějaké nádraží, kde bychom se poptali na spoj do Gullinu, respektive do Guangzhou, ale když jedno nacházíme, je jen pro lokální autobusy. Navíc pán v informacích (jestli se to tak dá vůbec nazvat), nasadil novou laťku v neochotě a nepříjemnosti. Mluvil se mnou, jako bych byl jehovista, co ho chodí každý den deset let nabádat k víře v Jehova. Popřál jsem mu hezký den a šel pryč. Škoda, dost mě to mrzelo. Procházíme dál podél nábřeží a pozorujeme ten městský chaos i na druhé straně průlivu. Zároveň koukáme i do zelených kopců za námi, kam se chceme navečer vydat a někde tam přespat. Autobus vzdáváme a necháváme to trochu osudu. Stavíme se v Mekáči a nabíjíme tam, co se dá. Dáváme si zmrzku, a trávíme tam snad dvě hodiny. Klučina, co tam poklízel stoly nám nabídl kafe zadarmo. Na jednu stranu, je to trapný, ale můj kamarád z Izraele my jednou řekl zajímavou věc. Že když ti někdo něco nabízí, přijmi to, protože, kdyby nechtěl, tak ti to nenabídne. Aspoň na cestách to je většinou pravda. Udělal mi strašnou radost a vyrovnal skóre pro Číňany.
Když vycházíme, už se smráká a my tak procházíme krásným městským parkem s nádherně osvětleným městem. To teplo je vážně nezvyk. Stoupáme vzhůru a z lesa kancelářských budov a bytovek zámožných lidí přecházíme do lesa opravdového, plného života. Je to skoro džungle. Sápeme se nahoru, až na konečnou zubatky. Je to asi 400 m převýšení, a je tu krásný výhled. Lidí je tu teda jak kobylek, ale my stoupáme dál až k vrcholu Victoria peak (561 m n. m.). Objevujeme malou plošinku, kde máme výhled ještě o kus lepší a kde je hlavně absolutní klid. Rozhodně TOP 10.

14. Hon Kong a Shenzhen

Večer byla celkem mlha, ale ráno je azuro. Město máme opravdu jako na dlani a je to krása. Neskutečně hustý les, příkré svahy a do toho zasazené stavby jak z jiného světa. Sice jsme lehce ve stresu, jak se nám podaří dostat do Guilinu, když jsou vlaky beznadějně vyprodané, ale i tak se pouštíme na okruh kolem hory Victoria Peak. Cesta traverzuje celý vrchol a člověk má tak možnost prohlédnout si vše kolem dokola Hong Kongu. Na jedné straně zelené lesy, nekonečné moře a spousty ostrovů, na druhé straně pulzující velkoměsto plné mrakodrapů. Příroda je tu najednou strašně bohatá, přímo kypící životem, velká změna od naší poslední zastávky v Huanshanu, kde sice bylo také už poměrně zeleno, ale pořád tam bylo patrné zimní období. Člověku se úplně přehazují biologické hodiny. Vždyť je přeci leden, který jsem cítil ještě i před několika desítkami hodin. Užíváme si té krátké vycházky přírodou, protože kvůli vynechání Žlutých hor jedeme teď celkem městské kombo, které ani jednomu z nás úplně nesvědčí.
Po ranní procházce musíme dál, nasedáme na metro/vlak a jedeme zpět do Shenzhenu, kde jsme kolem jedné. Nastává těžký úkol sehnat spoj do Guilinu, asi 650 km na severovýchod odsud. Vlak je beznadějný, takže zbývá autobus. Buď odsud, nebo ze sto kilometrů vzdáleného Guangzhou. Jakýsi policista nás dovádí na dvě místa, kde lístek stojí nejdřív 420, v následující 380 juanů. To je dost nad náš limit. Za takový peníze jsme dojeli skoro až sem. Rozhodujeme se to vzít trochu do vlastních rukou a hledáme další společnosti a možnosti. Všimnou si nás taky místní dohazovači spojů, kteří nejdříve taky nadhazují 420, ale já jdu na 300, což je nejnižší částka, kterou jsme ochotni dát. Nastává hra. Moje oblíbená. Ukecej si cenu. Jsem tvrdej, Markét už je nervózní, že nakonec nikam nepojedeme, a že jsem měl kývnout na těch 320, ale moje taktika vychází. Naštěstí (to by byl pech, kdybych to projel úplně a my tu zkysli). Jedeme nakonec za 310, a i když nás pak týpek za dvě hodiny odváží na další místní autobusák, o kterém jsme neměli ani tušení, lidé v autobuse platí stejnou částku.
Autobus, kterým jsme jeli, byl trochu ve stylu kapslových hotelů v Japonsku. To sem teda ještě neviděl. Tři řady paland, vždy dvě nad sebou a uspořádané tak, že má člověk nohy jakoby pod zády toho před sebou. Neleží se tady rovně, ale mírně šikmo. Postel je tak úzká, že se nedá skoro ani otočit, a osobně bych skoro přivítal radši normální sedačky, ale zážitek zajímavý.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *