10.týden – škola, běh a lezení

10.týden – škola, běh a lezení

Tý jo, to už je doba, na druhou stranu, když to člověk počítá na týdny, tak je to pořád celkem chvilka. V pondělí mi konečně vyšel běh na Hechenbergl (1720 m n.m.) a i když nahoře trošku sněhu bylo, už jsem se nepropadal po pás jako naposled. Vrchol a výhled je nádhernej!. Úterý škola a večer běh. Přes den krásně, ale jinak nic zvláštního. Ve středu dopoledne nebylo matgeo, ale beztak jsem nebyl schopnej se někam vykopat. Když už jsme chtěl jít ven, začlo totálně pršet a pršelo až do odjezdu do školy. Hecnul jsme to aspoň večer a udělal sem dobře. Z toho celodenního sezení a nic nedělání sem byl uplně rozlámanej a navíc běh po dešti je suprovej. Vzduch byl konečně příjemnej a dalo se dýchat. ..a ta vůně všude!

Na čtvrtek bylo odložený naše terénní cvičení z alpský meteorologie. Na jedný strmý louce nad Wattens jsme umísťovali několik meteo věží. Každá věž měla mraky různejch přístrojů na měření teploty, větru, záření atd. Některý věže měli nějaký problémy a tak sme tam zkejsli až do tří. Škoda, že sem si zapomněl pití v kole. Poprvý se tam se mnou i někdo trochu bavil. Nemyslim, že by to bylo jenom ve mě, prostě celkově si držej všichni trochu odstup. Jsou tam spíš takový skupinky a rozhodně nejsou taková parta jako my z GEKA. Možná to je tim, že jich končilo bakaláře 12 a teď jich je skoro 40. Hodně lidí přišlo na magistra, ale co mě fakt překvapuje, tak nemaj ani jednoho erasmáka. Čekal bych, že o anglicky vyučovanej obor bude zájem! Odpoledne jsem se rozhod, že si udělám trochu trénink. Přihlásil jsem se totiž na jeden triatlon a jeden kamarád mě trochu začal strašit, že je to náročný. Sed jsem na kolo a jel nakonec asi 35 km směrem na Imst do města Siltz  . Zase sem ale vychytaj špatnej čas a když sem vyjížděl, zrovna se měnil směr větru. Před polovinou mi začlo už solidně foukat do zad, ale o to větší boj to byl zpátky. Fakt nechápu, jak může takhle fičet. Vzpomínám, jak fňukáme, že cestou z Vrchlabí taky vždycky fouká, ale to je nic, oproti tomuhle schazováku. Přijíždim celkem grogy, ale jen co do sebe nasoukám nějaký jídlo, beru běžecký boty a jdu se zkusit hned proběhnout. Kupodivu to jde celkem dobře. Je to uplně jinej pohyb a trochu jiný svaly. U řeky se za mě pověsil nějakej běžec a dýchal mi na záda. Nebyl sem zrovna v závodním rozpoložení a bejvalo by mi bylo jedno, kdyby mě předběh, ale on pořád ne. Už už sem čekal, že mi stoupne na patu. Nakonec sem to nevydržel a trochu sem to hecnul. Překvapil sem sám sebe, ale zbavil sem se ho.

Na pátek jsme byli s Johanesem domluvený na nějaký lezení. měl jsem vyhlídlí nějaký cesty v Ehnbachklamm, který slibovali víc než 100-metrový stěny a pěkně odjištěný cesty. S Johanesovym spožděnim začínáme lést až v 11, zrovna když se do skal začlo opírat slunce. Začínám namátkověvybranou cestu a celkem se u ní potim. Menší chyty, zajímavý kroky, různý sklony skály prostě paráda. Doma zjišťuju, že to bylo „Stairway to heaven“, první dýlka 50 m za 8- . Bohužel, na Johanese to bylo moc. Na jeho obranu- jeho lezečky byly v šílenym stavu a ustát nějakej menší stup bylo skoro nemožný. Slaňuju z půlky dolů a volíme vedlejší lehčí variantu (Jimmy´s kanal; 6).Krásně odjištěný, ani to neni oklouzaný, expozice do uzoučký soutěsky taky parádní; co víc si přát. Snad jen trochu vody na svlažení hrdla na konci chybí. Oběd dáváme u malýho kostelíku s výhledem na Zirl, ale zas nám chybí voda. Všechnu, co jsme měli jsme vypili jak velbloudi hned po sestupu a tak jedem dom. Je celkem brzo a tak zajíždim ještě na poštu a do krámu na zmrzku. Mám rád ty velký balení. Člověk to většinou nevyužije všechno a tak se může vždycky podělit s někym uplně cizim. Následovala, celý týden plánovaná večeře: smažák s americkejma bramborama. Mamka mi přivezla kus eidamu, ale jak sem ho dostal, šoupnul jsme ho do mražáku. Už pak nebyl uplně dobrej, tak sem se rozhod udělet Johanesovi „echt českou“ večeři. Vysvětlil jsem mu, že tradiční jídlo je svíčková, nebo knedlo-zelo-vepřo, ale že smažák jinde ve světě moc nedostane a tak že je to taky takový neofiko tradiční český žvanec. Myslim, že na první zkušenost s obalovánim docela úspěch. Po večeři byl plán jít spát ven, ale zrovna když sme chtěli vyjít prší. I tak zkoušíme najít nějaký suchý místo, ale nic. Mezitim přestává pršet a tak si leháme někam do lesa. Bohužel, pršet začíná, jen co vlezem do spacáků. Já mám žďárák, ale Johannes jen přehozenou bundu. V půl 3 mě chdák promrzlej budí a dem v totálnim slejváku zas domů 😀
Sobotní ráno je trochu pozvolný. Už mě to fakt štve, jak nemám žádný určitý povinnosti, jak to někdy promrhám. V 1 vyrážim na kole do Kematenu. V plánu jsem měl vrchol Rangger kopfl, na který koukám už od příjezdu. Kolo nechávám zahrabaný ve křoví, protože jsem si zapomněl zámek a pak vybíhám hore kopcom. No trvalo mi, než sem se rozběh, byl to celkem krpál, ale za hodinku a čtvrt už se kochám krásnýma výhledama. Jen co si stačim dát kus chleba, začíná kapat. Než se sbalim, už lije jako z konve. Mažu dolů a kochám se prosluněnym Innsbruckem daleko pod sebou. Sem uplně durch. Pěšinka, co nahoru příjemně držela, je teď kluzkej tobogán bahna a tak je celkem sranda pořád držet balanc. U koleje už je suchá silnice a takže jsem aspoň na závěr trochu uschnul. Výlet to byl pěknej, škoda, že nahoře je ještě pořád tolik sněhu, dalo by se pokračovat na další a hezčí kopce.
V neděli se trochu hecuju a vstávám dřív. Dopoledne dělám věci do školy a pak se du proběhnout. Po 12 už sem zas doma a celý odpoledne zas pilně pracuju. Byli sme tak napůl domluvený s Johanesem, že půjdem na chvilku na jednu skálu nad Innsbruckem, ale nějak nereaguje. Vyrážim aspoň sám na bouldr. No to sem si dal. Vůbec sem to netrefil, kolo sem musel nést a pak sem se pěšky škrábal skoro k ničemu k pár skalkám. Párkrát sem si šáhnul na šutr a pak sem radši šel zpátky, prodírat se ke kolu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *